Kruvalská princezna - 27. kapitola

Jsem zlá, jsem děsivá. A hrabe mi a jdu dnes na vánoční koncert. Obávám se, že stejně budu myslet jen na úchylárny. A asi i na princeznu, moji drazí. Protože ji začínám čím dál tím více milovat. Příjemné počtení! :)

Vždycky milovala knihovny, ale teď více než kdykoliv předtím. Vůně starého pergamenu a knih. Sladké ticho, nikdo tu na ni nevrhal obdivné ani bojácné pohledy. Kruvalští sem nechodili, neměli důvod, a tak byla zproštěna i jejich společnosti. A i když tu strávila hodiny a celou dobu jen hledala nějaká kouzla, díky kterým by zvládla druhý úkol, cítila se tu příjemně. Přemýšlela, hledala. Občas za ní někdo přišel, Hermiona tu trávila docela dost času – i s Dracem, který jak se zdálo, to s ní myslel skutečně vážně – a Harry také.

Ale někdy přeci jen propadala do zvláštního zoufalství, kdy naděje na to, že něco objeví, pomalu ale jistě mizela. Prohledala už téměř vše, přečetla několik knih o jezerních lidech, o jejich původu a stylu života, ale nic nenacházela. Jenže tu něco být musí, musí existovat způsob, jak to zvládnout, přemýšlela zoufale.

Posadila se ke stolu a jen očima přejížděla po regálech. Jako kdyby doufala v zázrak, nějakou pomoc odněkud. A pak ji spatřila. Tlustá kniha s vínovým hřbetem. Tak výrazná a přeci ji předtím přehlédla. Vstala, ušla těch několik kroků a vyndala z police. Musela se smát sama sobě – vždyť z ní studovala v Kruvalu v rámci přípravy na turnaj. A s vodou… ano, něco tam bylo, téměř si tím jista byla, jen to najít. Položila ji na stůl a automaticky otevřela až úplně na konci. Rejstřík, několika stránkový seznam všech pojmů a termínů, šíleně drobné písmo, které s námahou luštila.

Voda, vodní kouzla, přežití pod vodou… Několikrát musela zalistovat, než konečně nalezla to, co tolik potřebovala. Pokročilé bublinové kouzlo. Musela se smát sama sobě, že ji něco tak primitivního nenapadlo. Opsala si na papír základní poznatky – nebylo toho moc, jen formule, pohyb hůlkou. Ten zbytek si zapamatovala. Účinnost až dvě hodiny, v případě chybného seslání lze obnovit i pod vodní hladinou. Jenže jí stačila hodina, pouhá hodina, do které to bude muset zvládnout. Ale co když ne, co se pak stane? Mělo jí to vzít to nejcennější, ale co to vlastně je? Nebo kdo? Ještě před nedávnem by řekla Viktora, ale teď… A stejně, nemohou někoho vzít a umístit ho do jezera a nechat to na šampionech, aby je zachránili. Cedrik nezvládl první úkol, co když někdo nepřekoná nástrahy tohoto? Co když…

Ne, okřikla se v duchu. Nesmí na to myslet. Uklidila knihu a o minutu později už vycházela z knihovny. Měla to, co potřebovala. A také neuvěřitelný hlad, jak si náhle uvědomila. Čas mezi regály ubíhal tak rychle, že ani nevnímala své tělesné potřeby. K jejímu štěstí ještě doba oběda neskončila. Téměř nepovšimnuta vstoupila do Velké síně a automaticky se vydala ke zmijozelskému stolu. Její spolužáci tam už seděli, trochu pokřikovali na sebe navzájem, zabráni do hlasitého hovoru. Ale když ji spatřili, zmlkli. Aatu sklopil zrak, ve svém odhadu se nemýlila, skutečně se jednalo o toho roztomilého Fina. A ona se do něj ve třetím ročníku zamilovala… Viktor se odvrátil, jen Marcus se na ni povzbudivě usmál. Nečekala, že by porozumění mohla najít zrovna u něj, ale jak se zdálo, byl to jediný člověk z Kruvalu, který se ji nebál až tak, dokonce jí tu a tam věnoval úsměv či pozdrav. Na jednu stranu za to byla ráda, ale jednalo se o velmi nepříjemný pocit, jako kdyby doufal, že z toho bude něco víc, a celé to mělo podivný a nepříjemný podtón.

Posadila se na své místo a pustila se do jídla. Hovor kolem ní se znovu dal do pohybu. Jako kdyby tam vůbec neseděla. Mohla si to sama, věděla to, ale i tak ji to bodalo u srdce, bylo to neuvěřitelně zvláštní. Po těch letech… Nimrala se ve svém jídle, najednou ji přešla veškerá chuť. Jak ještě dlouho tohle bude muset snášet? Raději by seděla u nebelvírského stolu, kdekoliv jinde, jen ne tady. I zmijozelští se bavili, ale co by si s nimi měla říct? Byla pro ně soupeřka, nehledě na to, kdo byl šampion za Bradavice, ať předtím podporovali Diggoryho či ne.

„Ahoj,“ vyrušil ji náhle hlas. Vzhlédla od talíře a uviděla Malfoye, posadil se naproti ní. Usmíval se. Netušila, zda ji to děsí či ne, byla zvyklá na Malfoye s kamennou tváří a teď něco v jejím mozku začalo zvonit na poplach.

„Ahoj,“ trochu váhavě mu úsměv oplatila. Mrkl na ni, kvůli tomu jí zakuckalo. Jen ona se mohla udusit bramborou, fakt už ano.

„Stalo se něco?“ zeptal se opatrně a kývl hlavou k jejím spolužákům. Ani jeho příchod nezaznamenali. Jen zavrtěla hlavou.

„Ani ne.“ Nadzvedl obočí a pátravě se na ni zadíval. Nevěřil jí, to bylo jisté.

„Skutečně ne?“ zkusil to znovu.

„Mohl bys říct mému otci, že na to, jak mi je, se skutečně nemusí ptát po jiných?“ povzdechla si a on zvedl ruce v obraném gestu.

„Promiň, omlouvám se. A tvůj otec v tom prsty nemá. Jen jsi mi přišla smutná, nějak. Už na mě ani nevrháš zákeřné pohledy, když se vedle tebe posadím,“ ušklíbl se, „tedy ty si toho ani nevšimneš.“

Zatvářila se omluvně a chtěla něco říci, ale předběhl ji. „To je v pořádku. Jen jsem se zeptal, to je vše.“ A usmál se. Znovu. Začala mít podivný pocit, protože tohle byl Malfoy. Pamatovala si ho z plesů a zdvořilých večeří, pravý syn svých rodičů. S arogantním výrazem, nesmál se, o své vrstevníky se nezajímal. Zatraceně netušila, co se s ním stalo. A Hermiona? I láska byla pomíjivá, a že by se změnil jen kvůli jedné dívce?

„Co vlastně tvůj otec?“ zeptala se ho. Trochu sklonil pohled, ale než stačila říct, že jestli nechce, ať nemluví, že na to má stejné právo jako ona, pustil se do vysvětlování.

„No, někdo mu to vykecal, ale to se dalo čekat. Takže mi poslal huláka. A tak trochu vykopl z domu,“ pokrčil lhostejně rameny. Isabella se na něj překvapeně podívala. Vykopl z domu… ve čtrnácti. A on tu jen seděů, krčil rameny a usmíval se. „Což mi připomíná, že ti vlastně tvůj táta – merline, to je šílený tak mluvit o Snapeovi,“ zasmál se trochu, při spatření jejího výrazu se zatvářil trochu vážněji, „chtěl něco vyřídit, myslím, že se ptal, jestli by ti nevadilo, že by u vás bydlel ještě někdo.“ Přitom se tak andělsky usmíval, až jí to došlo. Její otec.

„Ty budeš bydlet u nás?“ zeptala se přímo. Trochu vykolejená a k jejímu údivu ještě přikývl.

„Tedy… jestli ti to nevadí, ozvali se i rodiče Hermiony, ale to… nechtěl bych je obtěžovat, navíc nevím, jestli by jim to nevadilo a však víš,“ usmál se omluvně. Jak se člověk může změnit za tak krátkou dobu. Jen přikývla, nějak už tomu byla schopna uvěřit. A usmála se. Určitě to nebude tak špatné.

„Nevadí mi to. Jen se nezlob, pokud bych tě omylem oslovila jako Harryho.“