Víte, omlouvám se. A přitom tohle chci napsat, je to, jako kdybyste před očima měli jen příběh a ten pak přenesli na papír. Nemůžete ho změnit, prostě už takový je... Bohužel.
Červen 1940, Paříž
Máte pocit, jako kdyby se vám zhroutil svět. Domeček z
karet, do kterého zafoukal vítr. Prudký východní vítr a karty se sesypaly na
zem. A nikdo je nesebral, nikdo v té chvíli nedokázal postavit to, co se
budovalo tak dlouho.
Přišli jste o něco, v co jste věřili. O jistotu a
nepopsatelnou naději. O stát. Cítili jste se, jako kdyby nějaká vaše část
zemřela. Vytratila se stejně jako trikolora. Tolik lidí už za ní položilo
životy - ve válkách minulého století, i v té poslední, na Sommě, u
Verdunu… A teď to bylo pryč. A stačilo
tak neuvěřitelně málo. I když vám říkali, že se to nestane, oháněli se nějakou
dohodou. Pak přišlo Polsko. Dánsko. Belgie. Holandsko. A teď i Francie.
Padli jsme, protože jsme uvěřili lživým slibům? Nebo jsme si
jen nechtěli přiznat, že by mohla přijít další válka? A pokud ano, naivně jsme
se snad domnívali, že nás nemohou porazit, že jejich Blitzkrieg jim bude zase k
ničemu? Že zase přijdou zákopy, neuvěřitelné dlouhé bitvy bez pohybu fronty? Že
nám přijde na pomoc Británie a vše bude zažehnáno?
Mýlili jsme se.
Francie už neexistovala. Jako kdyby blesk spálil všechny
vlajky, všechnu hrdost. Jen v hloubi duše váš národ přežíval, pouhý zbyteček,
který se vás držel jako klíště, nechtěl připustit, že je konec, nutil vás
bojovat. I když jste nemohli. Kapitulace už byla podepsána, všude okolo vás už
vlály jen hákové kříže. A vojáci, které jste míjeli, měli černé uniformy a
orlici. Nemluvili vaším jazykem, i když několik z nás tomu jejich rozumělo.
Ale život šel dál. A bylo jedno, zda jste právě ztratili
svůj stát, národ, jistoty vymizely, když na Eiffelově věži zavlála svastika.
Museli jsme žít dál. Dýchat. Pracovat. Dělat si svou práci, potichu se s tím
smiřovat.
„Nicholasi! Pojď prosím tě na chvíli dolů,“ zaslechl jsem
volání zespoda. Odtrhl jsem pohled od města a seskočil z postele. Jen se
obout, seběhnout schody a jakžtakž normálním krokem vejít do obchodu. Matka mi
nemusela říkat, proč mě potřebovala, nebylo to poprvé, a i když si člověk chtěl
odpočinout kvůli brzkému vstávání a všemu možnému, nemohl jsem si stěžovat. A
ani nechtěl, byla to svým způsobem má povinnost vůči rodině.
Soucitně se na mě usmála, a pak zmizela ve skladu. Vešel
jsem dovnitř, i když jsem už dopředu věděl, kdo tam bude stát. Pozdravil jsem
rovnou německy, třebaže k jejich pozdravu jsem se nesnížil. Jen kývli,
v jejich očích se zračil jakýsi odpor. Ale co můžete čekat od lidí, kteří
zaberou vaši zem. Jste pro ně jen něco, co dostali s ní. Nechtěný dárek. A
v našem případě zhoršený o to, že jsme ji kdysi pokořili. A oni nám to
vrací i s úroky.
Jeden přešel k pultu. Mohutný, vysoký chlap, který měl
nade mnou převahu více než o dvě hlavy a docela dost kil, dalo-li se to soudit.
Někdo, komu jste skutečně nechtěli odporovat. Hrubou, drsnou němčinou téměř
vyštěkl to, co chtěl. Nebylo toho mnoho ani nic, co by zrovna nebylo
k dostání. Obyčejné věci, třebaže i tak ve válce neuvěřitelně cenné, i
když ty nejhorší časy měly zatím přijít.
Snažil jsem se to mít co nejrychleji za sebou a přitom nic
nezkazit. Ruce se mi pohybovaly téměř automaticky, přesně naučené pohyby. Ta
společnost mi příjemná nebyla, komu by také byla? Všechno to zabalit, postavit
na pult. Hotovo. Tedy téměř. Muž to rychle přejel pohledem, zkontroloval, pak
na pult položil několik mincí. Nestačilo to, vůbec ne, ale zkuste si odporovat.
Stačilo se poučit ze zkušenosti řezníka, co bydlí za rohem. Těžko říct, jestli
měl na sobě skutečně více krve než jeho maso. Ale vypadalo to tak. Celá ta
skupina pak vyšla ven, rozhodně ne potichu. Další věc, která vám už skoro
přišla normální, ale co jste mohli dělat.
Neodešel jsem z obchodu, když už jsem tam byl. Stejně
jsem netušil, co bych dělal nahoře. Odpočíval? Ne, stejně bych neusnul. Chtělo
to jen zapudit myšlenky, a tak jsem zůstal. Co lepšího bych měl také udělat?
Po chvíli někdo vstoupil. Další německý voják. V duchu
jsem zaklel. A ještě znervózněl, když jsem si uvědomil, že už jsem ho dneska
viděl, vlastně před chvílí. I když na rozdíl od toho obra výrazně menší. Hnědé
kudrnaté vlasy, zelené oči. Pozdravil. To bylo to první, co mě na něm upoutalo.
A navíc plynulou francouzštinou. Přemýšlel jsem, jestli si ze mě dělá legraci,
nebo o co mu jde. Ale on jen přistoupil k pultu a chvíli se rozmýšlel. Pak
požádal o jeden z koláčů.
Nechápu proč, ale skutečně jsem byl už tehdy nervózní?
Nevěřil jsem tomu. Když si zvyknete na hodně věcí, a pak vás rozhodí to, co je
naopak milé a slušné… Podal jsem mu to, on mně na oplátku peníze. Když jsem
v kase začal hledat na vrácení, nahnul se přes pult, zachytil mou ruku a
s úsměvem zavrtěl hlavou.
„To je za tamto,“ vysvětlil s úsměvem.
„Děkuji,“ pousmál jsem se také, alespoň trochu. Jako kdyby
ze mě při pohledu na jeho ďolíčky ve tváři veškerá nervozita opadla.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se se zájmem a opřel se o pult.
Chvíli jsem zvažoval, zda mu to mám říci. Ale nakonec vyhrál.
„Nicholas. A ty?“ Ušklíbl se, na zlomek sekundy jsem se
zděsil, že i tak to použije proti mně.
„Harry,“ odpověděl s úsměvem. Možná se bavil tím, jak
jsem nejistý. Možná ne. Zadíval se na hodinky a zamračil se.
„Už budu muset jít. Tak zase někdy, Nicku.“ A pak už jsem
viděl jen jeho záda, jak se mi vzdaloval a odcházel. Nicku. Tak mi říkalo jen
pár lidí a jen málokdy. On to použil naprosto automaticky a s takovým
důrazem, až jsem tam ještě pěknou chvíli jen tak stál a zíral na dveře, kterými
prošel.
Tehdy jsem si neuvědomil, že to byl ten osudný den mého
života, kdy se všechno změnilo a nabralo náhle jiný směr. Stačil k tomu
jen on. Jen Harry. A sladký úsměv. Nevěděl jsem toho o něm mnoho, ale nebylo to
potřeba. Nikdy jsem se zbytečně neptal. A on mi vždy řekl jen to, co chtěl,
abych věděl. Možná právě tento fakt všechno zapříčinil. Ale já už to nikdy
neměl šanci zjistit. A kdyby je tak
zvláštní slovo…
Za tohle te opravdu nenavidim (miluju, ale chapes).
OdpovědětVymazatTy totiz uz v prvnich dilech zapusobis na ctenare tak, ze uplne doslova citi tu lasku a zamilovanost.
No a potom...
Achjo.
Achjo.
Ale miluju to. Uz ted.
Ať to skončí dobře. Ať to proboha skončí dobře, nebo si tě najdu a donutím tě ten konec přepsat xD A Paříž, mé oblíbené město :D Jaj :D
OdpovědětVymazatBtw, tady Eliza xD
Oh, prvá kapitola prečítaná, zostávam bezducho hľadieť a premýšľam v tichu tmy...
OdpovědětVymazatTvoje prirovnania, do bodky presná história, štýl písania, ktorý som si zamiloval pri poviedke Byli jsme děti... Som šťastný, že si opäť použila tento štýl... Každá veta ma ohromuje.
Ich zoznámenie, bože. Harry je iný, iný než ostatní Nemci, naviac prehovoril k Nickovi (páčilo sa mi, že si použila celé meno - Nicholas), po francúzsky. Neviem prečo, ale i mňa to dostalo, nielen Nicka. Celá tá spoločná chvíľa mala v sebe zvláštne čaro. Skutočne sa neviem dočkať na ďalšiu kapitolu, táto poviedka je pre mňa z vrcholov, ktoré som kedy čítal a ďakujem ti za ňu. xx