You are mine - 1. kapitola

Budoucnost. Ale v jiném světě. Kde vyhrálo zlo nad dobrem. A dva muži, možná stále ještě spíše chlapci, které osud svede dohromady...

Byl to jeden z těch klubů, kam se většina smrtelníků v životě nedostala. S tradicí, bez žen a jejich hlasitého štěbetání nad triviálními problémy, s notnou dávkou elegance a prestiže, se znakem a jménem, které ve vyšší společnosti znamenalo mnohé. Přesto tu člověk nenarazil pouze na staré muže, nosící kníry a opírající se o hole ze vzácných a drahých dřevin. Mohl tu potkat všechny možné typy osobností, politiky, ekonomy, pracovníky tajných služeb, válečné veterány i šedé eminence celého systému. Ti všichni měli společnou jen jednu věc - moc. Tu sladkou a chutnou, kterou když jste okusili, už jste se ji nikdy nechtěli vzdát. Možná proto bylo toto místo, vybavené luxusním nábytkem, ručně splétanými koberci a vzácnými výtisky klasické literatury, více bojištěm než druhým domovem, jak tomu někdy bylo u jiných klubů.

Právě do tohoto klubu patřil i mladý muž, který aktuálně vstupoval do jeho knihovny. Svým vzhledem se poněkud lišil od přítomných, sedících zde v pohodlných křeslech. Mladý, možná až moc, aby se dostal tak vysoko, ale nic není možné a s pílí se člověk dostane všude. S hnědými vlasy, na první pohled se někomu mohly zdát neučesané, ale i tak za tím účesem stála určitá práce, jen potvrzujíc domněnku ne právě zasvěceného pozorovatele, že tento muž je perfekcionista. Přesto to nebyl jeho účes, ani sladěné, elegantní oblečení, které by vás zaujalo jako první. Byly to jeho oči a výraz ve tváři. Chladný, neústupný, nebezpečný. Bez jediné stopy po smíchu, radosti či štěstí. Jen ledový chlad.

Zastavil se ve dveřích. Pár osob vzhlédlo - ať od knihy, novin či společenské konverzace - aby se jim vzápětí dostalo zdvořilostního pokývnutí hlavou. Přesto ten, kterého hledal, svůj pohled nezvedl. Klasického jednání někoho, kdo je v pomyslném žebříčku moci nad vámi. Seděl ve vzdáleném koutě, na kolenou rozečtené jakési drama, na stolku před sebou láhev nějakého drahého alkoholu a poloprázdnou sklenici. Mladík se k němu vydal pomalým, elegantním krokem. Nepospíchal, nezdržoval. Šel přesně tak, jak to stálo v pravidlech této hry.

"Dobrý večer," pozdravil sedícího v momentě, kdy se usadil do křesla naproti němu. Dovolil si vystoupit ze zajeté linie, třebaže jen lehce a člověk neznalý všech společenských konvencí by si toho ani nevšiml.

"Dobrý večer, pane Tomlinsone," oplatil mu muž, když vzhlédl od knihy, možná až s moc velkým důrazem na slově pane. Své místo v celém systému měl možná zajištěné, patřil mezi těch několik málo lordů, kterým moc a postavení spadlo samo do klína, přesto podobně jako každý jiný člověk toho chtěl více a rozhodně nehodlal dopustit, aby se někam na jeho úroveň dostal i někdo jiný, například právě mladík usazený před ním.

"Hádám, že jste se již rozhodl," řekl po chvíli, co ten druhý, celým jménem Louis Tomlinson, jen vyčkával a nedal najevo žádnou snahu začít zdvořilou konverzaci. Přeci jen, přišel sem z jediného důvodu a tím jistě nebylo žádné prázdné tlachání nad věcmi, které ho vůbec nezajímaly.

"Rozhodl." Krátká pauza, jako kdyby se snažil najít ta nejvhodnější slova. Nebo dal najevo jakýsi druh převahy. "Třebaže asi ne tak, jak byste čekal."

"Tomu nerozumím." Věděl, že to ani nebylo účelem, přesto chtěl znát podrobnosti. A nehodlal tu s tím mladíkem strávit celý večer. Čekaly ho i jiné, příjemnější věci.

"Když jsme spolu mluvili poprvé, měl jsem dojem, že mluvíte o dívce. Nicméně, i když rád ocením ženské půvaby a jiné jejich přednosti, nemám v plánu si jakoukoliv ženu v dohledné době přivést domů." Pro nezasvěceného to znělo zvláštně, jen podivné věty, které náhodně smíchal dohromady, ale lord moc dobře věděl, o čem mluví.

"Odmítáte tedy mou nabídku?" Jak moc si v tomto momentě přál kladnou odpověď. Odmítnutí by bylo první velkou chybou váženého pana Tomlinsona. A pokud máte své prostředky a konexe, stačí vám jediná chyba na potopení celé lodě.

"Takovou laskavost? Samozřejmě, že ne." Jakási parodie na milý, přívětivý úsměv. S tím rozdílem, že v tomto případě vám naskočila husí kůže a mozek volal na poplach. "Jen jsem se trochu informoval a zvolil variantu, která by vyhovovala více. Což je, jak věřím, v zájmu všech." Rychlý, zběžný pohled, který nepřipouštěl žádné námitky.

"Mám to tedy chápat tak, že máte zájem o chlapce?"

"Chápete to velmi dobře. Ti nikdy příliš nemluví, nebrečí a stále se s nimi dá hrát." Lordovi na moment vyschlo v krku. Samozřejmě, s tímto pracoval už mnoho let a moc dobře věděl, co vše se díky němu děje. Ale teď to bylo vůbec poprvé, co to někdo předním řekl tímto tónem. Nadšeným, se stopami sadismu.

"Samozřejmě. Z Kerconu?" Přikývnutí. Odnikud jinud nechtěl, bylo by to pod jeho úroveň. To nejlepší pro ty nejlepší a drahý lord udělal moc dobře, že se nepokusil navrhnout jinou oblast.

"Pošlu vám zprávu, kdy tam budete moci jet." Jistěže zprávu, ne žádné další setkání. Při domlouvání tohoto ani netušil, že všechny ty řeči jsou pravdivé. Byly. A i když si moc dobře uvědomoval, že tenhle člověk to díky takovým jako on dotáhne skutečně vysoko, nedokázal přemoci svůj instinkt, stále hlásající jen jedinou věc. Ať se od tohoto člověka drží dál.

"Mockrát vám děkuji." Jednoduchá, zdvořilá odpověď. Potom se zvedl z křesla a elegantním krokem zamířil ven z místnosti. Byl více než spokojen. Jeho radost by se dala přirovnat k hráči šachu, kterému se podařil povedený tah. Takový, který mu pomůže nejen v celé hře, v honbě za zabitím králem, ale také mu způsobí vlastní uspokojení, když do své sbírky získá další figurku…

Probudil se. A ke své radosti v té samé posteli, ve které předešlého dne usnul, stále živý. Možná mohl žít tam, kde jste na tom podle všech řečí, jestli se jim vůbec dalo věřit, byli nejlépe, ale ani to vám nezaručovalo, že vás nikdo nezabil, že jste nezmizeli bez toho, aby někdo alespoň tušil kam. V některých směrech to možná bylo lepší, víc jídla a o něco větší postele, ne až tak náročná práce jako v jiných oblastech, ale právě proto tu člověk musel být ještě více na pozoru. Tohle nebylo dětské hřiště, o kterém mu vyprávěla maminka, které to zase někdy dávno říkala ta její, tohle bylo kruté a nebezpečné místo, připomínající divokou džungli, kde všichni chtějí přežít a přitom se někdo musí stát potravou. Tohle byl Kercon.

Zaplašil svou přemýšlivou chvilku a uvědomil si, proč se vlastně probudil. Hlasitý zvonek, který zde, v rozlehlé místnosti plné postelí, budil všechny a dával jim najevo, že musí vstát, obléknout se, projít přes koupelnu, kde jim s trochou štěstí bude dovoleno se na minutu zdržet, až do velké haly, kde je čeká každodenní práce. Narovnal se, trochu se protáhl, potom sáhl pod polštář a vylovil oblečení pro tento den. Kousavé, šedé spodní prádlo a stejně barevný neforemný vak bez rukávů. V rychlosti to na sebe navlékl, neboť v momentě, kdy se sebe shodil deku, mu díky pomalu nastávající zimě, absenci topení i brzké hodině, začala být zima. Ne že by to jeho chatrné oblečení dokázalo zmírnit.

Sklouzl z postele, několika pohyby se obul, a pak se připojil k davu tvořícím se mezi dvěma řadami postelí. Anonymní dav plných šedých pytlů. Žádní lidé, žádná jména - to své jste věděli jen vy a vaše matka, pokud tedy měla štěstí a stále pobývala mezi živými. Tohle byl dav čísel, pouhých čísel určených pro práci. Nic víc, nic míň.

V koupelně ukořistil minutu času, kdy zvládl obsadit jednu z toalet. Potom se vrátil zpět k ostatním a pokračoval do obrovské výrobní haly, jedné obrovské pekárny. Na rozdíl od ložnice tu bylo teplo - někdo už zapnul trouby a ty začaly prostor naplňovat teplem. Správně tušil, že podobně jako každý jiný den to tu po několika hodinách bude k nevydržení, ale na to si už zvykl. Přešel dál, do zadní části, kde měl určené místo na práci. Postavil se k jednomu z pásu a čekal, zatímco se hala postupně naplňovala pod bedlivým dohledem kamer. Už dávno se odpustilo od tradičního hlídání. Stačil jeden či dva hlídači, kteří procházeli uličkou. Na vše ostatní tu byl kamerový systém, který viděl vše. Možná i slyšel, ale při práci stejně nikdo nemluvil. Nebylo o čem.

Byly tři hodiny ráno, když se pásy rozjely a jejich práce začala. Stereotypní, stále se opakující ve stejném rytmu. Celou halou se nesl jen zvuk zapnutých přístrojů, tu a tam překročení z nohy na nohu. Ale jinak nic. Žádné šeptání, žádné hlasy, jak by to asi u práce mělo být. Netušil, jak dlouho pracovali, na jednu stranu mu to připadalo nekonečné jako všechny ostatní dny, ale tušil, že ještě nemohlo vyjít slunce, když se ozvalo zachrčení v reproduktorech a všichni přítomní ztuhli, naplnil je strach a nejistota. Všichni věděli, co se ozve, ale kdo, kdo to bude dnes?

"Číslo tři-sedm-devět-šest-osm-pět-nula, tři-sedm-devět-šest-osm-pět-nula nechť se okamžitě dostaví na shromaždiště!" Chladný, ženský hlas, při kterém tuhla krev v žilách i v normální situaci. Ale teď… chlapec, jehož jméno znělo Harry a který si snad i dovolil myslet, že po ranním úspěchu v koupelně by to mohl být dobrý den, ztuhl. Na vteřinu, než si uvědomil, co se od něj vlastně chce. Pak se nejistým krokem, doprovázen stovkami pohledů, vydal do hlavní uličky. Tam ho chytil jeden z hlídačů a vedl ven. K jeho údivu se ale na prostorném shromaždišti nezastavil. Byl zmatený, ale neptal se a nechal se vláčet dál, až do velké bílé budovy.

Byl v ní jen párkrát a většinu svých návštěv si ani nepamatoval. I tak mu ale čisté zdi, tu a tam ozdobeny nějakou malbou, přišly povědomé. Muž ho táhl dlouhou chodbou, až najednou zatočil doleva a oni se ocitli v prostorné, čisté místnosti. Jediným nábytkem tu bylo deset židlí, na kterou byl téměř dovláčen. Byl poslední, jak si nezapomněl všimnout, protože na zbývajících devíti místech už někdo seděl. Chlapci, jako on, třebaže by člověk jen těžko hledal cokoliv, co by měli společného. Malí, vysocí, blonďáci i černovlasí.

Seděli tam v tichosti, pod dohledem vysokého muže. Čas se táhnul neuvěřitelně pomalu. Pak se najednou otevřely dveře a dovnitř vešli dva neznámí muži. Jeden menší, ale napohled starší a vážnější. Druhý byl o něco vyšší, asi dvacetiletý mladík, se zvláštním výrazem ve tváři, který Harry nedokázal rozluštit. Stejně jako celou tuto situaci. Byl zmatený, netušil, co se děje. A bál se.

Starší z mužů zůstal stát u dveří, zatímco mladší se vydal k židlím. Obešel je jednou, pak pokývl na dozorce. Ozvalo se prudké švihnutí, zvuk biče, zvuk, který každý z nich každý dobře znal. Stoupnout si byl přirozený reflex, který tu lidé často ovládali dříve než mluvení. Mladík se znovu dal pohybu, obcházel je, prohlížel je. Vypadal přitom jako někdo, kdo si v obchodě vybírá svého domácího mazlíčka.

Po chvíli přestal. Zastavil se. Přímo před Harrym. Díval se na něj, pohledem klouzal po každé linii jeho těla, po zacuchaných, kudrnatých vlasech, přes zelené oči, ruce, každý den zkoušené manuální prací, až se vše ostatní skrývalo za šedou látkou. Ale když už něco chcete, chcete si to vzít a přivlastnit, chcete vidět vše, neberete naslepo.

Harry to vycítil. Ozval se jeho šestý smysl, vyschlo mu v krku. Neměl se tak dlouho dívat, neměl… došlo mu, že něco chce, že to tímto neskončí. Tedy skončí, ale asi až později, až mu řeknou, kde udělal chybu, třebaže on sám o žádné nevěděl. Skončí mrtvý, či na několik dní na pranýři, což i tak znamenalo téměř jistou smrt, pomalý a bolestivý odchod z tohoto světa. Přesto si nedovolil zavřít oči, byl naučený v jednoduchých pravidlech. Nemluvit, neuhýbat, nezavírat oči, plnit příkazy.

Pak uslyšel ta dvě slova. Prostá. Jednoduchá. Přesto naprosto jiná, než očekával. A svým způsobem ještě více děsivá.

"Svlékni se."