Byli jsme mladí - 2. kapitola

Jak řekla Fay - jsou tam spoilery. Věty, ze kterých se dá vyčíst, co bude dál, co se stane. Zkusíte to odhadnout?

O několik dní později

Život šel dál, ať jste chtěli či ne. Nemohli jste zastavit čas. Ani ho vrátit zpět. Řítil se dopředu svým vlastním tempem. A dny bývaly stejné. Děsili jste se toho, že by takto mohly vypadat celou věčnost, že už nic jiného nezažijete.

Čím dál tím více času jsem trávil v obchodě. Bylo to uklidňující. Většinou. Viděli jste lidi, mohli jste s nimi mluvit. A i když se tu a tam zjevil nějaký voják, pořád to bylo lepší než ulice. Z nějakého důvodu jsem nechtěl jít ven. Nechtěl jsem vidět ta místa, která jsem tak dobře znal, před válkou šťastná a plná života. Jak by mohla vypadat teď?

Blížil se už večer. Jen jsem se opíral o pult a četl si, v tuto dobu sem stejně nikdo nechodil. Slova na papíře jsem téměř nevnímal, ale netuším, co to způsobilo. Zda jsem už předtím měl nějaké tušení o tom, co by se mohlo stát. A stalo.

Otevřely se dveře a dovnitř někdo vstoupil. Vzhlédl jsem od knihy. Okamžik mi trvalo, než jsem si uvědomil, že je to Harry. Ale v civilu? Nějaká má část se zamračila a znejistila. Nějak jsem netušil, co si o tom myslet.

Usmál se, pozdravil a opřel se o pult. Pozdrav jsem mu oplatil, třebaže s jistým zaváháním. Byl zvláštní, hodně zvláštní. A na rozdíl ode mě měl nějakou nevysvětlitelnou touhu diskutovat. Spatřil knihu, kterou jsem odložil a kývnul na ni.

„Co to čteš?“ zeptal se s tím svým úsměvem. Věčný optimista. Svým způsobem mě to štvalo. Když se na vás někdo jen směje a věří v dobrou věc. A s postupem času se to zhoršovalo. Jeho naděje, ta šílená víra…

Beze slova jsem mu ukázal knihu. Verlaine. Uznale pokýval hlavou.

„Dobrý výběr,“ ocenil. „Nicméně abych se k tomu také dostal – neměl bys zájem jít ven?“ Šokovaně jsem na něj hleděl. Chce se mnou jít ven? A proč? Aby mě ti jeho kamarádíčkové někde za rohem zastřelili? Zamračil jsem se, to, že někdy je lepší nechávat emoce za dveřmi, jsem si uvědomil až o sekundu později.

Ale on jen pokrčil rameny. „Tak dobrá. Tady je to taky fajn.“ Pohledem přejel přes místnost, snad hledal nějakou židli, ale marně. A tak se vyhoupl na pult. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Co je to ksakru za kluka. A proč já.

„Proč tu vlastně jsi?“ zeptal jsem se konečně. Teď pokrčil rameny on a nasadil trochu posmutnělý výraz. Zparodovaný smutný výraz.

„Nudím se. Člověk by si nepomyslel, že Paříž překoná v nudnosti Prahu,“ povzdechl si.

„Prahu?“

„Březen minulého roku,“ vysvětlil tónem, jako kdyby popisoval, kde byl vlastně všude na dovolené.

„Člověk by tě netipl na profesionálního okupanta,“ zabručel jsem, spíše sám pro sebe, ale on se tomu jen zasmál.

„Spíš by se dalo říct, že jsem profesionální syn svého otce, který všude musí být jako první,“ zašklebil se. „Ale možná se to ještě zlepší. Třeba vypukne nějaká vzpoura,“ uvažoval nahlas. Zdál se mi šílený. Jako kdyby toužil po nějaké akci a bylo mu jedno, co se při ní stane. Naprostý klid.

„Svého otce?“ přeskočil jsem ten drobný detail o odboji. Jestli se chce bavit… Tak ať. Lepší jen mlčet a poslouchat všechno možné. Chtěl jsem to mít co nejrychleji za sebou a doufal, že tohle to trochu urychlí.

„Pan generál,“ odfrkl si. „Sedí někde v Berlíně a hraje si s mapami. I když říkal něco o tom, že by možná přijel.“ Další odfrknutí. Rozhodně by se dalo říci, že jeho rodina byla zajímavá. A jeho vztah k ní ještě více.

Jen jsem pokrčil rameny. I ta kniha byla náhle zajímavější. A to je co říci, vezmeme-li v úvahu její obsah. Přemýšlel jsem, jak dlouho tu má ještě zůstat. A také – proč se baví zrovna se mnou? V celé Paříži bylo mnohem zajímavějších osob. A dostatek jistých dívek, které by jeho společnost vřele uvítaly. Ale on místo toho přišel za mnou. Něco mi tu nehrálo, ale když se na to člověk podívá s odstupem, zjistí, že se jednalo jen o záležitost těch prvních setkání. Pak se něco zvrtlo. I když jsem nevěděl co.

Rozhovor pokračoval, občas jen jednostranně. Ale zjevně mu to nevadilo. Zeptal se na knihy, probral několik autorů, pak náhle přeskočil k tomu, kde se dá v Paříži vlastně dobře najíst. Všechno možné, člověk musel uznat, že se snažil. I když netušil proč.

„Kde ses vlastně naučil německy?“ zeptal se náhle.

„Prarodiče žili v Porýní.“ Uznale pokývl hlavou.

„Tak to máme podobně. Babička z Alsaska. Hezky se to doplňuje,“ zašklebil se.

Je zvláštní, že si z toho zvládl dělat legraci. Ale on to dokázal ze všeho. Nic nebral vážně. Ani když později kolem něj létaly kulky a tanky vylétávaly do vzduchu. Nic z toho si nebral. Proplouval životem a všechno se mu podřizovalo. Jak chtěl, tak to bylo. A on mě chtěl. Jen jsem si to neuvědomil, když tehdy přišel a odešel až mnohem později. Jen jsem se podíval na dveře, sotva přečetl jednu strofu. Pak jsem to vzdal, zamknul a poklidil a šel spát.

Bylo by dobře, kdybych si to uvědomil už tehdy? Dokázal bych to zastavit, než by bylo pozdě? A proč nad tím vlastně uvažuji, když mám i tak pocit, že nic by mě od toho stejně neodradilo? Stejně bych mu propadl a šel s ním až na konec světa? Možná jsou to jen řeči, kterými se snažím utěšit. Ale na červen roku devatenáct set čtyřicet se zapomenout nedá. V ničem. Byl to měsíc, kdy jsem ho potkal, kdy padla Francie. A kdy nám začal čas ubíhat zběsilým tempem. Jako někomu, pro koho si má přijít smrt. A tak mu jen cosi říká, ať si pospíší. Ať najde životní lásku, dělá chyby a žije okamžikem. Protože kdy jindy na to bude čas?