Kruvalská princezna - 25. kapitola

Co se děje potom, kdy zjistíte pravdu, která bolí? Is to zasáhlo, vždyť kdo by to čekal, že Viktor bude schopen něčeho takového? 

Ani nevěděla, jak se dostala do pokoje, který smysl ji přinutil vstát ze studené podlahy na chodbě a přejít těch několik kroků do její kajuty, kde se sesunula na postel. Co se to promerlina stalo? On, Viktor… přeci by nemohl… Ale mohl, ozýval se v duchu nějaký hlásek. Mohl, proč by ne, tyto věci se dějí pořád. Navykládá vám, jak vás miluje, a pak stejně skončí v posteli s někým jiným. A co je tak divného na tom, že kluk s klukem, vždyť i její otec… Téměř vykřikla nesouhlasem, když se ta myšlenka opovážila objevit se. Spojovat svého přítele, tedy spíše už expřítele, opravil ji její vnitřní a vždy rozumný hlas, s tím, co jí zrovna dnes vykládal otec, nebylo vhodné, obě ty situace byly naprosto jiné a odlišné a Is si byla téměř jista tím, že když Snape - přestože se té myšlenky děsila - měl něco s Malfoyem, rozhodně u toho nechodil s její matkou, nebo jakoukoliv jinou dívkou.

Svalila se do peřin, nezajímala se o to, že si pomačká hábit, co na tom teď záleželo. Chtěla usnout, propadnou se do spánku a pak se probudit a zjistit, že to byl jen pouhý sen. Že se probudí v náručí Viktora u otce, znovu spatří ten šílený stromeček a nikdo jí nebude vyprávět o orgiích na chodbách…

Ale nestalo se to. Spánek nepřicházel, jen se mohla dívat do stropu a v očích ji štípaly slzy. Co se to s ní děje? Proč téměř pláče? Najednou jí to všechno připadalo nesnesitelné, chtěla křičet, řvát. Jakási její zvířecí část osobnosti se probudila a drala se na povrch. Popadla nejbližší věc, kterou měla po ruce a hodila jí kamsi do místnosti. Polštář se odrazil od dveří právě v okamžiku, kdy se otevřely.

Vzhlédla. Byl to Viktor. Zatvářil se trochu překvapeně, když ji spatřil. Možná mu někdo řekl, že přišla a on čekal, že bude pokojně spát, aby se k ní mohl přitulit. 

"Vypadni," řekla mu prostě, když otevřel ústa, aby jí snad pověděl něco hezkého. Nebo překvapeného nad tím, proč ještě vlastně nespí.

"Is, stalo se něco?" zeptal se opatrně. Snad si ani neuvědomoval, že by to mohla vědět. Nasadila vražedný pohled, ne nepodobný tomu, kterým její otec dokázal rozbrečet celou třídu.

"To bys snad měl vědět, ne?" zavrčela a postavila se. Ucouvl, i když se ani náhodou neměla k tomu, aby přešla blíž. Viděla, jak na sucho polkl. Ale mlčel. Snad si konečně uvědomil, v čem by mohl být problém, ale nebyl si tím jist, a tak radši nic neříkal.

"Prostě jen… vypadni, ano? A už se nevracej, nemusíš sem vůbec chodit." Spatřila, jak znervózněl, jak si skousl rty, když podle jejích slov poznal, že ona to ví.

"Is, já…," začal, ale znovu ho přerušila. Nechtěla ho slyšet. Žádnou jeho výmluvu, nic.

"Jestli jsi to nepochopil, tohle je konec, ano?" Smutně se na ni zadíval, ale pak přikývl. Zamumlal něco jako omluvu a vycouval ven.

Když za ním zaklaply dveře, Isabella se znovu svalila na postel. Obličej zabořila do deky a cítila, jak si první slzy našly cestu ven. Brečela a ani netušila proč. Snad… milovala ho? Nevěděla to, celou tu dobu byla její mysl zaměstnaná něčím úplně jiným, turnajem, bratrem, vším možným, jen ne city, které k němu cítila. Bylo to chyba? Proto to udělal? Ne, to určitě ne, uklidňovala se sama. Nemohlo to tak být, určitě ho k tomu vedlo něco jiného. Lidé dělají různé věci, ale on si nikdy nestěžoval, nikdy neřekl, že mu to vadí, třebaže po celou tu dobu byla ve svých citech v hloubi duše naprosto nejistá. A pořád byla. Bolelo to, samozřejmě. Jenže spíše způsobem, že ztratila přítele než lásku. Jako kdyby ztratila důvěru, možnost se o někoho opřít. Jako kdyby ztratila vzájemné porozumění a procházky okolo jezera. Bylo to všechno neuvěřitelně zvláštní.

Usnula. Snad kvůli tomu věčnému přemýšlení. Alespoň na chvíli se propadla do sladkého snění. Ale když se probudila, celá ztuhlá a s oteklýma očima, doufala, aby se tak nikdy nestalo. Po několika minutách ležení to vzdala, vstala a šla se umýt. Schválně si nastavila ledovou vodu na mytí. Sice se pak třásla, ale mysl se jí projasnila. Udělat ze sebe člověka jí zabralo nutnou chvíli, ale zato se setkalo s úspěchem. Vytáhla z kufru teplé oblečení, ne až tak kruvalské jako jiné. Snad tím chtěla dát najevo, že se od své školy alespoň na chvíli distancuje. Že ji na okamžik nebude zajímat, co si o ní lidé pomyslí. Neuvěřitelná výhoda zmijozelské povahy.

Vyšla na palubu, ještě bylo brzo, ani si neuvědomila, že většina lidí bude ještě spát, zvlášť po včerejším plese. Ale nahoře panoval klid, a jak vycházelo slunce, byl to nádherný pohled. Na zasněžené pozemky, tichý hrad, les, odkud zrovna vyletěl pták, polozmrzlé jezero. Milovala to tu a teď si to uvědomovala víc než kdy jindy. Jako kdyby ji opustila touha být součástí Kruvalu, soupeřit a hrát jen sama za sebe. Chtěla pryč. Chtěla sem, do Bradavic. Tam patřila, jen to předtím nevěděla. A představa toho, že i svůj poslední rok studia si bude muset udělat někde daleko na severu, ji děsila. Musí to říct otci, musí ho požádat, aby alespoň ten sedmý rok mohla být zde.

Vydala se k hradu, sešla po lávce až na čerstvý sníh, který pokrýval již dávno skrytou zamrzlou trávu. Křupal jí pod nohama, jediný zvuk široko daleko. Krásný a uklidňující. K hradu došla za chvíli, nespěchala, ale i tak jí najednou přišlo, že tu cestu možná jen urazila nějak rychle. Jako kdyby se bála toho, co má přijít, i když sama netušila, o co se vlastně má jednat.

Měla by to říct otci. Určitě. Přišel by na to sám a to by nemuselo dopadnout dobře. Bude ho muset uklidnit. Otevřela si bránu a vešla dovnitř. I hrad ještě spal, nikde nikdo, ani ducha nespatřila. Vydala se do sklepení, její kroky se rozléhaly okolo ní. Když se blížila ke kabinetu, uvědomila si, že včera jen kousek odtud spatřila Hermionu a Draca. V duchu zadoufala, aby dívka měla více štěstí než ona. A aby byla šťastná, aby se třeba nedozvěděla, že ze strany Zmijozela se nejednalo jen o nějakou hloupou sázku.

Neťukala, jen zkusila vzít za kliku a k jejímu překvapení bylo odemčeno. Vstoupila potichu dovnitř, do tmavého obývacího pokoje. Krb už dávno vyhasl, stromeček stál zastrčený v koutě a cukroví někdo snědl. A na pohovce spal její otec. Našlapala po špičkách, nechtěla ho probudit ale marně. Otevřel jedno oko, pak druhé a zadíval se přímo na ni.

"Is?" oslovil ji a zívl. Vypadal tak roztomile, až to bylo zvláštní. Ale před pravdou se neutíká, a tak to musela chtě nechtě uznat.

"Promiň, nechtěla jsem tě probudit," začala hned rychle, ale on ji mávnutím ruky zarazil.

"V pořádku. Stejně se tu spalo příšerně." Trochu namáhavě se posadil a protáhl se. "Nechtěl jsem, aby tu spal Harry, tak jsem ho odnesl do ložnice. Ani neprotestoval, usnul jako zabitý," vysvětloval. Musela nad tím zavrtět hlavou. Potter v posteli profesora lektvarů… škoda, že nevlastnila fotoaparát.

I když se snažila nedat najevo, že se něco stalo, její snaha se ukázala jako marná. Pátravě se na ni zadíval, pak výmluvně poklepal na místo na pohovce. Pochopila a posadila se tam.

"Takže… co se stalo, Is?" zeptal se přímo. Nervózně se ošila, věděla, že ji to bude stát vysvětlování a že to bude těžké a složité, ale co se dalo dělat, že? Stejně by to zjistil sám a to by bylo horší než toto.

"Rozešla jsem se s Viktorem," pověděla mu nakonec.