Někdy se to musí zvrtnout. Nebo ne? Je stále vše krásné a růžové? I po tom všem?
Opravdu někdy pocítil slast? S ní? Připadalo mu to jako hodně dávný čas, když teď každý den přicházela. Nebo to bylo častěji? V temné cele neměl o čase ponětí. Jídlo dostával nepravidelně, voda se vyměňovala sama… jen ona byla přesná jako hodinky, až se toho hrozil. Přišla, vytáhla ho pomocí řetězů na nohy a odvedla. Ta cela nebyla tak malá, jak si kdysi myslel. Vzadu, ve stínu se nacházela ještě jedna její část. Lavice, kříž do X a pozoruhodná sbírka předmětů, kterým mu mohla způsobovat bolest. Biče, důtky, rákosky, nože… ale ona nikdy nic z toho nepoužila, vystačila si sama. Přivázala si ho na lavici a on tam ležel, neschopen pohybu. Viděl na ni až moc dobře. Jak ho vzrušila, její prsty obemkly jeho penis, a pak na něj nasedla. Udělal se. Ale nebyla to slast. Děsila ho. Tím mlčením a přesností. Brala si ho, podobně jako on si kdysi bral mudlovské šmejdky. Přemýšlel, proč je stále naživu. Mohla ho zabít. Umučit. Nechat na pospas tmě. Ale ona ne. Přicházela, brala si ho, jako kdyby kontrolovala, zda ještě žije. A taky proto, že něco dělat musí. Přemýšlel. Celou tu dobu v temnotě, ale odpověď nenacházel. Proklínal sám sebe, protože mu něco říkalo, že je to možná i jeho vlastní chyba.
Zkoušel s ní mluvit. Marně. Jen ticho. Kapky vody dopadající na zem. Merline, proč?
Odcházela od něj. Chodila tam každý den, vždy hodinu před večeří. Netušila proč tak přesně, ale něco ji tam táhlo. Měla Severuse. V prvotní chvíli ho chtěla umučit, dohnat k šílenství jako kdysi ty dva bystrozory… chtěla ho zabít, pomalu a bolestivě, aby prosil o slitování. Ale nedokázala to. Ale byl její a ona příkazy plnila, a tak za ním chodila. Nevěděla, proč dělá zrovna to, vůbec ji to neuspokojovalo a jen tak tak se držela, aby ho zuřivě nepolíbila, nesundala mu okovy a někam s ním neutekla. Nesnášela tuhle svou část. Moc nebelvírská, moc zamilovaná… ale vždycky to potlačila. A tak to i zůstane.
Procházela chodbami, až se konečně ocitla v obydlené části. Měla ještě jeden úkol. Vstoupila do jejího pokoje bez zaklepání a zastihla ji u čtení. Hermiona polekaně vykřikla, ale pak se přeci jenom uklonila a pozdravila.
"Mám pro tebe úkol." Dívka jen přikývla a čekala. Kath viděla, jak se jí v očích mihl náznak zděšení. "Pověděl ti Severus něco o přijímacím rituálu?" Další přikývnutí. "Pak ti také říkal o obětině rituálu." Viděla, jak se jí po tváři mihlo ještě větší zděšení a jak na sucho polkla. Ani se jí nedivila, ale teď nebyl čas na soucit. "Vezmi si hůlku a plášť. Půjdeme." Dívka se zvedla a došla si pro černou látku přehozenou přes křeslo. Hůlku vytáhla z kapsy a pevně sevřela. I Katherine přes sebe přehodila plášť, a pak vyšla z místnosti, následována Hermionou. Netrvalo dlouho a ocitly se mimo sídlo, před železnou branou a oklopené zelenými parky, jejichž krása ještě více vynikala v zapadajícím slunci. Tak krásný večer. Ale Kath věděla, že na něj dívka nebude vůbec vzpomínat s láskou. Nastavila ruku a ona se ji pevně chytla. Přemístily se.
Neměla ráda mudlovská města, ať byla jakkoliv velká. Tohle patřilo k těm menším, i když naštěstí byla ušetřena o jeho prohlídku. Ocitly se před domem Hermioniných rodičů. Malý, ničím nevynikal. Otevřela zahradní branku a pokračovala přes předzahrádku, hůlku v ruce a Hermionu za sebou. Stačilo jedno kouzlo, aby odemkla dveře a mohla vstoupit. Byla to malá předsíň a tichá jako celý dům. Naslouchala, ale nic neslyšela. Vešla. Dívku podstrčila před sebe a zavřela za nimi dveře. V ten moment si uvědomila, že udělala chybu.
Odstrčila Hermionu vteřinu před tím, než ji mohla kletba trefit. Vystřelila své vlastní zaklínadlo směrem, odkud přišlo. Nevěděla, jestli trefilo cíl, ale moc tomu nevěřila. Merline. Řád. Nebyl čas přemýšlet na to, jak se tu ocitl, jak o tom mohl vědět. Byl čas na to bojovat. Vrhala jednu kletbu za druhou, jeden štít za druhým. Ale stejně měli navrch. A pak se jí Hermiona vysmekla. Snažila se ji zachytit, ale marně. Jen máchla rukou do prostoru. Utekla jí. Sakra. Pálila dál. Na soupeře, které neviděla. Okolo ní byly zdi. Zkusila se přemístit, ale byla to ztráta času. Mělo jí dojít, že i na tohle pomysleli.
A pak to udělala. Byla to naprostá blbost, kravina, ale její jediná naděje. Rozeběhla se dopředu. A kouzlila. Všechno do rukou vzalo jedno její já. To, které převažovalo, když mučila. Zuřivé, nebezpečné. Házela kletby z knih, které nikdo z jejích protivníků v životě neviděl. Černá magie. Nepoužívala kletby, které se nepromíjí. Používala něco mnohem horšího, čáry z černých svitků. Její jediná naděje. Ale stejně neměla šanci. Bylo jich mnoho, příliš mnoho a ona byla sama. Mohla být dobrá, jak chtěla, ale početní převaha v tomto případě hrála větší roli než to, kolik kdo zná kouzel.
Pak se to stalo. Čekala to celou dobu. Kletbu, kterou nezachytí její štít, kletbu, které se nevyhne. Letěla přímo na ni, na její hruď. Fialový paprsek. Sama pro sebe se usmála. Tahle ji nezabije. Ale i tak věděla, že tohle je pro ni konec. Odhodila ji dozadu a ona letěla vzduchem, až narazila na tvrdou zem. Naposled spatřila strop nad sebou, bílé stěny. Potom ztratila vědomí.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Pokud nemáte účet google, lze využít možnosti anonymní, a pak se - budete-li chtít - podepsat do komentáře, či variantu "Název/adresa URL", kam zadáte svou stránku (pokud nemáte, klidně tam šoupněte tetičku wiki) a své jméno. :) Za komentáře a názory budu neuvěřitelně vděčná, děkuji moc! :))