sobota 14. prosince 2013

You are mine - 14. kapitola

Tak trochu poskočíme v čase, co na to říkáte? A přitom se svým způsobem vrátíme a kdo ví, třeba přijde i kouzelník někdo, koho jsme potkali už dříve. :)
Příjemné počtení, za komentáře budu ráda (a snad to tu na blogu čtenáři z LB najdou O:)).


Stála u okna a dívala se ven. Ale krajinu nevnímala, její myšlenky se toulaly někde naprosto jinde, protože byla zoufalá. Naprosto bezmocná a nemohla s tím nic udělat. 
„Bude v pořádku,“ zamumlala Georgia, když k ní přešla a zezadu objala.  Neuklidnilo ji to, vůbec ne. Ale co by to v této situaci dokázalo?
„Nebude a ty to víš.“ Málem ji odstrčila, ale neměla na to sílu a v lidském kontaktu bylo uklidňující cosi. „Pořád je to Louis a Harry… bojím se o něj.“ 
„Já taky.“ Překvapeně k ní otočila hlavu, ale Georgiin pohled utkvěl na nějakém identifikovatelném bodě v zahradě. „Ale musíme věřit. Vím, že to zvládnou. Oba dva.“ El si jen povzdechla, nechápala, kde její přítelkyně bere tu jistotu. Jak může tušit, že to dopadne dobře. Že se jim nic nestane, že Harry má alespoň naději na to, aby byl konečně šťastný.
„Už to vůbec ví?“ zeptala se Eleanor po chvíli. 
„Řekla jsem mu to před chvílí, pak šel spát. Měly bychom jít také,“ jemně ji políbila na krku.
„Ještě se mi nechce,“ usmála se El nevinně. „Tedy ne tak, jak to teď myslíš.“ Georgii zablesklo v očích. Na okamžik pustila své ruce, ale jen proto, aby mohla dívku přimáčknout ke stěně. 
„A jak to, slečno, myslíte?“ ušklíbla se a bez toho, aby počkala na odpověď, ji hladově políbila.


-•-•-
Eleanor se ráno probudila relativně šťastná, ale jen na pouhý okamžik, než si uvědomila, co je vlastně za den. Sex dokázal z hlavy vytlačit spoustu myšlenek, ale nikdy ne natrvalo. Vždy se vrátily, snad s ještě větší silou než předtím. Georgia už také vstala a Harryho lůžko zelo prázdnotou. Zpanikařila, snad to nezaspala, chtěla se s chlapcem rozloučit. A popřát mu hodně štěstí, věděla, že to bude potřebovat.

Vylezla z postele a stále v noční košili vyšla z pokoje. Do haly téměř doběhla, ale trochu se uklidnila, když spatřila Harryho, jak se opírá o stěnu a kouká do prázdna. Ještě neodjel. 
„Harry,“ oslovila ho opatrně, když k němu došla. Vzhlédl a zadíval se na ni svýma velkýma očima. Bál se, viděla to na něm, ale kdo by také ne? Pomalu se k němu sklonila a objala ho. Oplatil jí to, sevřel ji pevně, jako kdyby ji už nechtěl nikdy pustit. 
„Bojím se,“ zamumlal po chvíli tiše. Třásl se. Ale přesto věděla, že má nějakou zvláštní energii, která ho tlačí dál. Díky které tu ještě stojí a je odhodlaný jít dál. Možná se bojí, ale za tu noc se mohlo stát mnoho věcí, věděli to oba dva. Ale on nic neudělal. 
„Zvládneš to. Bude to v pořádku.“ Věděla, že ho tím neuklidní, ale mohla se o to alespoň pokusit.
„Jak… jak dlouho trvalo, než ty a Georgia…,“ zeptal se náhle. Pochopila to, na okamžik před pravdou zavřela oči, jako kdyby tomu chtěla uniknout. Tu dobu si pamatovala moc dobře. Jedna dlouhá noční můra, která se pak zvrátila v krásný sen, kterým žila doteď. 
„Několik měsíců.“ Cítila, jak se napjal. Jako kdyby ho opustila nějaká naděje na to, že by to třeba brzo mohlo vše skončit. „Ale my byly mladé, vlastně jen pouhé děti, Harry. A spoustu věcí si neuvědomovaly.“ Trochu se uvolnil, ale stále nevěřil. Nedivila se mu. Byla to jen slova. A ty mohou znamenat hodně věcí, ale i naprosté nic. Mohou být bez významu, bez většího smyslu. Říkáme je, i když jim nevěříme. Budou potřeba činy. Ty ho snad zachrání.


Uslyšela kroky a odtrhla se opatrně od něj. Georgia k nim mířila, perfektně oblečená jako obvykle, jen úsměv jí chyběl. 
„Už jsem tě šla vzbudit,“ řekla El a políbila ji na čelo, snad jako pozdrav dobrého rána. Pak pohlédla na Harryho. 
„Můžeme?“ zeptala se a on přikývl. Vrhl poslední pohled na Eleanor. Povzbudivě se usmála. „Hodně štěstí. Ještě se určitě uvidíme.“ Pokývl hlavou nad jejími slovy. I když si nebyla jista, zda tomu věří, určitě ne. Ale ona ano, nebo může alespoň doufat. Musí to zvládnout. A dokáže to. Náhle si s tím byla jista jako nikdy jindy předtím.

Sledovala, jak spolu s Georgií odchází, jak se za nimi zavírají dveře. Slyšela bouchnutí dveří auta a zvuk motoru, který se postupně zmenšoval, až se vytratil úplně. Musela jen doufat.

-•-•-
I po té době byl ten dům stále stejně. Mlčky se vypínal k obloze v celé své kráse i hrozivosti. Oklopoval ho zvláštní strach, který se lidem dostával pod kůži. Jako kdyby už jen samotná budova mohla za vše, co se tu dělo. 

Georgia mlčky vyhlížela ven. Harrymu už vše řekla a věděla, že on nic nezapomene. A že to zvládne. Na rozdíl od své přítelkyně tomu absolutně věřila. Možná i proto, že některé věci Eleanor utajila. Ale nemusela vědět vše, možná jí to řekne později, ale předtím nechtěla, aby se to chlapec dozvěděl. Přijde na to v pravý čas.


Auto zamířilo do dvora a řidič ho beze slova zastavil. Dívka i Harry vystoupili. Povzbudivě se na něj pousmála, věděla, že to pro něj je a ještě bude těžké. Obešel vozidlo a přešel k ní, nervózně chvíli postával na místě.
„Louis by měl přijet večer. Nebudeš tu sám, v kuchyni najdeš kuchařku a ve stáji je podkoní, tak se bát nemusíš, ano?“ pousmála se a on přikývl. Tak trochu si myslel, že kdyby tu Louis už byl, mohlo by to být mnohem jednoduší. Ale takhle má ještě téměř celý den, kdy bude moct přemýšlet a kdo ví, k čemu dojde.

Naposledy se k němu sklonila a pohladila ho po kudrnatých vlasech. „Hodně štěstí,“ popřála mu podobně jako El. Potom se otočila a vrátila se k autu. Za minutu se vozidlo rozjelo a za okamžik už bylo pryč. Harry osaměl. Netušil, co by mohl dělat. Kam by měl jít ve zbývajících hodinách. Nechtěl jen sedět na posteli a čekat. Musel něco dělat, nějakým způsobem zaměstnat svou mysli.

Vydal se do domu, který mu připadal neuvěřitelně tichý. Nikam nespěchal, vlastně ani neznal cíl své cesty. Procházel se po chodbách, díval se na obrazy. Na stále opakující se rysy jedné rodiny. Neodvážil se ale nahlédnout do nějakého pokoje, bál se, že by to pak snad někdo mohl zjistit. A tak jen bloudil, občas měl pocit, že tudy už šel nebo že se náhle ztratil. Ale bylo mu to jedno, jen si krátil čas před nevyhnutelným.

Zrovna stál před jedním oknem a díval se ven. Obloha byla tmavá, schylovalo se k bouřce. Připadalo mu to tak zvláštní. Jako kdyby příroda dokázala vycítit rozpoložení člověka a chovat se podle něj. Přes své zamyšlení ani neslyšel kroky, které se k němu zezadu přibližovaly. Teprve když ho dotyčná osoba oslovila, překvapeně se otočil.

„Harry?“

Byla to ona. Stála tam s úsměvem a v dlouhých tmavě modrých šatech s bílou zástěrou. Na rukou měla ještě trochu mouky, ale tohle vše byly jen nepodstatné detaily. Zajímala ho ona. Srdce mu překvapením vynechalo jeden úder.

„Gemmo…,“ zašeptal a do očí se mu začaly hrnout slzy. Pak se své sestře vhrl ho náruče.

4 komentáře:

  1. Elizabethko moje zlatá :D tys mi ale udělala radost :) já tu teču a chvěju se a nemžu se dškat co bude dál... Dneska jsem večer opravovala povídky a bulela ze všech těch nonsensů a germanismů a bezdějových textů a pak jsem vzpomněla, že už jsem dlouho nečetla díl You are mine... Tak kouknu... A hele!!! A úsměv na tváři.
    A jsem moc šťastná, že stále píšeš, protože se těčím na další díly :) a ještě (protože toho je málo) chci říct, žejako správný LS doufám aspoň v částečný happyend :D
    Dj Perush a.k.a. tetička wiki a.k.a.Věrná čtenářka
    P.S.: #keepwriting

    OdpovědětVymazat
  2. Ach Gemma. <3
    Je mi ho hrozně líto... A bojím se Louise, je tak arogantní! A přece to nemůžeš takhle ukončit! A..! :(

    OdpovědětVymazat
  3. Tvoje povídky jsou plné napětí a tajemství .... s tou Gemmou jsi udělala radost nejen Harrymu..

    OdpovědětVymazat
  4. Harry se potkal s Gemmou? Awwww! ^_^
    Jsem zvědavá, jak se teď bude Louis chovat, po tom, co mu Georgia řekla. O.o

    OdpovědětVymazat

Pokud nemáte účet google, lze využít možnosti anonymní, a pak se - budete-li chtít - podepsat do komentáře, či variantu "Název/adresa URL", kam zadáte svou stránku (pokud nemáte, klidně tam šoupněte tetičku wiki) a své jméno. :) Za komentáře a názory budu neuvěřitelně vděčná, děkuji moc! :))