Tak trochu poskočíme v čase, co na to říkáte? A přitom se svým způsobem vrátíme a kdo ví, třeba přijde i kouzelník někdo, koho jsme potkali už dříve. :)
Příjemné počtení, za komentáře budu ráda (a snad to tu na blogu čtenáři z LB najdou O:)).
Stála u okna a dívala se ven. Ale krajinu nevnímala, její
myšlenky se toulaly někde naprosto jinde, protože byla zoufalá. Naprosto
bezmocná a nemohla s tím nic udělat.
„Bude v pořádku,“ zamumlala Georgia, když k ní přešla a zezadu objala.
Neuklidnilo ji to, vůbec ne. Ale co by
to v této situaci dokázalo?
„Nebude a ty to víš.“ Málem ji odstrčila, ale neměla na to sílu a v lidském
kontaktu bylo uklidňující cosi. „Pořád je to Louis a Harry… bojím se o něj.“
„Já taky.“ Překvapeně k ní otočila hlavu, ale Georgiin pohled utkvěl na
nějakém identifikovatelném bodě v zahradě. „Ale musíme věřit. Vím, že to
zvládnou. Oba dva.“ El si jen povzdechla, nechápala, kde její přítelkyně bere
tu jistotu. Jak může tušit, že to dopadne dobře. Že se jim nic nestane, že
Harry má alespoň naději na to, aby byl konečně šťastný.
„Už to vůbec ví?“ zeptala se Eleanor po chvíli.
„Řekla jsem mu to před chvílí, pak šel spát. Měly bychom jít také,“ jemně ji
políbila na krku.
„Ještě se mi nechce,“ usmála se El nevinně. „Tedy ne tak, jak to teď myslíš.“
Georgii zablesklo v očích. Na okamžik pustila své ruce, ale jen proto, aby
mohla dívku přimáčknout ke stěně.
„A jak to, slečno, myslíte?“ ušklíbla se a bez toho, aby počkala na odpověď, ji
hladově políbila.
-•-•-
Eleanor se ráno probudila relativně šťastná, ale jen na
pouhý okamžik, než si uvědomila, co je vlastně za den. Sex dokázal z hlavy
vytlačit spoustu myšlenek, ale nikdy ne natrvalo. Vždy se vrátily, snad s ještě
větší silou než předtím. Georgia už také vstala a Harryho lůžko zelo prázdnotou.
Zpanikařila, snad to nezaspala, chtěla se s chlapcem rozloučit. A popřát
mu hodně štěstí, věděla, že to bude potřebovat.
Vylezla z postele a stále v noční košili vyšla z pokoje.
Do haly téměř doběhla, ale trochu se uklidnila, když spatřila Harryho, jak se
opírá o stěnu a kouká do prázdna. Ještě neodjel.
„Harry,“ oslovila ho opatrně, když k němu došla. Vzhlédl a zadíval se na
ni svýma velkýma očima. Bál se, viděla to na něm, ale kdo by také ne? Pomalu se
k němu sklonila a objala ho. Oplatil jí to, sevřel ji pevně, jako kdyby ji
už nechtěl nikdy pustit.
„Bojím se,“ zamumlal po chvíli tiše. Třásl se. Ale přesto věděla, že má nějakou
zvláštní energii, která ho tlačí dál. Díky které tu ještě stojí a je odhodlaný
jít dál. Možná se bojí, ale za tu noc se mohlo stát mnoho věcí, věděli to oba dva.
Ale on nic neudělal.
„Zvládneš to. Bude to v pořádku.“ Věděla, že ho tím neuklidní, ale mohla
se o to alespoň pokusit.
„Jak… jak dlouho trvalo, než ty a Georgia…,“ zeptal se náhle. Pochopila to, na
okamžik před pravdou zavřela oči, jako kdyby tomu chtěla uniknout. Tu dobu si
pamatovala moc dobře. Jedna dlouhá noční můra, která se pak zvrátila v krásný
sen, kterým žila doteď.
„Několik měsíců.“ Cítila, jak se napjal. Jako kdyby ho opustila nějaká naděje
na to, že by to třeba brzo mohlo vše skončit. „Ale my byly mladé, vlastně jen
pouhé děti, Harry. A spoustu věcí si neuvědomovaly.“ Trochu se uvolnil, ale
stále nevěřil. Nedivila se mu. Byla to jen slova. A ty mohou znamenat hodně
věcí, ale i naprosté nic. Mohou být bez významu, bez většího smyslu. Říkáme je,
i když jim nevěříme. Budou potřeba činy. Ty ho snad zachrání.
Uslyšela kroky a odtrhla se opatrně od něj. Georgia k nim
mířila, perfektně oblečená jako obvykle, jen úsměv jí chyběl.
„Už jsem tě šla vzbudit,“ řekla El a políbila ji na čelo, snad jako pozdrav
dobrého rána. Pak pohlédla na Harryho.
„Můžeme?“ zeptala se a on přikývl. Vrhl poslední pohled na Eleanor. Povzbudivě
se usmála. „Hodně štěstí. Ještě se určitě uvidíme.“ Pokývl hlavou nad jejími
slovy. I když si nebyla jista, zda tomu věří, určitě ne. Ale ona ano, nebo může
alespoň doufat. Musí to zvládnout. A dokáže to. Náhle si s tím byla jista
jako nikdy jindy předtím.
Sledovala, jak spolu s Georgií odchází, jak se za nimi
zavírají dveře. Slyšela bouchnutí dveří auta a zvuk motoru, který se postupně
zmenšoval, až se vytratil úplně. Musela jen doufat.
-•-•-
I po té době byl ten dům stále stejně. Mlčky se vypínal k obloze
v celé své kráse i hrozivosti. Oklopoval ho zvláštní strach, který se
lidem dostával pod kůži. Jako kdyby už jen samotná budova mohla za vše, co se
tu dělo.
Georgia mlčky vyhlížela ven. Harrymu už vše řekla a věděla, že on nic
nezapomene. A že to zvládne. Na rozdíl od své přítelkyně tomu absolutně věřila.
Možná i proto, že některé věci Eleanor utajila. Ale nemusela vědět vše, možná
jí to řekne později, ale předtím nechtěla, aby se to chlapec dozvěděl. Přijde
na to v pravý čas.
Auto zamířilo do dvora a řidič ho beze slova zastavil. Dívka
i Harry vystoupili. Povzbudivě se na něj pousmála, věděla, že to pro něj je a
ještě bude těžké. Obešel vozidlo a přešel k ní, nervózně chvíli postával
na místě.
„Louis by měl přijet večer. Nebudeš tu sám, v kuchyni najdeš
kuchařku a ve stáji je podkoní, tak se bát nemusíš, ano?“ pousmála se a on
přikývl. Tak trochu si myslel, že kdyby tu Louis už byl, mohlo by to být mnohem
jednoduší. Ale takhle má ještě téměř celý den, kdy bude moct přemýšlet a kdo
ví, k čemu dojde.
Naposledy se k němu sklonila a pohladila ho po
kudrnatých vlasech. „Hodně štěstí,“ popřála mu podobně jako El. Potom se
otočila a vrátila se k autu. Za minutu se vozidlo rozjelo a za okamžik už
bylo pryč. Harry osaměl. Netušil, co by mohl dělat. Kam by měl jít ve zbývajících
hodinách. Nechtěl jen sedět na posteli a čekat. Musel něco dělat, nějakým
způsobem zaměstnat svou mysli.
Vydal se do domu, který mu připadal neuvěřitelně tichý.
Nikam nespěchal, vlastně ani neznal cíl své cesty. Procházel se po chodbách,
díval se na obrazy. Na stále opakující se rysy jedné rodiny. Neodvážil se ale
nahlédnout do nějakého pokoje, bál se, že by to pak snad někdo mohl zjistit. A
tak jen bloudil, občas měl pocit, že tudy už šel nebo že se náhle ztratil. Ale
bylo mu to jedno, jen si krátil čas před nevyhnutelným.
Zrovna stál před jedním oknem a díval se ven. Obloha byla
tmavá, schylovalo se k bouřce. Připadalo mu to tak zvláštní. Jako kdyby
příroda dokázala vycítit rozpoložení člověka a chovat se podle něj. Přes své
zamyšlení ani neslyšel kroky, které se k němu zezadu přibližovaly. Teprve
když ho dotyčná osoba oslovila, překvapeně se otočil.
„Harry?“
Byla to ona. Stála tam s úsměvem a v dlouhých tmavě
modrých šatech s bílou zástěrou. Na rukou měla ještě trochu mouky, ale
tohle vše byly jen nepodstatné detaily. Zajímala ho ona. Srdce mu překvapením
vynechalo jeden úder.
„Gemmo…,“ zašeptal a do očí se mu začaly hrnout slzy. Pak se
své sestře vhrl ho náruče.
Elizabethko moje zlatá :D tys mi ale udělala radost :) já tu teču a chvěju se a nemžu se dškat co bude dál... Dneska jsem večer opravovala povídky a bulela ze všech těch nonsensů a germanismů a bezdějových textů a pak jsem vzpomněla, že už jsem dlouho nečetla díl You are mine... Tak kouknu... A hele!!! A úsměv na tváři.
OdpovědětVymazatA jsem moc šťastná, že stále píšeš, protože se těčím na další díly :) a ještě (protože toho je málo) chci říct, žejako správný LS doufám aspoň v částečný happyend :D
Dj Perush a.k.a. tetička wiki a.k.a.Věrná čtenářka
P.S.: #keepwriting
Ach Gemma. <3
OdpovědětVymazatJe mi ho hrozně líto... A bojím se Louise, je tak arogantní! A přece to nemůžeš takhle ukončit! A..! :(
Tvoje povídky jsou plné napětí a tajemství .... s tou Gemmou jsi udělala radost nejen Harrymu..
OdpovědětVymazatHarry se potkal s Gemmou? Awwww! ^_^
OdpovědětVymazatJsem zvědavá, jak se teď bude Louis chovat, po tom, co mu Georgia řekla. O.o