You are mine - 15. kapitola

Už patnáctá kapitola, vážně? Trochu se divím sama sobě. Rozhodně jsem ale ráda, že to někdo stále čte, hihi. O:) Tak si to užijte, za komentáře budu nesmírně ráda. :))

Nedokázal tomu uvěřit. Co tu dělala, jak se sem dostala. A proč, co ji sem přivedlo. Objímal ji a ona jeho, už ji nikdy nechtěl pustit, nechtěl ji ztratit. A pak si uvědomil jednu věc. Georgia. Ta o tom věděla. Proto mu říkala, že to bude dobré? Věřila v Gemmu? Ale proč, vždyť i ta trpěla a kdo ví, co by s ní mohl Louis udělat. Děsilo ho to, jestli Georgia jen chtěla, aby trpěla jeho sestra místo něj… to nechtěl, něco se v něm vzpíralo už jen proti té myšlence.

„Harry,“ zamumlala a trochu si ho odtáhla od těla. Chtěla si ho prohlédnout, doba, kdy ho viděla naposledy, jí připadala tak neuvěřitelně dlouhá. Vyrostl, už to nebyl jen pouhý chlapeček, měnil se v muže. Trochu ji to rozesmutnilo, že zrovna o to přišla, že mu nemohla být oporou v těch těžkých chvílích, jak jí to pověděla Georgia. „Vyrostl jsi,“ konstatovala a pohladila ho po vlasech. Stále krásné a kudrnaté.

Sklonil hlavu a pousmál se. Popadla ho za ruku a vedla dlouho chodbou, kterou přišel, zpátky. Věděla, kam jít, za těch pár dní, co tu pobývala, se tu už stihla zorientovat a pochopit systém zdejších chodeb, schodů a dveří. Objevit několik zkratek a vědět, kam je dobré zahnout, kam si může člověk zalézt a schovat.

Dotáhla ho až do kuchyně a posadila ke stolu. „Dáš si něco?“ zeptala se, ale on jen zavrtěl hlavou. Protočila oči a přisunula k němu alespoň skleničku šťávy. 

„Děkuji,“ pousmál se a trochu upil. Připadal jí neuvěřitelně hubený, měl by přibrat, ale jak se zdálo, tak ani jíst moc nechtěl. V duchu si už spřádala plán, jak ho k tomu donutit. Musí být v pořádku. A ona za to svým způsobem byla zodpovědná, jako jeho starší sestra přijala roli matky, je její povinností se o něj postarat. A jak jí řekla Georgia, tak mu dát víru, aby to nevzdal, aby nerezignoval. Jinak nebude jediný, koho to zničí. A i když Gemma v duchu chovala jakousi nenávist vůči Louisovi, dokázala jeho sestru pochopit. To byl jejich úděl. Pomoci a přivézt je k rozumu, nahradit jim matky. Vždyť ti dva byli… v duchu ještě malé děti, náhle uvržené do světa, kde se nevyznali. A kde museli hrát a bojovat, řídili se něčím, co možná podle nich bylo dobré, nebo se jen snažili to nějak přežít, přičemž stále věřili v nějakou podivnou naději, která přitom ani nemusela existovat.

Povídali si, zpočátku spíše mlčel, ale pak ho rozmluvila. A několikrát se zasmál a jí to připadalo jako ten nejkrásnější zvuk. Byl šťastný, alespoň na chvíli, dokázal zapomenout. A to bylo to nejdůležitější, věděla to sama po tom všem, co se jí v životě přihodilo. Pak už člověk dokázal bojovat. Jen mu někdo nebo něco musel pomoci s prvním krokem vpřed. Někdo ho musel popostrčit na tu trnitou cestu, kde tolikrát zakopne a spadne. A někdo ho bude muset zvednout a dotáhnout o pár dalších metrů dál.  A může to trvat věčnost, měsíce, roky. Jen vytrvat.

Přišel čas oběda. I přes jeho námitky před něj položila těstoviny s omáčkou a on po chvíli neodolal. Ani u Georgii prý moc nejedl, ale Eleanor se občas přeci jen podařilo ho k jídlu donutit. Gemma netušila, kdo to ta El je, druhá dívka ji zmínila několikrát, ale už tak jí byla neuvěřitelně vděčná. Podle všeho spolu s Harrym dobře vycházeli. A to bylo to nejdůležitější.

Odpoledne uběhlo možná až příliš rychle, Gemma Harryho provedla domem, ukázala několik užitečných zkratek. Pak ho vzala ven, prošli se po zahradě, ale v momentě, kdy navrhla, že by se mohli jít podívat do stáje na druhé straně budovy, okamžitě odmítl, až ji to samotnou překvapilo. Ale neodporovala, možná toho na něj bylo za tento den jen moc. Vrátil se a věděl, že Louis se i brzo objeví. A ani jeden z nich netušil, co se bude dít, jak bude reagovat. Ta nevědomost byla ubíjející.

Gemma se vrátila do kuchyně a Harry jen seděl na schodech. Netušil, kam jít a co dělat. Jen čekal. A bál se, netušil, co čekat, ani jak to bude dál. Možná nebude nic, možná… Náhle ho z úvah vytrhl zvuk motoru. A blížícího se vozidla, které po chvíli zastavilo na dvoře. Louis se vrátil.

-•-•-

Konečně zpět. Nenáviděl nemocnice a první týden ho svíral podivný strach. Snad z toho, že by se naplnil jakýsi osud a dopadl by stejně jako jeho dávný předek. Jenže se to nestalo. Ale ta zkušenost ho poučila. A ve spojení s jeho sestrou… Netušil, co si má myslet. Jak se má chovat. Jestli je vše skutečně takové, jak ona tvrdí. Ale potřeboval to zjistit. Ujistit se, že… O čem vlastně? Chtěl jen znát pravdu, veškeré jeho jistoty se vypařily a on netušil vůbec nic. Zabíjelo ho to, každou jeho částečku trhalo na kousíčky.

Vjel na dvůr a zastavil. S námahou vylezl ven, bok ho ještě trochu bolel a každý jeho krok byl příšerně nejistý. Pár lidí mu říkalo, že tam měl přeci jen ještě zůstat, ale on to odmítl. Nechtěl tam být déle, než bylo nutné. I za cenu bolesti. Už teď se děsil vidiny všech těch schodů v domě.

Kulhal a vůbec se pohyboval naprosto nedůstojně, i tvrdý výraz na tváři, který automaticky nasadil, nevypadal tak jako dříve. Byl více zkroušený a promítala se do něj i jistá bolest. Ale pak už byl konečně u dveří, otevřel je a vešel dovnitř. Georgia se mu nezapomněla pochlubit, koho mu sehnala. V první chvíli litoval, že jí to vůbec dovolil. Netušil, jak to všechno dopadne. Gemma… Věděl toho o ní málo. Harryho sestra, už po odchodu z Kerconu se uchytila jako kuchařka a on byl dost možná jediný, kdo… Ne, nechtěl na to myslet. Nějakým zvláštním způsobem ho to bolelo. I když netušil proč. Cítil lítost? Ne, to určitě ne. Výčitky svědomí? Ale jděte…

Zastavil se pod schodištěm, rozhlédl se okolo sebe a snažil popadnout dech. Potřeboval se uklidnit a nabrat síly. Možná to skutečně nebyl až tak dobrý nápad, ale co na tom teď záleželo. Zvedl pravou nohu a vydal se tak do patra. Pěkně pomalu, jedna noha střídala druhou. A přitom nenáviděl sám sebe, nenáviděl tuhle svoji bezmocnost a bolest. Neměl by, tohle přeci on nemá cítit. Jenže cítil. A teď když tu byl sám, odkázaný jen na sebe, si to uvědomoval mnohem více.

Ocitl se na odpočívadle. Opřel se o zábradlí, pak se otočil, že tedy půjde dál. Jenže v ten moment se zarazil. Na jednom ze schodů seděl Harry. S hlavou skloněnou, a pak jako kdyby jeho pohled vycítil, ji pozvedl. Ani jeden netušil, co říct. Jestli vůbec něco.

Náhle se kudrnáč postavil a zbylé schody téměř vyběhl. Louis netušil, co si o tom myslet. Sám se dal do pohybu. Téměř už odpočítával, kolik kroků mu zbývá do pokoje. A když se před ním konečně octil, zjistil, že dveře jsou otevřené, ale kdo...?

Vešel dovnitř. Nestaral se o nic, jen dosedl na postel. Tak těžké… a zmatené, když potkal Harryho. A ani nevěděl proč vlastně. Bylo mu ho líto, litoval? Ne, zase to všechno zaplašil, nic z toho nebylo možné. Přemýšlel, co teď. Neměl hlad a netušil, zda by usnul. Jenže někdo jiný to vyřešil za něj. Tichý zvuk, který mu možná nebyl až tak cizí, ale nikdy si na něj nezvykl. Jako kdyby se mu zabodával do uší a trhal je. Vzlyky. A on věděl, odkud pochází. Z Harryho pokoje. Zvedl se a s námahou přešel ke dveřím. Ale když v ruce sevřel kliku, znejistil. Proč by to měl dělat? Proč sakra?

Otočil se a poháněn nějakou zvláštní silou vyšel z pokoje. Na moment zapomněl na bolest, která sužovala jeho tělo. Potřeboval odtud pryč.