neděle 8. prosince 2013

This is war - 8. kapitola

Opusťme Katherine. Koukněme se do Fénixova řádu. Co tam? A co Severus a Hermiona?

"Katherine?" Severus zavrtěl hlavou.

"Je nemožné s ní mluvit. Povětšinu času je s Bellatrix a sídlo opouští jen, aby plnila úkoly Pána zla." Brumbál si povzdechl a kuchyně se ponořila do ticha.

"Promiňte, ale kdo je ta Katherine?" ozvala se Tonksová.

"Katherine Potterová. Smrtijedka. Původně ji odsoudili k doživotí v Azkabanu, ale pak ji pustili," zavrčel Sirius. "Poznal jsem jenom jednu nebezpečnější osobu - moji sestřenici."

"Ona je příbuzná s Harrym?"

"Je to jeho teta."

"A Hermiona?"

"Učí se rychle. Ale v některých věcech ji zaučit nedokážu."

"Nauč ji to, co budeš moct." Snape přikývl. Za chvíli na to byla schůze řádu rozpuštěna. Vyšel na chodbu a přemístil se zpátky do domku na pobřeží. Snil o odpočinku, o oddechu. To učení a všechno bylo mnohem těžší, než si kdy představoval. Války bývaly strašné a tyhle kouzelnické ještě horší. Nemohli jste doufat v to, že vás trefí zbloudilá kulka. Museli jste žít s tím, že jediný špatný krok vám může přivodit dlouhou a nepříjemnou smrt.

Vstoupil do kuchyně, ale hned ve dveřích se zastavil. Srdce vynechalo jeden úder. Merline, prosím, ať tohle není pravda. Hermiona tam seděla na židli se zmateným výrazem. Viděl v jejích očích obavy a strach. Nedivil se jí. Hned za ní stála Bellatrix. Usmívala se na něho. Šíleným úsměvem, ruku s hůlkou položenou na opěradle židle. Jenže stačil ještě jeden pohled a on se cítil ještě víc znepokojený. Katherine. Stála tam. Vypadala jako dvojče Belly. Stejný výraz, podobné šaty. Vždycky si byly podobné, ale teď to viděl lépe než kdy předtím.

"Severusi," ozvala se Bellatrix potěšeně, ale jemu při zvuku jejího hlasu přeběhl mráz po zádech. "Čekaly jsme tu na tebe."

"Potřebuješ něco, Bello?" Konečně našel dech a odněkud vytáhl i ten nebezpečný tón hlasu. Znervózňovalo ho to, její přítomnost zrovna zde. Proč přišla? Nevěřil, že by se sem vydala jen tak, sama. Musela mít úkol. Ale jaký?

"Poslal mě pro tebe Pán." Záhadně se usmála a jemu zatrnulo. "Chce tě vidět a ještě si přeje, aby výchovu Hermiony převzal někdo… zkušenější." Viděl, jak dívka zavřela oči a prsty sevřela hábit, až jí zbělely klouby. Nepochyboval o tom, že tuší, o co v těch zkušenostech půjde.

"Tak tedy půjdeme." Prodlužovat to by bylo zbytečné. Spatřil strach v očích Hermiony, ale nemohl s tím nic dělat.

Bellatrix se usmála a popadla Hermionu za ruku. Nejradši by ji přemístil sám, ale takhle… nemohl oponovat. K němu došla Kath a natáhla ruku. Chytil se za ni. Když jí pohlédl do očí, mohl se v nich utopit, ale ona na to nijak nereagovala. Přemístili se.

Zachvěl se, když se porozhlédl po místě, kde se ocitli. Prostorný kamenný sál. Na stěnách plápolaly pochodně. Znal to místo, až moc dobře. Merline, tohle ne. Katherine ustoupila do stínu. Bellatrix tu nebyla, ale to ani neočekával. Srdce cítil snad v krku, ale nedal to na sobě nijak znát. Čekal. Musel čekat. Připadalo mu to jako neskutečně dlouhá chvíle, než se otevřely jedny z mnoha dveří, které z místnosti vedly, a vstoupil Pán zla.

"Severusi," zasyčel a ten zvuk se nesl přes celou místnost, odrážel se od stěn a Snapeovi naskočila husí kůže.

"Můj Pane," uklonil se, jak to jen šlo. Pořád měl naději. Vůbec tu nemuselo jít o něho. Jenže stačil další okamžik, jedno slovo a poznal, že se nemýlil. Sesunul se na zem, tělo v bolestné křeči. Zatemňovalo mu to mozek, ale přesto se snažil. Marně. Minuty ubíhaly a jeho obrana se hroutila. Cítil, jak do jeho mysl proniká nitrozpyt Pána. Merline, prosím to ne. Marně. A když konečně Pán zla věděl vše a ukončil ten nejdelší cruciatus jeho života, zvládl jen bezvládně ležet na chladné zemi a třást se. Voldemort se od něho odvrátil, viděl jeho hábit. Teď. Teď si pro něj přijde ta chladná dáma v černém plášti s kosou.

"Katherine, je tvůj." Zachvěl se. Smrt nepřijde. Ale teď... přál by si, aby přišla. Kath se za poslední dobu až moc změnila. A svým způsobem to chápal, i když se teď bál. Kdysi ji viděl, co zvládne udělat, aniž by mrkla. Měla to v povaze a o to to bylo horší.

Mávla hůlkou a jeho šaty zmizely. Ležel tam před ní nahý. Když se pokusil pohnout, zjistil, že na rukou i nohou má řetězy. Merline. Zatáhla za ně a přinutila ho vytáhnout se na nohy. Ani se na něj nepodívala. Klopýtal za ní. Mířila k jedněm z mnoha dveří. Věděl, co za nimi najde. Celu. Malou, chladnou, tmavou. Odemkla a strčila do něj, až téměř upadl. Ale toho si nevšímala. Dostrkala ho ke stěně. Okovy. Nepřivázala ho k těm vrchním, jen k těm dole. I tak to postačilo k tomu, aby se nemohl hýbat. Potom odešla. Když zaklaply dveře, celý jeho svět se ponořil do tmy. Netušil, jak dlouho tu bude. Ale věděl, že tu nejspíš zemře. Merline, chraň mě.


Netušila, jak se vůbec zvládla dostat do svého pokoje. Upadla na postel a měla pocit, že tohle snad musí být jen nějaký zlý sen. Jenže tomu tak nebylo. Přišla pro ni krutá realita a moc dobře to věděla. Nemohlo to být růžové tak dlouho. Ale tohle… nechápala, jak to někdo může vydržet, snášet. A přitom tu nebyla ani den. Stačila hodina, aby si tu připadala jako v pekle. Najednou pochopila, proč ji Snape přemlouval, aby to nedělala. Proč ji v řádu nedokázali pochopit. Oni věděli. Ale ona byla naprosto blbá a jejich varování nebrala vážně. Nikdy se nedokázala představit, že by to mohlo být skutečné. Myslela si, že přehání. Myslela si, že organizace smrtijedů bude podobná asi tak wehrmachtu, SS, a že ji všichni jenom straší. Nestrašili. Připadala si hrozně.

Po chvíli se odhodlala vstát. Celé tělo ji bolelo. Dobelhala se do koupelny, kde ze sebe konečně shodila hábit, který na sebe předtím ve spěchu hodila. Utekla odtamtud tak rychle, jak jen mohla, a jejich odchod doprovázel šílený smích Bellatrix. Vypadala hrozně, když se teď konečně mohla prohlédnout. Na některých místech měla zaschlou krev. Věděla, že za pár dní bude samá modřina. Ale to ji až tak netrápilo, teď ne. Raději se tam ani nepodívala, tam dolů, mezi nohy.

Byla naivní, šíleně naivní, když si kdysi myslela, že o svůj věneček přijde nějak romanticky, s Ronem, na louce poseté květinami. Ne. K tomu, aby o to přišla, aby se z ní stala žena se vším všudy - jak hrozně jí to znělo - stačila hodina tady. Bellatrix ji sem přemístila, ukázala pokoj… a potom ji odtáhla do toho svého. Nestačila se ani vzepřít, Bella ji hodila na postel a starší žena oproti ní měla mnohem větší převahu. Svlékla ji, a pak… připadalo jí to neskutečně zvrácené, zkažené, když ruka smrtijedky bloudila po místech, kam nikoho nikdy nepustila. Když věděla, jak se ji dotýkat, aby se to i jejímu tělo líbilo. Připadala si hrozně. Nečestně, špinavě. Ale to nejhorší mělo přijít. A přišlo. Nejprve do ní zajel jeden prst, pak se přidávaly další, až v ní byly všechny. Bolelo to, ale nemohla nic dělat. Bellatrix ji šoustala svou rukou. A nějaké její části se to líbilo, až si připadala ještě hůř. Nic takového neměla cítit. Ale cítila.

Vlezla si do sprchy a nechala na sebe stékat teplou vodu. Jestli má hrát tuto hru, tak ať. Bude ji hrát. Spolkne slzy a postaví se tomu. Pokud se má tomu podřídit, podřídí se. Stane se smrtijedkou. A špehem. Bude ochraňovat Harryho, aby mohl zabít Voldemorta. Bude ho ochraňovat, aby lidé neumírali a netrpěli. Aby neovládl svět. Aby děti narozené u mudlů jako ona mohly studovat a učit se kouzlům a magii. Aby zmizelo vše zlé, zhouba světa a lásky. Ale, pomyslel si nějak hlásek v její hlavě. Kdo bude ochraňovat tebe?

Žádné komentáře:

Okomentovat

Pokud nemáte účet google, lze využít možnosti anonymní, a pak se - budete-li chtít - podepsat do komentáře, či variantu "Název/adresa URL", kam zadáte svou stránku (pokud nemáte, klidně tam šoupněte tetičku wiki) a své jméno. :) Za komentáře a názory budu neuvěřitelně vděčná, děkuji moc! :))