Poslední vlk - 3. kapitola

Špatná noc a dobrý den. Vše se zdá tak krásné... ale může to tak vůbec zůstat?

Když večer ulehala do lože, připadala si po dlouhé době šťastná, nebo se její stav k tomu alespoň blížil. Měla naději. Naději na to, že všechno vyjde, že to dopadne dobře. Protože po dnešním dni… Harry z ní nespustil oči, usmíval se na ni a dvořil se jí, jako kdyby se jednalo o skutečnou spanilou dívku. Ne o bastarda. Ale o normální dívku, na které mohl oči nechat. Nebo jí to tak alespoň připadalo.

Zachumlala se do teplých dek a snažila se zahřát, i když jí to připadalo jako nesplnitelný úkol. Venku za okny padal sníh, až téměř nebylo vidět, jen bílá clona, která jí zastírala výhled. Měla pocit, jako kdyby žila v uzavřené kopuli, která se každou chvíli zřítí, a ji zavalí hustá, ledová pokrývka. Najednou jí byla ještě větší zima než předtím, vše se stávalo nesnesitelným a šíleně chladným. Třásla se, jako kdyby vše hezké, co se dnes stalo, upadlo v zapomnění, a nastala jen tma a zima. Nesnesitelná samota.

Choulila se v dekách, připomínajíc zakuklenou housenku, ze které se má každou chvílí stát krásný motýl. Jenže nestal. Věděla, že se to nestane, že se všechno rázem nezmění k lepšímu. Bude o to muset bojovat. Ale jak dlouho? To nevěděla, podobně jako fakt, zda ji ten boj nezabije. Zda se všechno v momentě, kdy se to bude jevit již jako téměř vyhrané, neobrátí proti ní a neshodí ji to dolů, do hluboké temnoty.

Bála se, jak mohla tuto hru hrát? Nemohla, ale něco v ní ji k tomu pobízelo. Jakýsi vlk v ní. Jenže ten neměl mluvit, nesměl vrčet. Snažila se být silná, ale k ničemu to nepomáhalo. Byla jen ptáček ze zlaté klícky, co chce vyletět a zmizet… zmizet za moře. Nebo někam ještě dál, za rodinou, za sestrou, bratry, otcem i matkou. Za její milovanou Lady.

Už ani nebrečela. Nesměla. Její oči si na to odvykly a ona smutek jen věčně zadržovala. Bylo to tak lepší.

Dveře se potichu otevřely. Polekaně nadzvedla hlavu, aby zjistila, kdo to je. Myslela si, že každý již šel spát. Nebo to alespoň tvrdil. Spatřila drobnou dívku. V ruce měla svíčku, a tak do její komnaty přinesla trochu světla.

"Spíš?" zašeptala. Alayne si pro sebe povzdechla, pak se posadila a na dívku se zadívala.

"Co potřebuješ, Myrando?" snažila se pousmát, být příjemná, ale moc jí to nešlo. Chtěla spát, chtěla si odpočinout, chtěla… hodně věcí. A kvůli dceři lorda Nestora nemůže udělat ani ty, které může. Aleodpovědi se nedočkala. Dívka odložila svíci na stolek, a pak přešla k její posteli. Opatrně se na ni posadila, každý její pohyb doprovázen nechápavým pohledem Alayne.

"Mohu?" zeptala se, a tak trochu naznačila nadzvednutí peřiny. Druhá dívka nakonec přikývla, i když jí to moc příjemné nebylo, ale co jiného by člověk mohl udělat? Vyhodit ji… ne, to nešlo.

"Dole je větší zima," vysvětlila Myranda a pousmála se, když zalezla pod peřinu. Alayne přikývla, počkala, až se dívka zachumlá, a pak se s přáním dobré noci otočila na bok, zády k ní. Jenže to byla chyba, jak zjistila o několik okamžiků později, když už téměř upadla do sladkého spánku. Myranda se k ní přisunula, nenápadně, kousíček po kousek, a rukou ji objala, zatímco tělem se natiskla k jejím zádům.

Alayne se ošila, chtěla jí něco říci, ale když otevřela ústa a pokusila se o to, druhá dívka jí přitiskla prst na rty a potichu zašeptala: "Nic. Jen spi." Ale copak se to dalo? Nešlo to. Každou chvíli se probouzela s pocitem, že ruka Myrandy se ještě před okamžikem nacházela na jiném místě, zakázaném místě, kam předtím nikoho nepustila. V tu chvíli si více než jindy uvědomovala, že je jen pouhý ptáček. Ptáček, kterého jiní mohou zavřít do klícky. Nebo ho vypustit na svobodu. Ale copak by to ptáček přežil? Mohl by? Nebo by za chvíli, za pár hodin, či dnů, skončil lapen dravci?

Když se probudila, Myranda už tam nebyla. Jako kdyby se jednalo o pouhý sen, malou noční můru. Vstala, umyla se a oblékla se do těžkých šatů. Nechtěla si ani představit, co bude muset nosit, až nastane ta opravdová zima, které se starší tolik báli.

Sešla dolů na snídani, oproti předcházejícím dnům se měla více zapojit do života Měsíční brány, chodit ven a dělat společnost Harrymu, i když si nebyla jista, zda spíše on nedělá společnost jí. U stolu seděl i lord Nestor se svou dcerou. Alayne se snažila nedat najevo, že se něco stalo, spíše to v duchu popírala a přičítala to pouhému snu. Jenže Myranda jí už prvním pohledem dala najevo, že to sen rozhodně nebyl a Alayne rázem zkoprněla. Nemohla to být pravda, vždyť přece… už tak moc uvěřila tomu, že to byl jen sen, že se nedokázala smířit s opakem.

"Stalo se něco, lady Alayne?" zeptal se ji opatrně Harry. Nasadila úsměv a zakroutila hlavou.

"Nestalo, děkuji za optání." Na odpověď se pousmál a nepatrně pokývl na prázdnou židli vedle sebe. Změnila směr své chůze a posadila se tam. Stále se usmíval a ona mu úsměv oplácela. Po chvíli to snad ani nehrála, nemusela se soustředit na to, aby koutky držela nahoře.

Rozesmíval ji, a když natáhla pro něco ruku, předběhl ji a podal jí to sám. Řekl jí, ať neděkuje, že taková krásná dívka si pozornost zaslouží. Červenala se, smála se. A všichni okolo ní také. Lord Baeliš se usmíval, tvářil se, jako kdyby se jednalo o nejlepší den jeho života. Zdál se být šťastný. A i ona byla šťastná. Nebo si to jen myslela?