This is war - 10. kapitola

Blížíme se ke konci. Ale když přichází konec, vždy máme naději. Na poslední přání.

Připadalo jí to jako zlý sen. Noční můra, ze které se probudí. Nestalo se tak a ona poznala, že je to skutečné. Mohlo to být horší, mnohem horší. Jenže řád neměl ve zvyku mučit ani jinak trápit věžně, jak zjistila, a tak ji nečekala žádná temná cela někde ve sklepení. Místo toho dostala pokoj. Skutečný pokoj s postelí. Skrz okno sem nepronikalo mnoho světla, ale i tak to pro ni bylo zvláštní. Byla vězeň, byť si to nechtěla připustit. Ale byla to pravda, tvrdá a zdrcující pravda, stejně jako to, že poprvé v životě podlehla v souboji.

Vstala z postele. S úlevou zjistila, že ji někdo pouze omráčil a ne nic horšího. Udělala pár kroků a porozhlédla si po pokoji. Po pravé ruce měla dveře, tmavé a zamčené, jak zjistila. Po levé se nacházela postel. A naproti ní okno. Ale i to bylo bezpečně zavřené, a jak si uvědomila - někdo jí sebral hůlku. Jinak byla místnost prázdná. Tmavá a zaprášená. Ale prach jí sotva mohl pomoci. Svalila se zpátky na postel. Nevěděla proč, ale najednou chtěla zase spát. Připadala si jako malá holka, ale nakonec se přeci jenom stočila pod dekou do klubíčka a usnula.

Netušila, jak dlouhá doba uplynula, když se probudila. V pokoji bylo stále stejně šero a ona neměla nic, podle čeho by se mohla v čase orientovat. Posadila se na postel a čekala, i když netušila na co. Měla žízeň a hlad a po spánku až moc energie. A taky až moc čistou hlavou, kterou se jí začaly honit myšlenky, které to před spánkem nestihly. Najednou tu místnost poznávala. Ty tapety i povlečení. Sevřela ho v dlani, aby se ujistila, že je to skutečně ono. Bylo. Grimmauldovo náměstí. Sídlo rodu Blacků. Párkrát tu byla jako malá na návštěvě a později sem chodila za Regulusem. Byl jí mnohem bližší než jeho starší bratr. Mladý smrtijed, se kterým si jako s jedním z mála mohla pohrávat v posteli. Vždycky byl tak neuvěřitelně roztomilý, v některých chvílích jí připadalo, že ji snad miluje. Ona sama k němu necítila nic. Měla ho jako hračku, a když pak zemřel… pokrčila rameny a šla dál.

Pak tu ale byla ještě jedna věc. A když si na to vzpomněla, nemohla nad tím jen tak mávnout rukou. Severus. Ona se stala vězněm řádu. On smrtijedů. Merline. Normální by ji žádný z jejich vězňů netrápil. Ale on… jenom ona se mohla dostat k němu do cely. Reflexně si sáhla do kapsy. Byl tam. Ten podlouhlý železný klíč od jeho cely. A jestliže ona je tady… pořád má naději. Chtěla se vrhnout ke dveřím, začít na ně bušit a křičet a doufat, že ji někdo uslyší… málem to udělala. Jenže těsně předtím se otevřely.

Zaskočilo ji to, a tak tam jen seděla, neschopna se pohnout. Poznala toho, kdo vstoupil. Profesor. Pro jednou odložil svůj tradiční úsměv a beze slova za sebou zavřel.

"Profesore," pozdravila, když už nebyla schopna snést jeho vyčítavý pohled.

"Katherine," oplatil jí. Tiše a bez emocí. Jen ji dál pozoroval. Nastalo ticho. Po chvíli odvrátila hlavu, raději se dívala do zdi než jemu do obličeje.

"Je těžké si uvědomit, že jsi vlastně sestra Jamese," promluvil. Překvapeně na něj otočila hlavu. Nevěděla, zda být naštvaná, či být ráda, že si někdo vůbec ještě pamatuje, čí je krev.

"Každý…," začala, ale dech se jí zadrhl, "každý máme své stránky."

"To máme." Na chvíli se odmlčel, a pak se na ni znovu podíval. Už ne vyčítavě, ale jako hodný dědeček, který musí říci špatnou zprávu. "Mrzí mě to, Kath."

"Ministerstvo to ví, hádám." Přikývl.

"Uznalo, že se Voldemort vrátil." Ucukla při zvuku toho jména. "Rovněž se chce zbavit všech zadržených smrtijedů." Zavřela oči a zhluboka se nadechla, ale ničemu to nepomohlo.

"Polibek?" zeptala se a cítila, jak ta stařena s kosou klepe na dveře. Zavrtěl hlavou.

"Popletal se rozhodl pro… mudlovský způsob." Zatvářila se nechápavě. O mudlech něco věděla a oni přece neměli jen jeden způsob… "Poprava stětím." Ne, Merline, ne. Vyschlo jí v krku a byla neschopna slova. Tak tohle tedy. Nepochybovala, že její hlavu někam vystaví na odiv všem.

"Kdy?" zeptala se.

"Za úplňku." Najednou se jí chtělo smát. Za úplňku… Hermiona se měla stát smrtijedkou. Měla zabít vlastní rodiče, podřezat je ve svitu měsíce. A teď je s nimi v bezpečí, zatímco Kath se nedožije dalšího dne. Nepochybovala, že pro to vyberou meč a byl jen jeden u kouzelníků známý meč. Ještě si pamatovala, jak ho kdysi v ruce držel její bratr. A teď, teď jí přivodí smrt.

"Máš nějaké přání?" Přání… tolik by si toho přála… život, svobodu, odpuštění… ale nic z toho nemohla žádat. Pak sáhla do kapsy a vytáhla klíč. Spatřila překvapení v očích profesora, když mu ho podávala. "Stačí se s ním přemístit, klíč tam dotyčného zanese."

"Severus?" zeptal se překvapeně, když v ruce sevřel ten kousek železa. Přikývla.

"Vyřiďte mu…," slzy se jí draly do očí a ona je už nedokázala zastavit. Teď ne. "Vyřiďte mu, že se omlouvám. Za všechno." Přikývl a on odešel. A ona se svalila na postel a jen brečela. Poprvé za ty roky si slzy našly cestu ven. Ale už bylo pozdě něco změnit a litovat.