neděle 8. prosince 2013

Kruvalská princezna - 12. kapitola

Máme strach. A přitom je něco takového možné? 


Je možno se bát své vlastní hůlky? Netušila, ale slova mistra ji děsila, třebaže s tím nic udělat nemohla. Byl to prostý fakt, se kterým se musela smířit. Jiná možnost neexistovala. Jak by mohla? Vybrala si ji. A byla s ní svázaná. Jeden z nejjednodušších principů magie. Nemohla to překonat.

Ale za chvíli si stejně uvědomila, že to nevnímá. Že má jiné starosti. První úkol se nezadržitelně blížil. Přes to nervozita nebyla tím jediným, co jí dělalo starosti. Bylo toho víc, až na něco tak druhořadého jako strach z neznámého, zapomínala.

Trápil ji Harry. A Denní věštec s tím měl hodně společného. Ty noviny znala, i když jen okrajově, a tak i teď se jí do rukou dostal poněkud náhodou. Prostě seděla u snídaně, bavila se s ostatními kruvalskými, když za sebou uslyšela hlasitý a výrazný smích spojený s hlasitým předčítáním jakéhosi textu. Otočila se a spatřila partu zmijozelských v čele s Malfoyem. Chtěla to nechat plavat, ale nepodařilo se jí, když zaslechla následující větu.

"Domnívám se, že svou sílu mám po rodičích. Vím, že by na mě byli velice hrdí…," četl to tak nahlas, že bez problému i v ranním ruchu zachytila každé slovo. A stačilo pár dalších vět, aby to pochopila dokonale.

Nechtěla to poslouchat. Zběžně se omluvila, a pak rychle vyšla ven. I když jí ta slova stále zněla v uších. Nemohla to být pravda, nebo snad ano? Skutečně by něco takového tvrdil? Nedokázala tomu uvěřit, ale nějaká její část ano. Nezná ji, neměla by se o něj starat, jaký to má smysl? Jakmile se ta myšlenka ocitla na povrchu, musela sama sebe okřiknout. Nejprve si to přečte. Celé. A pak se uvidí.

Noviny sehnala snadno. Ale nepomohlo to. Stal se pravý opak. A i když jí něco říkalo, že by tomu přece neměla věřit, nedokázala se k tomu přesvědčit. Užírala se tím. Třebaže to nechtěla dát najevo. Mělo by to jí být přece jedno, ne? Stejně nikdo netušil, kdo je její matka. Všichni znali jen otce. A to stačilo. Na to, aby si na ni všichni udělali názor. Na to, aby se společně s dalšími lidmi ocitla v kolonce dost možná budoucí černokněžníci. V Kruvalu jí to ani tak nepřišlo, ale teď, v Bradavicích, když se nacházela na místě, které moc dobře pamatovalo tu krutovládu, kdy každé dítě znalo jména smrtijedů… jakoby to na ni vše dolehlo. Pohledy. Styl řeči. Nebo to byla jen paranoia? Netušila, ze všeho se cítila zmatená.

Neuklidňovalo ji nic. Studovala všechno možné na turnaj, četla z deníků, loudala se po hradě, ale každou chvíli myslela na něco jiného. A to neměla. Musí se soustředit. Ale bylo to vůbec možné? Ubíhaly dny a nic jí nepomáhalo. Jako kdyby si rozum vzal dovolenou a nechal ji samotnou, ať si poradí se zákeřnými myšlenkami sama.

Čas se krátil, až jí zbýval ani ne týden. Do první opravdové zkoušky v jejím životě. Věčně seděla v knihách, ale přestávalo ji to bavit. Když nevíte, proti čemu bojovat, těžko se na to můžete připravit. Skoro jí přišla vhod sobotní návštěva Prasinek. Většina její spolužáků možná jít nechtěla, ale ona ano. Tu malou kouzelnickou vesničku si pamatovala jen trochu, ale chtěla tam jít. Na chvíli se jen procházet, nemyslet na nic a užívat si Anglie.

"Skutečně nechceš jít?" zeptala se naposled toho rána Viktora. Ke svému štěstí sehnala šálu, kterou si omotala kolem krku, ale jinak vypadala jako studentka Kruvalu. I když samo o sobě to znělo dost zvláštně.

"Ne. Užij si to tam." Usmál se na ni a ona neměla sílu ho přemlouvat. A ani nechtěla. Jeho společnost by možná uvítala, ale rozhodně na tom nebyl její výlet závislý.

Vydala se tedy sama. Do Prasinek to nebyla dlouhá cesta, a i když foukal vítr a bylo poněkud chladno, užívala si to. Kráčet sama, vítr ve vlasech a pozorovat okolní krajinu. Na okamžik ji všechny pochyby opustily. Teď jen šla, šla po stejné cestě jako tolikrát její matka. Vybavovaly se jí útržky z deníků. Naprosto obyčejné chvíle plné štěstí a radosti. A ona místo toho, aby měla normální dospívání, se připravovala na turnaj, neznal ji její bratr, dozvěděla se, že sestry její hůlky patřily černokněžníkům, které z hlouby duše nenáviděla. Jako kdyby bylo jednoduché žít bez matky, jen s otcem, který se stranil lidem a rozhodně nepatřil mezi upovídané osoby.

Zahloubaná v myšlenkách prošla kolem Chroptící chýše a za chvíli se ocitla i v městečku. Bylo tu rušno stejně jako v jiné dny, kdy Bradavice měly vycházky. Spousta mladých, povídajících si studentů zaplňovala úzké uličky a malé obchody. Zapadla mezi ně celkem snadno a podařilo se jí splynout s davem. Jen tu a tam na ni někdo všímavější upřel pohled.

Nejprve zašla do Medového ráje, malého obchůdku plného sladkostí. Na rozdíl od ostatních je sice nepotřebovala nutně k životu, obešla se bez nich prakticky celé dětství, ale poslední dobou zjistila, že čokoládě se v některých chvílích nic nevyrovná. A poslední dobou se ty stavy objevovaly čím dál tím častěji, tak si vzala jednu velkou tabulku a dva pytlíky bonbonů, z toho jeden pro Viktora.

Chvíli se jen tak loudala, obhlížela obchody, až nakonec zašla ke Třem košťatům. Bylo tam plno a prvním momentu chtěla odejít, když u jednoho stolu spatřila Hermionu. Samotnou. Znovu si vzpomněla na ten článek. A Hermiona by o tom něco mohla vědět. Vydala se rovnou k ní, okolo zaplněných stolů a mezi neznámými lidmi.

Nebelvírská dívka ji zaregistrovala docela rychle a zamávala na ni. Snad na znamení, že tu je, když patrně netušila, že Isabel by sem jinak nešla.

"Ahoj," pozdravila ji, a pak sjela pohledem k židli. "Mohu?"

"Ahoj. Jasně." Isabel se na dívku pousmála a přisedla si. Nechtěla to prodlužovat, chtělo to mít co nejrychleji za sebou. Zhluboka se nadechla.

"Potřebovala bych si s tebou promluvit." Spatřila Hermionin nervózní výraz.

"Já, omlouvám se, pokud jsem to neměla říkat tvému otci, ale…"

"O to nejde," přerušila ji Isabella. "Jde o Harryho." Hermiona se kousla do rtu a evidentně znejistila, i když Is netušila proč, a tak prostě pokračovala. "Četla jsem ten článek, ve věštci. A já nevím, nechce se mi tomu věřit." Jak jinak by to měla říci? Nedokázala tomu uvěřit, že něco takového řekl. On. Její bratr.

"Ty neznáš Ritu Holoubkovou?" zeptala se poněkud překvapená Hermiona. Isabella zakroutila hlavou. "Pokud ona něco napíše," pokračovala, "není to pravda. Jen výmysly a nesmysly." Is se v ten moment neuvěřitelně ulevilo. Není to pravda. Nic z toho.

"Děkuji." Pousmála se na nebelvírku. Chvíli seděly v tichosti, když se tentokrát zeptala Hermiona.

"Viděla jsi ho někdy? Myslím Harryho." Možná netušila, proč se na to ptá, ale i tak odpověděla. K čemu by to bylo špatné? I ona se na něco zeptala, má na to právo.

"Jen párkrát. Nejvíc si na něj pamatuji ze vzpomínek."

"Ty si pamatuješ, jak…?" Nemusela to doříct. Is tušila, co se snaží vyjádřit. Přikývla. Hermiona netušila, co na to říci, ale nic nebylo potřeba.

"Už půjdu. Určitě tu na někoho čekáš, tak ať nezdržuji." Usmála se na ni a než stačila cokoliv říci, už byla na cestě ven. Šťastná a spokojená. I když netušila, že Hermiona tam na nikoho nečekala. Že ona už tam s někým byla…

Žádné komentáře:

Okomentovat

Pokud nemáte účet google, lze využít možnosti anonymní, a pak se - budete-li chtít - podepsat do komentáře, či variantu "Název/adresa URL", kam zadáte svou stránku (pokud nemáte, klidně tam šoupněte tetičku wiki) a své jméno. :) Za komentáře a názory budu neuvěřitelně vděčná, děkuji moc! :))