neděle 8. prosince 2013

You are mine - 13. kapitola

Jak jde asi vidět, vykašlala jsem se na blog.cz a přestěhovala jsem se sem. Pravda, některé věci je ještě potřeba dodělat (menu, štítky, úvodní slova k povídkám,...), ale jinak už jsem vcelku spokojená. A je tu třináctá kapitola YAM. A hned tu mám dvě věnování, hihi. První je pro Vévé - protože mi už asi pět dní spamuje na chatu, kdy bude další díl a je to naprosto fajn osoba, víte? :3 Druhé je pro Elisabeth, či Betty, jak chcete, která mi sem se stěhováním pomohla, takže ještě jednou moc děkuji. :)


Kuchyní se nesla vůně čerstvě upečeného chleba. Prostupovala celou místností, vkrádala se do každého rohu, do každé buňky. Lahodná a nádherná. Eleanor, sedící na stole, se jí nechávala unášet. Nikdy dříve nic takového necítila, ale zamilovala si to. Bylo to něco úžasného a uklidňujícího, pohled na Harryho stojící u válu a zručnýma rukama tvarující těsto. Něco naprosto odlišného od dnešního rána, kdy vypadal tak bezmocný a ona netušila, jak mu pořádně pomoc. Jak snadné bylo zavést ho do kuchyně a dát mu možnost dělat to, co by se nebýt Louise stalo každodenní náplní jeho života. Nechat ho péct, hrát si s těstem, převalovat ho v mouce a dávat mu určitý tvar. 

„Tohle bylo vždy na celém roce nejlepší,“ promluvil náhle. Udiveně se na něj podívala. 
„Vy jste toto nedělali celý rok?“ zeptala se. Vzhlédl od těsta a smutně zatřásl hlavou. 
„Ne. Jen několik dní. Kvůli nějakým oslavám, myslím. Ale nikdy nám pořádně neřekli proč vlastně a my to neřešili. Bylo to mnohem lepší než stát několik hodin u pásu a dělat pořád to samé.“ 
„Georgia jednou říkala, že v Kerconu a Korconu jsou na tom lidé nejhůře, ale u vás mi to nikdy nepřišlo. Možná jsem to už pochopila,“ smutně se na něj zadívala. On se na ni jen usmál, trochu váhavě, ale přes to všechno upřímně. 
„Nic jiného jsem nezažil. Když jsem byl dítě, ani jsem to tolik nevnímal, to jen dokud člověk nemusel k pásům. Co se dělá v Korconu?“ optal se, jako by nechtěl o svém domově, pokud lze tábor tak nazvat, mluvit. 
„Těžba uhlí. Věčně tam mají málo lidí, a tak tam dovážejí i z jiných táborů. Co vím, tak tam skončil i můj bratr.“ 
„To je mi líto.“ Skutečně cítila z jeho slov lítost, ale co to bylo platné? Nevěřila, že by žil a slova ničemu nepomáhají. Je mrtvý, věděla to zcela jistě. Mrtvý jako tolik dalších lidí, které milovala. 
„A Tiercon?“ vyrušil ji z přemýšlení a bolestného vzpomínání. Vzhlédla od svých rukou položených na kolenou. 
„Chov zvířat. Králici, slepice, všechna možná…,“ pousmála se. „Já byla u koní,“ dopověděla tiše a její úsměv se jen prohloubil. Tak moc ta nádherná, rychlá a ušlechtilá zvířata milovala. A jak moc za to, aby u nich mohla být, bojovala. Ze začátku to bylo jen kvůli rodině, nechtěla ji opustit jako jiné děti, které u koní neměly co dělat. Když tam člověk chtěl zůstat, musel toho tolik udělat, poslouchat na slovo, učit se, nebát se. Nevnímat bolest a postavit se znovu na nohy, ať se stalo cokoliv. Zocelilo ji to. I když ani tak ji to nedokázalo připravit na věci, které měly teprve přijít. 

Potom se zadívala na Harryho. Už se neusmíval. Jeho oči byly plné dávného strachu. Znejistila. Co řekla špatně? Co udělala? A co se mu stalo? Seskočila ze stolu a opatrně přistoupila k němu. Zrak upíral kamsi na podlahu, ruce od mouky byly položené na vále. 
„Harry?“ oslovila ho opatrně. Náhle vzhlédl, jako kdyby se právě probudil z nějakého transu. V očích se mu zračily slzy, skousl si rty a několikrát zamrkal, aby nenašly cestu ven. 
„Co se stalo?“ pokračovala a opatrně svoji ruku položila na tu jeho. Několik sekund nepromluvil a jí to připadalo jako nekonečně dlouhá chvíle. Jako druhé dnešní ráno. 
„Já… on… kůň,“ koktal. Ale ona více nepotřebovala. Snad ani nechtěla vědět více. Stačilo slovo on. Louis. Kdo jiný by to mohl být? Přitáhla si Harryho do náruče, položil si hlavu na její rameno. Cítila, jak se třese, jak se snaží ovládnout, ale jevilo se to jako marná snaha. 
„Bude to dobré, neboj se,“ zamumlala, i když věděla, že žádná slova tu nemohou pomoci. Jen prázdné řeči bez účinku. 
A ona tu byla sama. Zase. Netušila, co si počít, bála se o něj. I o sebe, protože všechno bylo tak děsivě známé, jako kdyby to kdysi zažila sama. Tehdy měla Georgii, ale ta odjela stejně jako včera do nemocnice. A kdy se vrátí, jí zůstalo záhadou. Bála se i toho, v jakém stavu se vrátí. Včera plakala. Pak mlčela a nic jí neřekla. Jen se dívala do zdi, upíjela čaj a přemýšlela. Ale o čem? To El nevěděla. A znervózňovalo ji to, připadala si tak sama… Měla tu být pro všechny, ale kdo tu byl pro ni? 

-•-•-
Bílá, dlouhá chodba, kterou se rozléhaly její kroky. Páchlo to tu dezinfekcí, sestřičky spěchaly kolem ní, doktoři kolem ní rychle prošli, ani nezaznamenali její přítomnost. Byla tu jen jedna z davu, jedna z mnoha příbuzných zdejších pacientů. Prošla okolo několika dveří, zahnula za roh, v prosklených dveřích se málem srazila se sestřičkou, která se hned začala překotně omlouvat. Georgia se jen usmála a zavrtěla hlavou na znamení toho, že vše je v pořádku. 

A pak pokračovala dál, šla chodbou, kde nikdo nechodil. Všechno bylo tiché, tajemné, všichni se měli na pozoru, aby někoho z této části nemocnice nevzbudili a nerušili. Jak komické, když tu vlastně ležel jen jeden jediný člověk. A za ním Georgia právě šla. Zaklepala na dveře, ale na pozvání nečekala, jen opatrně vstoupila dovnitř. 

Místnost byla bílá, sterilní, ale i tak vypadala lépe než ostatní nemocniční pokoje. Měkké lůžko, stolek, televize, okno s výhledem do parku a s jemnými záclonami. Jenže nic z toho ji nezajímalo. Hlavní byl její bratr, který ležel na posteli, přikrytý teplou dekou. Všemožné hadičky, přístroje hlídající všechny možné životní funkce. Nic se nesmělo zanedbat, stačilo málo a vše by bylo zkaženo, celé úsilí, které tolik lidí vyvíjelo po několik generací, důkazy o nadřazenosti a jakési nesmrtelnosti, kdy nikdo z nich přece nemůže umřít mladý, to je jen osud určený pro čísla, nicotná čísla. 

„Dobré odpoledne,“ pozdravila ho. Otočil se na ni, jak jen mohl. Při pohledu na jeho obličej se málem zarazila, ale nedala na sobě nic znát. Nesměla. Jinak by viděl, že ji to zraňuje a ona si ani nechtěla představit, co by mohl udělat pak. Neodpověděl jí. Zavřela za sebou dveře a vydala se k němu, posadila se na židli vedle jeho lůžka. 
„Jak ti je?“ zeptala se, zatímco si na klín vytáhla tašku a začala v ní něco hledat. „Přinesla jsem ti nějaké ovoce. A sušenky, podle doktora můžeš už i normální stravu.“ Jen přikývl, vrhl kradmý pohled na jídlo, které odložila na stůl, a pak svou pozornost obrátil zpět na deku, která se z nějakého neznámého důvodu stala neuvěřitelně zajímavou. 
„Harry se už má lépe, ale to tě stejně nezajímá. Ještě bych ti měla sehnat někoho k domu. Necháš to na mě, hádám,“ na moment se odmlčela a počkala, než k ní vzhlédl a trochu váhavě přikývl. 
„Eleanor tě nepozdravuje, ale opak bys stejně nečekal. A ano, abych nezapomněla, už stanovili datum popravy toho, kdo tě střelil. Mám se tě zeptat, jestli se budeš chtít podívat. Samozřejmě, pokud tě doktoři pustí.“ Podíval se na ni, jako kdyby si z něj snad dělala srandu a považovala ho za psychicky labilního. Jak by mohl nechtít? Po tom všem? Ale přesto tu bylo něco, kvůli čemu se nechtěl hádat. Chtěl jen vědět víc, přetrpět ty dny tady, a pak se navrátit domů. 
„Kdy mě chtějí pustit?“ zeptal se, trochu zachraptěl, ale dokázal to. Jedno malé vítězství, ale přesto pro něj tolik znamenalo. 
„Asi za týden. Jen budeš potřebovat někoho, kdo se o tebe postará,“ řekla mu na rovinu, moc dobře si vědoma toho, že bude lepší, když se to dozví dříve než pozdě. Koukl se na ni, jako kdyby si z něj střílela, ale ona mu pohled oplácela bez mrknutí oka. 
Ještě chvíli tam seděli v tichosti, Georgia ho bedlivě pozorovala, on za okamžik odvrátil pohled a díval se na protější stěnu, čekajíc na to, co dalšího mu poví. Nakonec se zvedla. 
„Už půjdu. Nechceš něco přinést?“ optala se, ale on jen zavrtěl hlavou. Jediné co chtěl, bylo dostat se odtud. A mít ve všem jasno. Proto, když už téměř byla u dveří, ji oslovil. 
„To ze včerejška… myslela jsi to vážně?“ Otočila se na něj a vrátila se o několik kroků zpět. Na moment zauvažoval, zda ho vůbec slyšela a už se nadechoval k tomu, že svůj dotaz zopakuje. 
„Myslela, Louisi. Strašně moc bych si přála, abys to konečně pochopil,“ pousmála se smutně. Přikývl. Ještě chvíli tam stála, pak konečně odešla. A on jen seděl, pohled upřený na deku, na ruce, které se zdály tak slabé. On sám byl slabý, neuvěřitelně moc slabý jako nikdy jindy v životě. Co se to s ním děje? A proč? Předtím tu byla alespoň naděje, že to nemyslela vážně, ale teď… vše se zdálo tak složité, podivné. A on se bál ještě více než předtím.  

4 komentáře:

  1. To je prostě úžasný! ... Čím dál tím víc jsem zvědavější a nedočkavější až Louise pustí a on se setká s Harrym... Kéž by se o něj prďka staral... ale to chtít nebude.

    OdpovědětVymazat
  2. Oooooooooo zase dokonalost :D je to náááádhera :D:D také si přeji, aby se o Luise staral Harry asi by to bylo zajímavé :D:D:D

    OdpovědětVymazat
  3. Blangela
    Nejspíš mě vůbec netěší, že si začíná uvědomovat svou chybu, ale to jsem prostě já... x) Jsem divná, co už. Bylo by zajímavé, kdyby se o něj Harry teď staral... ale charakterově nemožné, i když to máš asi v plánu... Nevadí, tvá povídka, tvé postavy. Do toho se zkrátka nekecá... těším se na další díl...
    A budu hrozně ráda, když někdy zavítáš sem: http://tenshi-no-kage.blogerka.cz/ (můj nový blog ;))

    OdpovědětVymazat
  4. Proč tu nejsou hvězdičky?? Dala bych ti jich 5!

    OdpovědětVymazat

Pokud nemáte účet google, lze využít možnosti anonymní, a pak se - budete-li chtít - podepsat do komentáře, či variantu "Název/adresa URL", kam zadáte svou stránku (pokud nemáte, klidně tam šoupněte tetičku wiki) a své jméno. :) Za komentáře a názory budu neuvěřitelně vděčná, děkuji moc! :))