Kruvalská princezna - 17. kapitola

Cedrik. Jenže něco, co můžete brát na lehkou váhu, může způsobit něco mnohem většího, než byste si mohli myslet...

Věděla to. Věděla, že to bude těžké a nebezpečné, ale i tak ji to svým způsobem vyděsilo. Cedrik… nevypadalo to s ním dobře. Jak slyšela, špatně dýchal a museli ho dopravit k Mungovi. S většinou bradavických studentů to otřáslo - bylo vidět, že právě Cedrika považovali za svého pravého šampiona. A teď mohli být rádi, že je naživu, s tím, že po nezvládnutí prvního úkolu v turnaji pokračovat nemůže.

Stále seděla na ošetřovně, Harry s Hermionou na posteli naproti ní, kousek od nich zmateně postával ten zrzek, který jí přišel povědomý. Snad další Wesley, i když si nedokázala vybavit jméno. Přišel i Viktor, který se posadil vedle ní. Všichni byli mlčky, každý ponořený do svých vlastních myšlenek. Tu a tam je někdo míjel. Pytloun, který jí a Harrymu dal pokyny k druhému úkolu, a pak zas někam odběhl. Studenti, kteří se přišli poptat na mrzimorského prefekta, pár kouzelníků, jenž nikdo neznal, ale patrně se jednalo o ty, co spadali do početného týmu organizátorů turnaje.

"Jak jste to tedy mysleli? S tou rodinou?" ozval se po chvíli zrzek, když na chvíli osaměli a celou ošetřovnu měli jen pro sebe. Jen před několika minutami se Harrymu omluvil, Is z jejich rozhovoru pochopila, že mu nevěřil, že se do turnaje nepřihlásil sám. A i když měla sto chutí něco mu říct, raději mlčela. Moc dobře věděla, že dokáže být dost hnusná, pokud je rozrušená. A naštvaná. To hlavně.

Mlčela i teď, po vyřčení tolik čekané otázky. Harry se sice na ni díval stylem, že by to snad měla říci ona, ale Is mu jen pohled oplácela. Hermiona a Viktor mlčeli, věděli, že do této záležitosti jim nic není - a ani jeden z nich netušil, zda se jeho přítel chce o tajemství podělit i s někým dalším.

"Is?" Překvapilo ji, když ji po chvíli Harry oslovil. Ale pochopila to, tu nevyřčenou otázku, která se teď vznášela ve vzduchu jako ranní mlha nad školními pozemky. Přemýšlela. Nevěděla, co odpovědět, jak se rozhodnout. Měla mu to dovolit? Vzpomněla si na všechno - na Weasleyovi, do jejichž rodiny ten zrzek patrně patřil, na otce a na problémy, co by to mohlo přinést. Nervózně si skousla ret a zadívala se do země.

"Já… jestli mu věříš a jsi si jist, že do zítřka to nebudou vědět všichni…," pokrčila rameny. Děsilo ji to. Jednalo se o tajemství, které tolik let skrývala i před lidmi, s kterými mluvila denně, se kterými trávila veškerý čas. A ve výsledku se to stejně odhodlala jen říci Viktorovi, nikdo jiný to nevěděl. Možná pár osob, které znaly její matku i otce. Jenže ty ve většině případů byly mrtvé či v Azkabanu.

Harry přikývl a poznala na něm, že se rozmýšlí. Vstala. Setkala se s jeho překvapeným pohledem, ale jen se na něj usmála.

"Už půjdu. Kluci už asi čekají. Měj se hezky." S tím se otočila a vydala se ven s Viktorem v závěsu. Ještě zastihla tichou odpověď: "Ty taky.", ale pak už vyšla ven. Aréna se mezitím vyprázdnila, jen tu a tam zahlédla hlouček studentů. Neviděla nikde ani Kruvalské, usoudila, že se asi už vrátili na loď.

Vydala se tam spolu s Viktorem, oba ponoření do svých myšlenek. Foukalo a listy šeptaly ve větru, zatímco celou krajinu osvětlovalo líné podzimní slunce.

"Vedla sis skvěle," ozval se po chvíli. Překvapeně se na něj podívala.

"Nechci se o tom bavit," řekla, když znovu upřela pohled na vyšlapanou cestu před nimi, "ale děkuji," dodala po chvíli.

"Nějak nechápu, proč ti to vadí… vždyť je to pravda, dostala jsi nejvyšší hodnocení. Neraduješ se ze svého vlastního úspěchu?" zeptal se po několika dalších krocích.

"Z chycené zlatonky, řekl bys?" vzhlédla k němu. "Já nevím, ale děsí mě představa, že by se to mohlo stát Harrymu. Vždyť Cedrika pohár normálně vybral, je to prefekt a přitom Harry… je mu čtrnáct."

"Bojíš se o něm," konstatoval.

"Je to můj bratr. Kromě otce jediná rodina, kterou mám."

"Takovou tě neznám," řekl jí po chvíli. Tušila, že snad něco takového řekne. Jenže teď byla v Bradavicích. Tohle nebyl Kruval. Tady procházela po místech, kudy chodila její matka, kde se to všechno stalo. Kde má bratra i otce. Kde má rodinu.

"Asi to bude tím, že jsem tady." Povzdechla si. "Potřebovala bych se opít. Asi jako minulý rok o Vánocích, pamatuješ?" Viktor se zasmál a objal ji kolem ramen.

"Pamatuji. A jestli tě to potěší - kluci něco k pitím sháněli už předem, takže to nebude žádný problém."

"Ruská vodka?"

"Ruská vodka."

"Tak to beru."

A se smíchem se oba vydali k lodi.

Hlava jí třeštila, celé tělo bolelo a málem hned po probuzení slítla z postele. Kdyby ji nezachytily dvě ruce. Málem vyjekla zděšení, kdyby si nevzpomněla. Proč leží v posteli. Je jí zatraceně blbě. Je nahá. A není sama.

"Merline," zamumlala, když si to uvědomila.

"Isabell?" ozvalo se vedle ní. Viktor. Na okamžik znejistila, moc si toho nepamatovala, ale podle evidentních stop si to domyslet zvládla. Znovu zaúpěla.

"Is?" zkusil to znovu. Nejradši by si někam zalezla a už nevylezla. Ale tušila, že to není možné. A že některým věcem bude muset čelit tak jako tak.

"Co se stalo?" zeptala se šeptem.

"No…," začal. "Asi to, jak to vypadá," dodal o něco tišeji. Jako kdyby se bál, bál se jí říct, co v noci dělali, i když to věděla sama moc dobře.

"Jsi v pohodě?" optal se po chvíli, kdy mlčela.

"Asi jo. Jenom je mi blbě. Nejraději bych nevylezla z postele." Na důkaz svých slov ještě pevněji sevřela deku.

"Chceš přinést snídani?"

"Snídani do postele? Začali jsme nějak blbě," zamumlala sarkasticky. "Ale kdybys byl tak hodný."

Postel se prohnula, opatrně se postavil, a pak ji překročil, aby se dostal na zem. Zvládl to bez toho, aby ji jakýmkoliv způsobem přišlápl. V duchu se sama ptala, jak je to možné. I když odpověď dostala vzápětí. Bulhaři prostě umí pít. Na rozdíl od křehkých Angličanek.

Radši uhnula pohledem, když před ní stál nahý a hledal své oblečení. Netušila, pro jí to vadí, zvlášť po tom, co se stalo v noci. Tedy jestli něco vůbec ano, ale tak nějak tušila, že ano. O to víc ji to děsilo, ale možná to jen bylo mozkem, který v tomto stavu odmítal normálně fungovat.

Když Viktor vyhrabal i poslední kus oblečení - sako, které se nějakým záhadným způsobem dostalo za stůl - a ona se konečně odvážila zvednout zrak, chvíli jen tak postával, ale pak se odhodlal a přešel k ní. Nejdřív nechápala, ale to rychle přešlo. Sklonil se k ní a vtiskl jí jemnou pusu do vlasů.

"Za chvíli jsem zpátky," usmál se na ni.

"Dobře." Trochu váhavě mu úsměv oplatila a sledovala, jak vyšel z její kajuty.

Osaměla. Jen ona a její vtíravé myšlenky, které se stále vracely k tomu, co se stalo. Přemohla všechny, které jí přikazovaly zůstat v posteli, a vstala. Trochu váhavým krokem došla ke stolu - neobtěžovala se s oblékáním, věděla, že se do tepla peřin vrátí hned vzápětí - a otevřela šuplík. Chvíli v něm štrachala, ale pak to přeci jen našla. Malý pytlíček s několika lektvary. Poznala, který je který, sama si je umíchala. Vybrala křiklavě růžový a rychle ho vypila, třebaže stejně nezabránila tomu, aby ucítila tu jeho odpornou chuť. Kdo by si pomyslel, že antikoncepční lektvar bude tak odporný.

Potom se vrátila do postele a zachumlala se do peřin. Snažila se usnout, prostě to prospat, ale nešlo jí to. Cítila jeho vůni i teplo, které ještě nevyprchalo. Netušila proč, ale nějaké její části najednou chyběl. Chtěla se k němu přitulit, a pak v objetí usnout, ale on tu nebyl. Na okamžik propadla panice, ale pak si uvědomila, že přeci šel pro snídani. Pro její snídani.

Skutečně mu to netrvalo dlouho. Jen pár minut, pravděpodobně musel celou cestu běžet, ale tím se teď nezabývala. Vešel s úsměvem a sedl se k ní na postel. Netušila ani, jestli má hlad, její mozek tvrdil všechno možné. Ale když se podívala na lívanečky, které pro ni ukořistil, všechno šlo stranou. Tak jí holt bude blbě. Jako kdyby tomu teď bylo jinak.

"Děkuji," pousmála se na něj. Zvedla se do sedu a pustila se do jídla. Nevadilo jí, že mimoděk shrnula deku a že pod ní je vlastně nahá. Její mozek se něčím takovým odmítl zabývat. Aktuálně jí jen diktoval, aby jedla. I když tušila, že jí pak bude zatraceně blbě. Ale koho by to teď zajímalo, když ty lívanečky byly tak dobré a ona se mohla topit ve Viktorových očích?