Kruvalská princezna - 10. kapitola

Někdy těch starostí máme nějak málo, tak proč si nepřidat další, co myslíte?

Hodina lektvarů ubíhala pro studenty Nebelvíru a Zmijozelu stejně pomalým tempem jako vždy. Ale Isabella si ji užívala. V poklidu si vařila lektvar, zatímco její otec připomínal přerostlého netopýra a rázným krokem chodil po třídě. Bavil ji, třebaže teď již dokázala pochopit, proč se Hermiona tak ostýchavě ptala. Skutečně byl děsivý. Svým způsobem. Když procházel mezi lavicemi, nahlížel do kotlíků a dost hlasitě upozorňoval na chyby studentů. Chápala to. Když nastoupila, v Kruvalu učil lektvary profesor, který to neuměl. Hodný, laskavý, až se jednoho dne stalo, že se celá laboratoř ocitla v troskách a pár studentů se na několik dalších týdnů přestěhovalo na ošetřovnu.

Měla hotovo několik minut před zazvoněním. Odlila si pět lahviček, maximální dávku na příští dva týdny, aby se neprojevily žádné vedlejší účinky. Zbytek nalila do dalších tří, které otci uložila do poličky s již hotovými lektvary. Člověk nikdy netuší, kdy se mu to bude hodit. Uklidila vše, co jí zbylo, a proplétala se mezi bradavickými studenty, kteří taktéž končili se svou prací. Pohledem se rozloučila se svým otcem a ještě než všichni měli uklizeno, vypařila se přes kabinet ven na chodbu.

Za chvíli se ocitla mimo sklepení. Přes vstupní síň prošla ven. Třebaže se jí moc nechtělo. V hradu bylo teplo, relativně, zatímco venku vál studený vítr a ona litovala, že navzdory počasí v Kruvalu není součástí jejich uniformy šála. Pozemky byly opuštěné jako ráno toho dne. Ale slunce již vyšlo a pokrývalo je svým svitem, když přes ně kráčela k jezeru, jehož hladina se jemně třpytila a celé krajině dodávala pohádkový nádech. Jenže to bylo jediné, co pohádku připomínalo. Isabel stále měla pocit, jako kdyby se jednalo o noční můru. Nevadilo jí, že je v turnaji, téměř byla šťastná. Jenže její bratr… možná s ním nikdy nemluvila, ale pořád to byl někdo, koho by měla chránit. A ne proti němu soupeřit v něčem tak nebezpečném.

Nesnášela ty myšlenky. Stále se opakovaly a užíraly ji. Jako kdyby to nevěděla. Ale ona to věděla až moc dobře. Uvědomovala si to každým okamžikem. A bála se. Proklatě se bála! Netušila, kam se podělala její nebelvírská část, ta odvaha, kterou většinou jen proklínala. Bála se, že se mu něco stane. Nedokázala by si to odpustit, podobně jako fakt, že s ním nikdy nemluvila, nepočítáme-li těch několik málo slov, které si stejně nemohl pamatovat. Ale byla slabá. A věděla to. Moc slabá, aby se tomu postavila. Aby ho objala a řekla, že ví, jak se cítí. Že ví, jak s ním zacházejí Dursleyovi a nejraději by jim za to něco udělala.

Ale nedokázala to a ta slabota ji užírala.

Přešla přes palubu lodi až do své kajuty. Loď zela prázdnotou. Na okamžik ji to překvapilo, ale pak si vzpomněla. Všichni, až na šampiona, budou mít speciální výuku pod vedením Karkarova. Trochu toho litovala, protože teď, když stála v té malé místnůstce, si připadala sama. A to byl teprve první den. Netušila, co by měla dělat. Na úkol se připravit moc nemohla, když ani nevěděla, co ji čeká. Avšak při uklízení lahviček s lektvarem si něčeho všimla. Deníků. Vzala je do rukou a pustila se do čtení, jako předtím pod vrbou u jezera. Vzala si deník z pátého ročníku a listovala, až se ocitla na stránce téměř u konce. Byla ohmataná a tak zvláštně zkroucená, jako kdyby ji někdo něčím polil. A to písmo… na rozdíl od ostatních stran zde nebylo úhledné a pečlivé, ale podivně kostrbaté. Přemohla ji zvědavost a pustila se do čtení.

Dnešek začal dobře, až se mi tomu nechce věřit. Že jediné, na co jsem dokázala myslet, byla písemná část NKÚ z Obrany proti černé magii. Řekla bych, že jsem ji zvládla dobře. Ale pak… ne, pořád tomu nedovedu uvěřit. Jak to mohl říct? Po tom všem, kdy se mě snažil přesvědčit, že je jiný. Jiný než všichni jeho prohnilí spolužáci z koleje. Vsadila bych se, že všichni uvažují o tom, že se připojí k tomu černokněžníkovi, co se o něm stále mluví. A on s nimi.

Ani moc dobře nevím, jak to začalo. Stalo se to u jezera, pod tou starou vrbou, kousek od místa, kde se tak ráda v létě vyhřívá oliheň. Krásné místo na odpočinek po zkoušce. Taky jsem tam šla, ale to už tam byla většina ročníku. A Severus ležel na zemi. Kvůli tomu idiotovi Potterovi! Zastala jsem se ho, kdo by to neudělal, že. I když to dopadlo jako vždy. Potter chtěl rande. Zase. Idiot. Ale s ním jít na rande? To by mě musel nejdřív zabít.

Hádala jsem se s ním chvíli. Až ho nakonec Potter odklel. Jenže to, co řekl Severus potom… ne, tomu nejde věřit. Nebo jenom nechci? Já… nevím. Po tom všem přesvědčování, že není jako ostatní. Po těch řečech, které mi říkal, když jsme ještě byli malí.

Ne, to se nemohlo stát. To celé musí být jen nějaká noční můra. Ze které se probudím a zjistím, že ty zkoušky jsem ještě nedělala. Že se nic u jezera nestalo. A že mě Severus neoznačil jako mudlovskou šmejdku.

Ne, tomu se nedá věřit… to nejde.

Nechápu, co se to se mnou děje. Proč mi to není jedno? A proč sakra bulím jako nějaká malá holka?

Tady to končilo. Do konce stránky ještě zbýval celý palec volného místa, ale její matka ho nezaplnila.

Přemýšlela o tom, co si přečetla. Co se stalo. O tomhle ji otec nikdy neřekl, i když docházela pochopit proč. Mudlovská šmejdka… sama ani nevnímala fakt, že se její matka narodila pro mudlů, protože pro ni to byla vždy jen skvělá čarodějka. Ale takhle… dolehlo to na ni. Vědomí, že její otec opovrhoval její matkou. Vždyť… vždy ji tvrdil, že ji miloval, ale teď si tím nebyla jista. Jako kdyby vámi někdo zatřásl a podkopal základy celého vašeho bytí. A tak jen seděla a přemýšlela a netušila, co si počíst. I když… viděla to jen z jedné stránky. Netušila, co se vlastně stalo, měla jen slova zapsaná na pergamen.

Snažila se všechny ošklivé myšlenky vytěsnit z hlavy. Neví, jak to bylo, co se stalo, a není to její věc. Neměla by se do toho motat. Je to už minulost. A tou je netřeba se zaobírat, pokud to není naprosto nutné. A ono nebylo.

Přesto si nedokázala pomoc. Byla zvědavá. Vždycky. A jakákoliv záhada se pro ni stala neuvěřitelným lákadlem. Včetně této. Povzdechla si. Jako kdyby nestačilo to všechno. Turnaj, Harry. Ne, ona se ještě bude zaobírat dávnými událostmi…