Kruvalská princezna - 18. kapitola

Viktor a Isabella. Co si o tom myslíte? A co si myslí Snape?

Byla zamilovaná. Definitivně. Trvalo jí to pár dní, než si to konečně přiznala. Na tu noc si stále moc nevzpomínala, ale nějak jí to nevadilo. Hlavně i kvůli tomu, že ještě den si to svým způsobem vynahradili. A tentokrát si to pamatovala. Všechno.

Už ani nelitovala nadměrného množství alkoholu, i když jí pak přirozeně bylo blbě. Spíše se jí ulevilo. Viktora měla vždycky, vždycky mu mohla důvěřovat. Ale nikdy to nebylo nic víc než obyčejné přátelství. A teď ano, protože by klidně mohla říci, že spolu chodí. Ano, chodí s Viktorem Krumem. Je šampionkou za Kruval. Její otec je bývalý smrtijed a matku zabil Ten, jehož jméno se neříká. Ale jinak měla naprosto normální život.

"Is?" ozvalo se vedle ní. Přirozeně, zase se nechala unést svými myšlenkami. A Viktor ji jako vždy vracel do reality. Ale nevadilo jí to, byla mu za to vděčná. Někdy se nehodilo snít a koukat kamsi do neznáma.

"Ano?" usmála se na něho. Koukal na ni tak… jako kdyby byla kotě. Roztomilé kotě. Popravdě, trochu ji to znervózňovalo, ale kdyby mu to řekla, určitě by s tím nepřestal. Jen by v tom pokračoval.

"Teče ti mlíko," odpověděl s náznakem smíchu. Skutečně, když sklopila zrak, povšimla si, že bílá tekutina tak trochu opustila lžíci a ocitla se na stole. Povzdechla si, jen tak mimochodem stůl očistila kouzlem a snažila se vypadat jako normální dospělá čarodějka. Která ale neumí normálně jíst.

Tlumeně se zasmál. Propadla ho pohledem.

"Nemusíš se smát."

"To nejde," odvětil jí, "Jsi vtipná, víš? Porazíš draka a neumíš se najíst. Nemám tě nakrmit?" Málem po něm něco hodila. Jenže po ruce měla jen nádobí a házejte po někom talíř. Nebo vidličku. A stejně by to chytil. Vždyť je to chytač. Dobře, možná by se zachoval inteligentně a prostě uhnul. Aby se vzápětí na ni otočila celá síň a koukala, proč dcera jistého profesora po někom hází nádobí. Ne, dobře, takhle by to nešlo.

A tak ho jen zase probodla vražedným pohledem a sklonila se k jídlu. Tentokrát nemyslela na nic jiného. Jen se soustředila na lžíci, müsli a mléko. To až tak složité nebylo.

"Co budeš dělat dneska?" zeptal se ji, snad aby si ji udobřil.

"No, přemýšlela jsem, že když vám teda odpadla výuka, že bych zůstala na lodi," prohlásila naprosto nevinně, "ale když ty takhle… Skočím si za tátou umíchat pár lektvarů," zašklebila se a sledovala jeho výraz. Kluk v pubertě, co čekat. A když on na ni takhle…. Dobře, pravda byla, že jí za chvíli dojde antikoncepční lektvar. A těhotná rozhodně být nechtěla. Těhotná šampionka. To tu ještě nebylo.

"To jako fakt?" podíval se na ni zklamaně.

"Jestli nechceš být tatínkem," pokrčila rameny, "ale klidně pojď se mnou. Pokud se nepletu, má dneska čtvrťáky."

"Hlídáš si bratříčka?" popíchl ji trochu s úsměvem. Snad se mu ulevilo, že šance na sex se až tak nesnižuje.

"Na lektvary zrovna talent nemá. A co Hermiona povídala… Divím se, že za ty roky ještě nezabil."

"Tak tohle jste včera řešily v té knihovně," konstatoval.

"A co sis myslel? Že budu s čtrnáctiletou holkou řešit svůj sexuální život?" podívala se na něj zkoumavě. Pravděpodobně nebyla daleko od pravdy.

"Merline. Myslíte vy kluci vůbec na něco jiného?" pobaveně zavrtěla hlavou, ale zvedla se od stolu. Napodobil ji. Zřejmě je asi ochoten s ní strávit nějaký čas v laboratoři. Musela nad tím zakroutit hlavou. Co všechno neudělají… Ale když to tak vzala, vůbec jí to nevadilo.

Laboratoř vypadala stejně jako vždy. Když tam s Viktorem, který uctivě šel několik kroků za ní, vešla, její otec už seděl za katedrou a probíral se nějakými pergameny. Pousmál se na ni.

"Dobré ráno," pozdravila. "Jen si něco uvařím, nevadí?" zeptala se nevinně. Věděla, že on to asi pozná. Ale nemusela dopředu říkat, co zrovna to bude. I když… Ne, to ne, Severus Snape rozhodně nebyl ten typ člověka, který by z toho dostal infarkt. Snad.

"Dobré," pokýval hlavou, když vzhlédl od písemek, jak se zdálo. "Ne, posluž si." Mávl směrem ke skříním s přísadami. Většina studentů měla i své vlastní, ale i tak velkou část zajišťovala škola. A vzhledem k tomu, že lektvar, na který se chystala, patřil od osnov sedmého ročníku, přísady našla docela snadno. Postupně je vybírala, když už je nepobrala, podávala je Viktorovi. Pravda, po chvíli to vypadalo, že mu to musí každým okamžikem spadnout vše na zem, ale proč chodit dvakrát? Ať se taky snaží.

Ve výsledku jich nesla jen pár, zatímco její přítel - ach, jak krásně to znělo, když na to pomyslela - opatrně balancoval mezi lavicemi a snažil se nic neupustit. Když pohlédla na otce, spatřila, jak se pobaveně usmívá. Pravděpodobně ještě nezjistil, na co se dnes chystá. Ale to přijde, o to se nebála.

Naštěstí pro Viktora se studenti čtvrtého ročníku nahrnuli do učebny až v momentě, kdy veškeré přísady ležely úhledně vyskládané na stole. Nenápadně zamávala na Harryho. Pousmál se na ni, ale pak už - zřejmě v důsledku pohledu jejího otce - začal dávat pozor. I když netušila, zda to bude stačit. Nicméně Hermiona její pohled zachytila a přikývla. Doufala, že tu bude fungovat. I když byla pravda, že pokud její bratr přežil uplynulé roky, dost možná přežije i tuhle hodinu. Ale starost o mladšího sourozence, znáte to. A pokud ne, přejeme vám mnoho úspěchů v bratrovraždě. Či sestrovraždě. Váš tým smrijedů.

Snažila se soustředit na lektvar. Šlo jí to kupodivu dobře, přeci jen, když polovinu práce udělá váš přítel, plně se můžete věnovat nenápadné komunikaci s osobou, která dává pozor na vašeho bratra, aby neudělal nějakou blbost, případně pomoci vyřešit problém, když už tedy do kotlíku hodí něco špatného. Byla to zábavná hodina. Vlastně korigovala práci nad dvěma kotlíky, občas i ona něco hodila či zamíchala. Ale jinak to nebylo moc náročné. Svým způsobem jí to přišlo vtipné - jak si povšimla, její otec už zaregistroval, co to vlastně vaří. A podle pohledů, které vrhal na Viktora, už to také pochopil. Zas tak nechápavý přeci jen nebyl.

Lektvar už nabýval růžové barvy a hodina se blížila ke konci. Pravda, čím víc se přibližoval moment, kdy se ozve zvonek, tím více se děsila. Samozřejmě, její otec to poznal, nic neobvyklého, ale i tak se trochu bála. Možná už předtím nějaký ten románek měla, ale s jedním velkým rozdílem - její otec o tom nevěděl. Tedy pokud mu to Karkarov nevyžvanil, ale tomu nevěřila.

Odlila si křiklavě zbarvenou tekutinu do několika lahviček. Pak je uložila do váčku, který opatřila několika ochrannými kouzly. S Viktorovou asistencí ještě umyla kotlík a uklidila stůl. Sevřelo se jí srdce, když se konečně ozval zvonek. Doufala, že se jí podaří nenápadně vyklouznout ven, že se připojí k Harrymu a všechno bude fajn. Marně.

"Isabello?" Od dveří ji dělilo pár kroků, když uslyšela, jak ji oslovil. Mávla na Viktora, ať jde, a sama se vrátila ke svému otci.

"Ano?" zeptala se ho, ale neodpověděl do té chvíle, než ve třídě osaměli.

"A to mělo znamenat co?" podíval se na ni.

"No…," začala, ale dál se jaksi nedostala.

"Myslím, že jsi říkala, že jste jen přátelé."

"To jsme taky byli… Jen se situace jaksi… změnila," připustila a upřela pohled na kamennou podlahu.

"Víš co? Radši mi to neříkej, ano?" Přikývla a snažila se, aby to nevypadalo moc nadšeně.

"Už můžu?" zeptala se opatrně.

"Jen jdi. A dávej na sebe pozor."

"Budu," usmála se na něj, a pak už vyběhla z učebny.