Byli jsme mladí - 1. kapitola

Víte, omlouvám se. A přitom tohle chci napsat, je to, jako kdybyste před očima měli jen příběh a ten pak přenesli na papír. Nemůžete ho změnit, prostě už takový je... Bohužel. 

Červen 1940, Paříž

Máte pocit, jako kdyby se vám zhroutil svět. Domeček z karet, do kterého zafoukal vítr. Prudký východní vítr a karty se sesypaly na zem. A nikdo je nesebral, nikdo v té chvíli nedokázal postavit to, co se budovalo tak dlouho.

Přišli jste o něco, v co jste věřili. O jistotu a nepopsatelnou naději. O stát. Cítili jste se, jako kdyby nějaká vaše část zemřela. Vytratila se stejně jako trikolora. Tolik lidí už za ní položilo životy - ve válkách minulého století, i v té poslední, na Sommě, u Verdunu…  A teď to bylo pryč. A stačilo tak neuvěřitelně málo. I když vám říkali, že se to nestane, oháněli se nějakou dohodou. Pak přišlo Polsko. Dánsko. Belgie. Holandsko. A teď i Francie.

Padli jsme, protože jsme uvěřili lživým slibům? Nebo jsme si jen nechtěli přiznat, že by mohla přijít další válka? A pokud ano, naivně jsme se snad domnívali, že nás nemohou porazit, že jejich Blitzkrieg jim bude zase k ničemu? Že zase přijdou zákopy, neuvěřitelné dlouhé bitvy bez pohybu fronty? Že nám přijde na pomoc Británie a vše bude zažehnáno?

Mýlili jsme se.

Francie už neexistovala. Jako kdyby blesk spálil všechny vlajky, všechnu hrdost. Jen v hloubi duše váš národ přežíval, pouhý zbyteček, který se vás držel jako klíště, nechtěl připustit, že je konec, nutil vás bojovat. I když jste nemohli. Kapitulace už byla podepsána, všude okolo vás už vlály jen hákové kříže. A vojáci, které jste míjeli, měli černé uniformy a orlici. Nemluvili vaším jazykem, i když několik z nás tomu jejich rozumělo.

Ale život šel dál. A bylo jedno, zda jste právě ztratili svůj stát, národ, jistoty vymizely, když na Eiffelově věži zavlála svastika. Museli jsme žít dál. Dýchat. Pracovat. Dělat si svou práci, potichu se s tím smiřovat.

„Nicholasi! Pojď prosím tě na chvíli dolů,“ zaslechl jsem volání zespoda. Odtrhl jsem pohled od města a seskočil z postele. Jen se obout, seběhnout schody a jakžtakž normálním krokem vejít do obchodu. Matka mi nemusela říkat, proč mě potřebovala, nebylo to poprvé, a i když si člověk chtěl odpočinout kvůli brzkému vstávání a všemu možnému, nemohl jsem si stěžovat. A ani nechtěl, byla to svým způsobem má povinnost vůči rodině.

Soucitně se na mě usmála, a pak zmizela ve skladu. Vešel jsem dovnitř, i když jsem už dopředu věděl, kdo tam bude stát. Pozdravil jsem rovnou německy, třebaže k jejich pozdravu jsem se nesnížil. Jen kývli, v jejich očích se zračil jakýsi odpor. Ale co můžete čekat od lidí, kteří zaberou vaši zem. Jste pro ně jen něco, co dostali s ní. Nechtěný dárek. A v našem případě zhoršený o to, že jsme ji kdysi pokořili. A oni nám to vrací i s úroky.

Jeden přešel k pultu. Mohutný, vysoký chlap, který měl nade mnou převahu více než o dvě hlavy a docela dost kil, dalo-li se to soudit. Někdo, komu jste skutečně nechtěli odporovat. Hrubou, drsnou němčinou téměř vyštěkl to, co chtěl. Nebylo toho mnoho ani nic, co by zrovna nebylo k dostání. Obyčejné věci, třebaže i tak ve válce neuvěřitelně cenné, i když ty nejhorší časy měly zatím přijít.

Snažil jsem se to mít co nejrychleji za sebou a přitom nic nezkazit. Ruce se mi pohybovaly téměř automaticky, přesně naučené pohyby. Ta společnost mi příjemná nebyla, komu by také byla? Všechno to zabalit, postavit na pult. Hotovo. Tedy téměř. Muž to rychle přejel pohledem, zkontroloval, pak na pult položil několik mincí. Nestačilo to, vůbec ne, ale zkuste si odporovat. Stačilo se poučit ze zkušenosti řezníka, co bydlí za rohem. Těžko říct, jestli měl na sobě skutečně více krve než jeho maso. Ale vypadalo to tak. Celá ta skupina pak vyšla ven, rozhodně ne potichu. Další věc, která vám už skoro přišla normální, ale co jste mohli dělat.

Neodešel jsem z obchodu, když už jsem tam byl. Stejně jsem netušil, co bych dělal nahoře. Odpočíval? Ne, stejně bych neusnul. Chtělo to jen zapudit myšlenky, a tak jsem zůstal. Co lepšího bych měl také udělat?

Po chvíli někdo vstoupil. Další německý voják. V duchu jsem zaklel. A ještě znervózněl, když jsem si uvědomil, že už jsem ho dneska viděl, vlastně před chvílí. I když na rozdíl od toho obra výrazně menší. Hnědé kudrnaté vlasy, zelené oči. Pozdravil. To bylo to první, co mě na něm upoutalo. A navíc plynulou francouzštinou. Přemýšlel jsem, jestli si ze mě dělá legraci, nebo o co mu jde. Ale on jen přistoupil k pultu a chvíli se rozmýšlel. Pak požádal o jeden z koláčů.

Nechápu proč, ale skutečně jsem byl už tehdy nervózní? Nevěřil jsem tomu. Když si zvyknete na hodně věcí, a pak vás rozhodí to, co je naopak milé a slušné… Podal jsem mu to, on mně na oplátku peníze. Když jsem v kase začal hledat na vrácení, nahnul se přes pult, zachytil mou ruku a s úsměvem zavrtěl hlavou.

„To je za tamto,“ vysvětlil s úsměvem.

„Děkuji,“ pousmál jsem se také, alespoň trochu. Jako kdyby ze mě při pohledu na jeho ďolíčky ve tváři veškerá nervozita opadla.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se se zájmem a opřel se o pult. Chvíli jsem zvažoval, zda mu to mám říci. Ale nakonec vyhrál.

„Nicholas. A ty?“ Ušklíbl se, na zlomek sekundy jsem se zděsil, že i tak to použije proti mně.

„Harry,“ odpověděl s úsměvem. Možná se bavil tím, jak jsem nejistý. Možná ne. Zadíval se na hodinky a zamračil se.

„Už budu muset jít. Tak zase někdy, Nicku.“ A pak už jsem viděl jen jeho záda, jak se mi vzdaloval a odcházel. Nicku. Tak mi říkalo jen pár lidí a jen málokdy. On to použil naprosto automaticky a s takovým důrazem, až jsem tam ještě pěknou chvíli jen tak stál a zíral na dveře, kterými prošel.

Tehdy jsem si neuvědomil, že to byl ten osudný den mého života, kdy se všechno změnilo a nabralo náhle jiný směr. Stačil k tomu jen on. Jen Harry. A sladký úsměv. Nevěděl jsem toho o něm mnoho, ale nebylo to potřeba. Nikdy jsem se zbytečně neptal. A on mi vždy řekl jen to, co chtěl, abych věděl. Možná právě tento fakt všechno zapříčinil. Ale já už to nikdy neměl šanci zjistit. A kdyby je tak zvláštní slovo…