Poslední vlk - 2. kapitola

Je to ptáček ve zlaté kleci. Co se má provdat. Znovu. Bude to snad lepší než minule?

Svírala jeho ruku, zatímco sestupovali po úzkém schodišti. Šla opatrně, nebyla si tu jista a to i přesto, že tu již nějaký čas strávila, ale i tak většinou z pokoje nevycházela. Nebylo třeba, neměla k tomu žádný důvod, jen občas zašla za Robertem, třebaže on byl svěřen do péče septě. Nesměla s ním trávit mnoho času, zvykl by se na ni a nezvládl by to, až ona odjede, jak tomu vše zatím nasvědčovalo. Nevadilo jí to, nerada s ním strávila čas, byl to jen malý rozmazlený kluk. A současně někdo, kdo stál v cestě tomu, aby se Harry Tvrdovský stal pánem Údolí. A pokud se stane jeho ženou, připadne i jí, se všemi silami, kterými by mohla získat zpět sever. Zimohrad. Svůj domov.

Vedl ji pevně, s hlavou vzpřímenou, jako hrdý otec, který vede svou dceru. Byl to skvělý herec a skvělý hráč této hry, až ho za to musela obdivovat. A přitom ho z hloubi duše nenáviděla. Hrál si s ní, hrál si se všemi, posouval je jako figurky po hracím poli, v případě potřeby odklízel z cesty, na jiná sídla, na nebezpečné výpravy, do pokojů, které se měnily ve zlaté klece s ptáčky. I ona ji měla. Svoji zlatavou klec, kterou teď na chvíli odpustila, i když stále nemohla svobodně létat, zastřihl ji křidélka a nechal ji létat jen tam, kam sám chtěl. Věděla to. Moc dobře, když opatrně scházela schody a rukou si nadzvedala šaty. Netušila ani, proč jí to vlastně nevadí, proč ji to netrápí, proč vždy skloní hlavu, nasadí úsměv a zašeptá sladká slůvka… Protože jsi ptáček. A když ti narostou křídla a poprvé zaštěbetáš, už to nevrátíš zpět, ozval se jí v hlavě dotěrný hlas.

Mohl se ale vlk stát ptáčkem? Mohl se zbavit zubů a stát se nevinným stvořením? Zbavit se krutosti a chuti krve? Nebo jen nikdy ve skutečnosti vlkem nebyla? Nebyla právoplatným Starkem… To pomyšlení ji děsilo, a přitom nemělo tak daleko k pravdě. Jak by jím mohla být? Starkové jsou stateční, spravedliví, strážci severu a velitelé Noční hlídky. I její nevlastní bratr svému údělu dostál lépe než ona. Byla slabá, moc slabá…

Schody již měli za sebou, teď procházeli dlouhou chodbou. Na stěnách plápolaly pochodně a vrhaly okolo sebe tančící stíny. Jejich kroky se rozléhaly, ale jinak tu panovalo ticho, stísněné ticho. Jako kdyby se měl zvednout vítr, zašustit v holých větvích, strašidelně a záhadně, zvířit sněhovou pokrývku země, a měla pak započít bouře. Až po chvíli se ozval další zvuk, rychlé kroky, které mířily k nim.

Lord Nestor spěchal, trochu se mračil, ale pravděpodobně ne kvůli lordu Petyrovi. Došel až k nim, kde se zastavil a uctivě poklonil.

"Lady Waynwood již dorazila, lorde," dostal ze sebe. Malíček jen přikývl, ani se nezastavil, a tak se strážce Měsíční brány zařadil po jeho lavici, stále vydýchávajíc běh až na toto místo.

"Čeká se svým svěřencem ve Vstupní hale," pokračoval dál, Petyr opět jen přikývl, i když teď přidal do kroku a Alayne měla co dělat, aby mu stačila. V šatech se chodila špatně a dívky nebyly určeny k tomu, aby chodily tak rychle, třebaže její otec si to v této chvíli neuvědomoval, a tak se tomu musela přizpůsobit, i když to šlo těžce.

Konečně se ocitli v hale. Lady tam stála, již ze sebe svlékla těžký teplý plášť a rozhlížela se okolo sebe. Vedle ní stál chlapec, pohledný, s pískově hnědými vlasy a modrýma očima, kterými se opatrně díval na přibližujícího se lorda protektora. Ten pustil ruku Alayne a předběhl ji rychlým krokem, takže ve výsledku sama za ním kráčela ve vhodné vzdálenosti.

"Lady Waynwood," poklonil se jí, ne moc, jen tak, jak to vyžadovala slušnost, jakési dobré mravy, a přitom ne tolik, aby jí dovolil snad jen pomyslet na to, že ona má navrch. Neměla. A věděli to oba.

"Lorde Baeliši," odvětila mu, tak trochu s odstupem, jako kdyby mu stále nevěřila a všechno, co se v Údolí děje, jí je proti srsti, třebaže i tak si byla vědoma toho, že zrovna ona by ho nemohla nahradit. Jak smutné, když se z hráče stala jen další figurka… "Chtěla bych vám představit svého svěřence," pokračovala a nenápadně pokynula na chlapce. Petyr se usmál, snad to byl i upřímný úsměv, alespoň to tak vypadalo. Harry se nenápadně poklonil, jen tak lehce, jako kdyby si ve svém nízkém věku byl vědom toho, jakou má vlastně moc a že lord protektor stojí až pod ním, neboť stejně jako on věděl, že myšlenka na vládu Roberta Arryna může napadnout jen blázna.

Několik zdvořilých slov, ale pak se Malíček otočil za sebe a Alayne pohledem pobídl, aby se vydala k němu. Ta se skloněnou hlavou, trochu stydlivě, s hlasitě bijícím srdcem, přistoupila o něco blíže. Pár dalších slov, které nevnímala, jen se vznášela okolo ní, plula jí okolo hlavy, nechtěla je slyšet, nepotřebovala to. Až po chvíli vzhlédla a její pohled se setkal s tím Harryho. Usmíval se. K jejímu překvapení se usmíval, a jak se zdálo, tak i upřímně. Jeho oči to říkaly.

Ale nechápala to. Nevěděla proč, jak, kvůli čemu. Co se stalo, že se on na ni dívá takto… a ona mu to oplácí, červená se a něžně sklápí zrak, třebaže ne tak moc, protože stále na něj viděla. Na jeho vlasy, na čisté oblečení… Jak by ji mohl chtít? Byla bastard, jen údajná dcera lorda protektora. A on pohledný mladík, který by za ženu mohl mít jakoukoliv dívku i ženu z Údolí, snad i z Řekotočí, a on se teď usmívá na ni.

Ona je jen bastard. Pro všechny. Musí i pro sebe. Protože nikdo jiný není, nemůže být. A přitom ta část, která vrčela v hloubi její duše, tam stále byla. Silná část vlka a severu. Tuhé zimy a síly čarostromů.

Pár dalších slov, nabízená ruka. Vzhlédla a s úsměvem ji přijala, nenechávajíc své obavy vylézt na povrch. Byla to její bitva. Pro tuto noc, i pro všechny, které přijdou…

A pak se vydali dál, snad do komnaty lorda Baeliše, ona s Harrym šli za nimi pozvolným krokem.

"Ty jsi nikdy neopustila Údolí?" zeptal se ji najednou. Zatrnulo jí, bála se, že by se snad mohl vyptávat na její dětství, na místa, kde žila… A ona o nich přitom nic nevěděla. Ano, snažila se něco naučit, ale stále se v tom ztrácela či si je pletla se sídly na Severu a s rody, které byly podřízené Starkům, ne Arrynům.

"Vyrostla jsem na Prstech," odpověděla a snažila se zakrýt nejistý, chvějící se hlas lhářky, "až když se otec navrátil z Králova přístaviště, vzal mě na Orlí hnízdo." Přikývl a pousmál se na ni. Tak mile, až jí to připadalo tak zvláštní. Jako kdyby zažívala to, co předtím u sera Lorase. Jen silnější. Mnohem silnější.

"Jednou ti ukážu celé Údolí," pousmál se na ni. A ona mu z naprosto neznámého důvodu věřila.