středa 11. prosince 2013

Kruvalská princezna - 26. kapitola

Už pár dní mám náladu na dvě věci. A ona přišla princezna... Takže asi není tak vtipná jako ty předchozí, ono to stejně bude horší a horší, protože se blížíme téměř ke konci, i když se to nezdá, ale Isabelle brzy jedna etapa života skončí. A ano, ten konec je možná takový pesimistický a přemýšlivý, ale co čekat... vše není jen bílé ani černé. Tak příjemné počtení. :)


Věděla, že bude zuřit, ale i tak ji svým způsobem jeho reakce zaskočila. V životě ho neviděla tak naštvaného a to je co říci, občas nadával skutečně hlasitě, když mu někdo vyhodil do vzduchu laboratoř a ohrozil tak všechny své spolužáky. Občas nadával na Brumbála, na Malfoye, na Pána zla, proklínal všechny možné do sedmého kolene, ale i tak to bylo jen slabý odvar oproti tomuhle. Snažila se ho uklidnit, ale nešlo jí to.

A pak se otevřely dveře a dovnitř nakoukl rozespalý Harry, měl ještě rozcuchané vlasy a mžoural.
„Copak se děje?“ zeptal se opatrně při pohledu na profesora, který přecházel po místnosti, stále ještě v pyžamu a tvářil se přinejmenším tak, že každý rozumnější člověk by se okamžitě dal na útěk.
„…ten idiot, debil…“
„Dobré ráno,“ pozdravila ho potichu Is a trochu omluvně se usmála, jako kdyby mohla za to, co se právě dělo. 
„Co se stalo?“ optal se opatrně, když se nějakým zázrakem dostal až k ní. Profesor lektvarů si ho ani nevšiml. 
„Obávám se, že zabije Viktora,“ zamumlala.
„Proč?“ podíval se na ni překvapeně. „Ty jsi snad…“ Nechápavě se na něj zadívala, on pak rukama naznačil zakulacené bříško. 
„U Merlina! To ne, to vůbec ne!“ 
„Tak co tedy?“ 
„No… rozešla jsem se s ním.“ Vykulil oči a nechápavě ji pozoroval, jako kdyby tomu nechtěl uvěřit.
„A… proč?“ dostal ze sebe po chvíli. 
„To je složité…“ usilovně přemýšlela, jak mu to jen vysvětlit. Jednoduše a bez zbytečných slov. Ale její otec ji předběhl. Oba dva vylekal, když se nad ně naklonil a sám se chopil slova. 
„Protože ji ten idiotský Bulhar podvedl a nechal se nějakým dalším debilem opíchat do zadku.“ Zrovna takhle ne, pomyslela si Is zoufale. Přímá a jednoduchá pravda, která bolela. Ale co jiného mohla čekat. Harry vykulil oči a na oba dva kouzelníky se podíval, doufajíc, že si z něj snad dělají srandu. Musí, vždyť Viktor… 
„Víš vůbec, kdo byl ten druhý?“ zeptal se pak Snape Isabelly, která nesouhlasně zavrtěla hlavou. Nadzvedl obočí a pátravě se na ni zadíval. 
„Já skutečně nevím! Tedy… trochu vypadal jako Aatu, ale já fakt nevím, nějak jsem to nezkoumala…“ Proč by také měla? Stačilo vidět, a pak rychle zmizet. A všechen humor, který se jí ještě před okamžikem držel, náhle vyprchal. Chtělo se jí brečet a jen někam zmizet, zalézt si, zachumlat se do deky. Doufat, že zapomene. Nebo se probudí a zjistí, že to byl jen pouhý sen. Že se nic z toho nestalo, že všechno je a bude dobré. Ale bylo to marné. A tak jen sklonila hlavu a skousla se do rtu. Slzy nesměly ven, to ne, nesmí brečet, musí být silná, ale co to vůbec je? Být silná? Co nás tím činí? Pro někoho jste slabí, když dovolíte vaší slabosti proklouznout ven, jiní si za vás to cení. A když řeknete, že se cítíte na dně, že cítíte, jak z vás veškerá síla vyprchává, najednou vám začnou říkat opak, snaží se vás přesvědčit o tom, o čem víte, cítíte, že to není pravda. Ani nemůže být. Chtěla v ten okamžik jen zmizet, propadnout se, usilovně přemýšlela, proč sem vlastně chodila, co ji k tomu u Merlina vedlo.


Dokud ji její otec neobjal. Přitiskla se k němu, zcela intuitivně, bylo jí jedno, co si o ní snad pomyslí. Všechno bylo odsunuto na vedlejší kolej, rozum se kamsi vytratil, přišly jen city. Emoce, které vás ovládly a nechtěly pustit. 
„No tak… bude to dobré,“ mumlal, zatímco ji hladil po zádech. Ale jak to jen mohl vědět? Zažil to snad sám? Ten srdce drásající pocit, kdy netušíte, co dělat, všechno ztrácí smysl a cítíte se, jako kdybyste na celé planetě byli naprosto sami? Ale neodstrčila ho, nemohla. A snad ani nechtěla. Z nějakého neznámého důvodu ji to uklidňovalo. Dávalo pocit bezpečí. Dokázalo to jen málo věcí, ale tohle byla jedna z nich. Tak cenná, tak drahá, tak krásná…

Najednou tomu uvěřila. Že to snad dobré bude, může. Že to překoná. Že to zvládne. Bude to stát hodně sil a vlastního úsilí, ale člověk se nemůže bát, nemůže se zavřít před přítomností, před světem okolo něj. Musí bojovat, i když ho to může stát mnoho, může naprosto ztratit své vlastní já, může se dostat k tomu, že nosit masku pro něj bude naprostá přirozenost. Ale jestliže máte bojovat, musíte něco zaplatit. A na výši ceny se nikdo neptá.


Bojujete. Zvedne hlavu vzhůru a přistoupíte na pravidla jejich hry. Alespoň na poslední rok. A oni to vidí, sami cítíte jejich strach a obavy. Skryjete křídla, nevinný úsměv a vše se změní. I když si vlastně stále nemusíte být jisti tím, jestli to tak stále chcete. Jestli chcete, aby se vás báli, abyste pro někoho byli potenciálním nepřítelem, rivalem, člověkem, na kterého je třeba dát si pozor. Nikdy to tak silně necítila jako teď. Svým způsobem ji to překvapilo, ohromilo, ale na druhou stranu to bylo něco naprosto jiného než cokoliv předtím. Hrajete, kopete za sebe a přitom jste oklopeni lidmi, kteří pro vás mohou být nepříteli. Lidmi, u kterých byste předtím uvažovali, zda s nimi nenavázat spojenectví či přátelství. Možná jste ho i s někým měli, ale vše se může změnit ze dne na den. Stačí jen chtít.

A Isabella chtěla. Nějaká její část ji hnala dopředu, chtěla všem ukázat, že na to má, že to zvládne. Že je pravou dcerou své otce i matky, že dokáže bojovat jako oni. A přitom jí to svým způsobem bylo cizí, bolelo to a zraňovalo. Jako kdyby každým dalším dnem ztrácela kus sebe, jako kdyby měla čím dál tím větší chuť si někam zalézt a jen brečet a na všechno se vykašlat. Být znovu ta veselá a ochotná postava, kterou nezajímá žádná hra, kterou možná někdo hraje a je schopen jí obětovat celý svůj život a bytí. Chtěla jen být šťastná, ale možná toho od života žádala moc. Možná žádné štěstí neexistovalo a ani nic podobného. Jediným smyslem bytím snad byl jen ten nekonečný souboj o nadvládu, o vítězný pocit, když se vás někdo bojí, když víte, že máte navrch a můžete toho patřičně využít.

Měla pocit, že se z toho zhroutí, chtěla zpátky ty časy, kdy se smála, kdy se mohla s lidmi z Kruvalu normálně bavit. Oni sami se jí vyhýbali, zdravili s jakousi úctou. A stačilo jen tak málo… zatočit s někým, pokořit někoho, kdo vám ublížil, a pak si svou pozici udržet. Neomlouvat se, nesklonit hlavu, neukázat, že i vás to bolí a že byste to chtěli změnit, že chcete zpátky staré časy. Protože ty už jsou pryč, nic s tím neuděláte, čas je odnesl, jako vítr odnáší list ze stromu. Musíte se s tím jen smířit. A bojovat. Se samou samým i s tím, co váš čeká. A Is se neuvěřitelně rychle blížil druhý úkol turnaje…

4 komentáře:

  1. Chudák Is, ale Severus mě se svým rychlo-shrnutím situace pro Harryho naprosto dostal! :D Ale ty myšlenkové pochody nakonci...chudák Is, nicméně má v mnoha ohldech pravdu. :( Byla to krásná kapitola. Moc ti děkuji, jen nevím, jaký konec tu mám čekat....Happy End? V tomhle případě ani nevím, jak si ho představit...snad jen, aby to Harry, Is, Severus a další přežili, porazili Voldemorta a byli spolu...dál netuším. Každopádně netrpělivě očekávám další část! :D A myslím, že se vůbec nemusíš bát ohledně svých čtenářů a přesunu blogu. My "závisláci" na tvých povídkách si tě vždycky nějak najdem. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zapomněla jsem se podepsat, jelikož si zase nepamatuju, jak to dát nahoru.....Camilla

      Vymazat
  2. super :) teším sa na pokračovanie :) :):):)

    OdpovědětVymazat
  3. Opravdu božíííííííííí, miluju tu povídku :))

    OdpovědětVymazat

Pokud nemáte účet google, lze využít možnosti anonymní, a pak se - budete-li chtít - podepsat do komentáře, či variantu "Název/adresa URL", kam zadáte svou stránku (pokud nemáte, klidně tam šoupněte tetičku wiki) a své jméno. :) Za komentáře a názory budu neuvěřitelně vděčná, děkuji moc! :))