Už pár dní mám náladu na dvě věci. A ona přišla princezna... Takže asi není tak vtipná jako ty předchozí, ono to stejně bude horší a horší, protože se blížíme téměř ke konci, i když se to nezdá, ale Isabelle brzy jedna etapa života skončí. A ano, ten konec je možná takový pesimistický a přemýšlivý, ale co čekat... vše není jen bílé ani černé. Tak příjemné počtení. :)
Věděla, že bude zuřit, ale i tak ji svým způsobem jeho
reakce zaskočila. V životě ho neviděla tak naštvaného a to je co říci,
občas nadával skutečně hlasitě, když mu někdo vyhodil do vzduchu laboratoř a
ohrozil tak všechny své spolužáky. Občas nadával na Brumbála, na Malfoye, na
Pána zla, proklínal všechny možné do sedmého kolene, ale i tak to bylo jen
slabý odvar oproti tomuhle. Snažila se ho uklidnit, ale nešlo jí to.
A pak se otevřely dveře a dovnitř nakoukl rozespalý Harry,
měl ještě rozcuchané vlasy a mžoural.
„Copak se děje?“ zeptal se opatrně při pohledu na profesora, který přecházel po
místnosti, stále ještě v pyžamu a tvářil se přinejmenším tak, že každý
rozumnější člověk by se okamžitě dal na útěk.
„…ten idiot, debil…“
„Dobré ráno,“ pozdravila ho potichu Is a trochu omluvně se usmála, jako kdyby
mohla za to, co se právě dělo.
„Co se stalo?“ optal se opatrně, když se nějakým zázrakem dostal až k ní.
Profesor lektvarů si ho ani nevšiml.
„Obávám se, že zabije Viktora,“ zamumlala.
„Proč?“ podíval se na ni překvapeně. „Ty jsi snad…“ Nechápavě se na něj
zadívala, on pak rukama naznačil zakulacené bříško.
„U Merlina! To ne, to vůbec ne!“
„Tak co tedy?“
„No… rozešla jsem se s ním.“ Vykulil oči a nechápavě ji pozoroval, jako
kdyby tomu nechtěl uvěřit.
„A… proč?“ dostal ze sebe po chvíli.
„To je složité…“ usilovně přemýšlela, jak mu to jen vysvětlit. Jednoduše a bez
zbytečných slov. Ale její otec ji předběhl. Oba dva vylekal, když se nad ně
naklonil a sám se chopil slova.
„Protože ji ten idiotský Bulhar podvedl a nechal se nějakým dalším debilem
opíchat do zadku.“ Zrovna takhle ne, pomyslela si Is zoufale. Přímá a
jednoduchá pravda, která bolela. Ale co jiného mohla čekat. Harry vykulil oči a
na oba dva kouzelníky se podíval, doufajíc, že si z něj snad dělají
srandu. Musí, vždyť Viktor…
„Víš vůbec, kdo byl ten druhý?“ zeptal se pak Snape Isabelly, která nesouhlasně
zavrtěla hlavou. Nadzvedl obočí a pátravě se na ni zadíval.
„Já skutečně nevím! Tedy… trochu vypadal jako Aatu, ale já fakt nevím, nějak
jsem to nezkoumala…“ Proč by také měla? Stačilo vidět, a pak rychle zmizet. A všechen
humor, který se jí ještě před okamžikem držel, náhle vyprchal. Chtělo se jí
brečet a jen někam zmizet, zalézt si, zachumlat se do deky. Doufat, že
zapomene. Nebo se probudí a zjistí, že to byl jen pouhý sen. Že se nic z toho
nestalo, že všechno je a bude dobré. Ale bylo to marné. A tak jen sklonila
hlavu a skousla se do rtu. Slzy nesměly ven, to ne, nesmí brečet, musí být
silná, ale co to vůbec je? Být silná? Co nás tím činí? Pro někoho jste slabí,
když dovolíte vaší slabosti proklouznout ven, jiní si za vás to cení. A když
řeknete, že se cítíte na dně, že cítíte, jak z vás veškerá síla vyprchává,
najednou vám začnou říkat opak, snaží se vás přesvědčit o tom, o čem víte,
cítíte, že to není pravda. Ani nemůže být. Chtěla v ten okamžik jen
zmizet, propadnout se, usilovně přemýšlela, proč sem vlastně chodila, co ji k tomu
u Merlina vedlo.
Dokud ji její otec neobjal. Přitiskla se k němu, zcela
intuitivně, bylo jí jedno, co si o ní snad pomyslí. Všechno bylo odsunuto na
vedlejší kolej, rozum se kamsi vytratil, přišly jen city. Emoce, které vás
ovládly a nechtěly pustit.
„No tak… bude to dobré,“ mumlal, zatímco ji hladil po zádech. Ale jak to jen
mohl vědět? Zažil to snad sám? Ten srdce drásající pocit, kdy netušíte, co
dělat, všechno ztrácí smysl a cítíte se, jako kdybyste na celé planetě byli
naprosto sami? Ale neodstrčila ho, nemohla. A snad ani nechtěla. Z nějakého
neznámého důvodu ji to uklidňovalo. Dávalo pocit bezpečí. Dokázalo to jen málo
věcí, ale tohle byla jedna z nich. Tak cenná, tak drahá, tak krásná…
Najednou tomu uvěřila. Že to snad dobré bude, může. Že to
překoná. Že to zvládne. Bude to stát hodně sil a vlastního úsilí, ale člověk se
nemůže bát, nemůže se zavřít před přítomností, před světem okolo něj. Musí
bojovat, i když ho to může stát mnoho, může naprosto ztratit své vlastní já,
může se dostat k tomu, že nosit masku pro něj bude naprostá přirozenost.
Ale jestliže máte bojovat, musíte něco zaplatit. A na výši ceny se nikdo neptá.
Bojujete. Zvedne hlavu vzhůru a přistoupíte na pravidla
jejich hry. Alespoň na poslední rok. A oni to vidí, sami cítíte jejich strach a
obavy. Skryjete křídla, nevinný úsměv a vše se změní. I když si vlastně stále
nemusíte být jisti tím, jestli to tak stále chcete. Jestli chcete, aby se vás
báli, abyste pro někoho byli potenciálním nepřítelem, rivalem, člověkem, na
kterého je třeba dát si pozor. Nikdy to tak silně necítila jako teď. Svým
způsobem ji to překvapilo, ohromilo, ale na druhou stranu to bylo něco naprosto
jiného než cokoliv předtím. Hrajete, kopete za sebe a přitom jste oklopeni
lidmi, kteří pro vás mohou být nepříteli. Lidmi, u kterých byste předtím
uvažovali, zda s nimi nenavázat spojenectví či přátelství. Možná jste ho i
s někým měli, ale vše se může změnit ze dne na den. Stačí jen chtít.
A Isabella chtěla. Nějaká její část ji hnala dopředu, chtěla
všem ukázat, že na to má, že to zvládne. Že je pravou dcerou své otce i matky, že
dokáže bojovat jako oni. A přitom jí to svým způsobem bylo cizí, bolelo to a
zraňovalo. Jako kdyby každým dalším dnem ztrácela kus sebe, jako kdyby měla čím
dál tím větší chuť si někam zalézt a jen brečet a na všechno se vykašlat. Být
znovu ta veselá a ochotná postava, kterou nezajímá žádná hra, kterou možná
někdo hraje a je schopen jí obětovat celý svůj život a bytí. Chtěla jen být
šťastná, ale možná toho od života žádala moc. Možná žádné štěstí neexistovalo a
ani nic podobného. Jediným smyslem bytím snad byl jen ten nekonečný souboj o
nadvládu, o vítězný pocit, když se vás někdo bojí, když víte, že máte navrch a
můžete toho patřičně využít.
Měla pocit, že se z toho zhroutí, chtěla zpátky ty
časy, kdy se smála, kdy se mohla s lidmi z Kruvalu normálně bavit. Oni
sami se jí vyhýbali, zdravili s jakousi úctou. A stačilo jen tak málo…
zatočit s někým, pokořit někoho, kdo vám ublížil, a pak si svou pozici
udržet. Neomlouvat se, nesklonit hlavu, neukázat, že i vás to bolí a že byste
to chtěli změnit, že chcete zpátky staré časy. Protože ty už jsou pryč, nic s tím
neuděláte, čas je odnesl, jako vítr odnáší list ze stromu. Musíte se s tím
jen smířit. A bojovat. Se samou samým i s tím, co váš čeká. A Is se
neuvěřitelně rychle blížil druhý úkol turnaje…
Chudák Is, ale Severus mě se svým rychlo-shrnutím situace pro Harryho naprosto dostal! :D Ale ty myšlenkové pochody nakonci...chudák Is, nicméně má v mnoha ohldech pravdu. :( Byla to krásná kapitola. Moc ti děkuji, jen nevím, jaký konec tu mám čekat....Happy End? V tomhle případě ani nevím, jak si ho představit...snad jen, aby to Harry, Is, Severus a další přežili, porazili Voldemorta a byli spolu...dál netuším. Každopádně netrpělivě očekávám další část! :D A myslím, že se vůbec nemusíš bát ohledně svých čtenářů a přesunu blogu. My "závisláci" na tvých povídkách si tě vždycky nějak najdem. :)
OdpovědětVymazatZapomněla jsem se podepsat, jelikož si zase nepamatuju, jak to dát nahoru.....Camilla
Vymazatsuper :) teším sa na pokračovanie :) :):):)
OdpovědětVymazatOpravdu božíííííííííí, miluju tu povídku :))
OdpovědětVymazat