neděle 8. prosince 2013

Kruvalská princezna - 11. kapitola

Pamatujete na knihu? Na Holoubkovou a Ollivandera? 




Uběhlo jen několik málo dní a na Isabellu dolehla první věc, která byla součástí turnaje. Nic takového nečekala, doufala, že bude mít klid až do prvního úkolu. Ale spletla se. Byl pátek, kdy většina studentů Bradavic měla ještě odpolední vyučování a ona seděla v knihovně a četla jednu z těch tlustých knih, které by normální člověk ani neotevřel. Ona ji shledala zajímavou a poučnou. Probírala se mnoha odvětvími magie a člověk v ní našel i podrobné popisy některých méně známých, ale stále zajímavých kouzel. Nacházela se zrovna u kapitoly Kouzla využívající magického potenciálu kouzelnických tvorů, když ke stolu, kde četla, přišel Karkarov. Nepostřehla, jak se k ní dostal, prostě tam najednou stál.

"Isabello?" téměř se lekla, když uslyšela své jméno. Nečekala, že by ji oslovil, spíše že půjde dál. Ale teď tu z nějakého důvodu stál a shlížel na ni.

"Ano, pane?" Naposledy přejela stránku pohledem, aby se ujistila, že ví, kde skončila.

"Pojď prosím se mnou. Šampioni se mají dostavit na převažování hůlek," dodal, když spatřil její nechápavý pohled. Přikývla, zaklapla knihu, kterou navrátila na její místo. Pak se vydala za profesorem, který ji vedl chodbami hradu. Používal jen rušné chodby, jako každý jiný, kdo se zde nevyznal, a tak jim cesta do jedné z nepoužívaných učeben trvala mnohem déle, než Isabel vůbec čekala. Ale nic neříkala, a stále ponořená do ticha, které začalo již v knihovně, vstoupila do místnosti.

Jednalo se o jednu z menších učeben, která se používala jen ve výjimečných případech. Lavice byly odsunuté ke stěnám, až na tři, které teď stály uprostřed volného prostoru, obklopené několika židlemi. Nikdo na nich ale neseděl. Cedric se bavil v rohu s Fleur a Is měla pocit, že ani nezaregistroval její příchod. U stolu se jakási čarodějka bavila s Pytlounem, který téměř vyskočil, když ji spatřil.

"Slečna Snapeová," pozdravil ji nadšeně, když k ní přešel. Karkarova, který se mezitím stáhl kamsi do stínu, si ani nevšiml.

"Pane Pytloune," oplatila mu pozdrav. Ne že by jí byl nějak zvlášť sympatický, jeho nadšení ji svým způsobem děsilo, ale tušila, že ignorovat ho by byla ta horší varianta. Čekala, že se rozhovoru nevyhne, ale zachránilo ji otevření dveří. A Harry. Jako by teď už pro Pytlouna neexistovala. Poodešla a sedla si na jednu z volných židlí u stěny. Nikdo si ji nevšímal a ona za to byla ráda, alespoň se mohla porozhlédnout. K Harrymu se teď ještě připojila čarodějka, která předtím mluvila s Pytlounem. Od pohledu nesympatická, v křiklavém hábitu. Její antipatie k ní vzrostla v momentě, kdy Harryho popadla za ruku a kamsi ho vedla. Ale i když chtěla, nic s tím udělat nemohla. Jen sedět a pozorovat příchozí porotce. Jako první přišla madam Maxime, o něco později Skrk a jako poslední Brumbál. Ale nebyl sám. Přišel s ním i Ollivander. Mělo jí to dojít už předtím, u té části o převažování hůlek… Ne že by jí byl starý čaroděj nesympatický, ale vždy když se něco řešilo s její hůlkou, pekelně znervóznila. A teď, když tu měl být i Harry, ještě více.

Ten se objevil za chvíli, následován tou podivnou čarodějkou a docela rozladěný. Nechápala proč, ale teď nebyl čas to řešit. Porotci usedli za stůl a ostatní soutěžící zaujali místa na židlích vedle ní.

"Dovolte, abych vám představil pana Ollivandera. Překontroluje vaše hůlky, abychom měli jistotu, že je máte před turnaje v naprostém pořádku," začal Brumbál. Nechápala sice, co by se jí s hůlkou mohlo stát, samozřejmě vyjma situace, kdy s ní člověk neopatrně zachází a skončí to rozlomením či nakřápnutím, ale sama hůlkám moc nerozuměla.

Ollivander začal s Fleur. Isabel se neubránila překvapenému pohledu, když uslyšela, že v jejím jádře je vlas víly. Který patřil jedné z babiček Fleur, jak sama dodala. Což ji jen usvědčilo v tom, že toho o hůlkách skutečně moc neví. Pak přišel na řadu Cedric. I on ji měl v pořádku.

"Slečno Snapeová," pousmál se na ni. Přešla k němu a podala mu svou hůlku. Srdce jí hlasitě bilo, aniž by k tomu spatřila nějaký větší důvod. Ollivander si ji od ní převzal, chvíli ji jen zkoumal pohledem. V očích se mu objevilo poznání a nadšení.

"Další z mých hůlek, že? Na tuto si velmi dobře vzpomínám." Dotkl se dřeva, opatrně, jako kdyby skutečně věděl, co se stane. Měla zvláštní hůlku, hodně zvláštní. A z nějakého neznámého důvodu ji nemohl pořádně uchopit nikdo jiný než její majitel. "Jedenáct palců, tisové dřevo a blána z dračího srdce." Nikdy se jí nezdálo, že by se jednalo o zvláštní kombinaci, ale čaroděj se před lety, kdy si ji tato hůlka vybrala, tvářil dost překvapeně. Dodnes netušila proč.

"Avis!" Mávl s ní a vyletělo z ní několik ptáčků. Ne tolik, kolik by vyletělo v případě, že by kouzlo pronesla ona, ale i tak to stačilo. Spokojeně jí podal nazpět hůlku a ona se vrátila na své místo.

Poslední na řadě byl Harry. I on prošel, nečekala nic jiného. I když… kdyby neměl hůlku v pořádku, co by se stalo? Musel by odstoupit? Ta myšlenka jí přišla neuvěřitelná lákavá, i když většina by to přičítala tomu, že se jen chce zbavit konkurence. A přitom… jen chtěla, aby byl v bezpečí. Aby se mu nic nestalo a nemusel čelit čemukoliv, co by bylo nebezpečné pro čtrnáctiletého čaroděje, kterým bezesporu byl.

Když Ollivander skončil i s ním, přesněji řečeno s jeho hůlkou, čekala, že je všemu konec, že se bude moct rovnou vrátit do knihovny, ale to se zmýlila. Nastalo něco mnohem horšího než převažování hůlek. Fotografování.

Nenáviděla ho, naštěstí ho nemusela absolvovat moc často. A pokud už ano, často k tomu sama měla nějaký důvod, chtěla zachytit zajímavou chvíli či mít fotografii na nástěnku. Ale teď, kdy si ji fotograf stavěl tak, jak chtěl, aby všichni vynikli a aby madam Maxime nezabírala celou fotku, se cítila příšerně a byla ráda za to, že ji nikdo nestavěl dopředu a ani jí nevěnoval žádnou přehnanou pozornost. Několik společných fotek, jedna samostatná a bylo to.

První věc, kterou musela učinit jako šampionka, nebyla tak strašlivá, jak čekala. Možná se cítila nesvá, bála se, ale… pořád to šlo. Dokud se nepřiblížila ke dveřím a neuslyšela své jméno.

"Slečno Snapeová?" Hlas pana Ollivandera pořád mohl být tichý, ale slyšela ho. Zastavila se a vrátila se k němu, ke stolu v učebně, která se mezitím vyprazdňovala.

"Ano, pane?" Netušila, o co půjde a svým způsobem se toho děsila. Je něco v nepořádku? Ale musela počkat několik okamžiků, než se i za Brumbálem zavřely dveře a ona osaměla s výrobcem hůlek.

"Máte velmi zvláštní hůlku, slečno." Pohledem zabloudil k hábitu, kde ji měla schovanou.

"Už jste mi to jednou říkal." Ano, před lety, kdy si pro ni šla. Když ještě byla roztomilá, jedenáctiletá holčička, která se sladce usmívala.

"Pamatuji si na to. Nicméně tehdy jsem si nevzpomněl na jeden fakt o vaší hůlce." I když v ní probudil zvědavost, teď se začala děsit. Co je s její hůlkou? Co je na ní tak zatraceně zvláštního, kromě věcí, o kterých moc dobře ví? "Nevysvětlím vám, proč se vaše hůlka vyrovnává s kouzelníky, jejž si nevybrala, mnohem hůře než ostatní. V této věci by vám možná mohl být nápomocný Brumbál. Co vím já, je to, že vaše hůlka je sestrou dalších dvou hůlek."

"Tím myslíte co?" Nerozuměla mu. Nebo nechtěla? Ale… jak mohou být hůlky sestry?

"Tím chci říci, že vaše hůlka má jádro stejné jako hůlka Bellatrix Lestrangové a přitom je až na jádro kopií hůlky toho, jehož jméno se neříká."

Žádné komentáře:

Okomentovat

Pokud nemáte účet google, lze využít možnosti anonymní, a pak se - budete-li chtít - podepsat do komentáře, či variantu "Název/adresa URL", kam zadáte svou stránku (pokud nemáte, klidně tam šoupněte tetičku wiki) a své jméno. :) Za komentáře a názory budu neuvěřitelně vděčná, děkuji moc! :))