Byli jsme mladí - 5. kapitola

Omlouvám se. I když po přečtení této kapitoly asi nebudete vědět za co. To pochopíte. Časem. 

Leden 1941, Paříž

Přišla zima. A pak i nový rok. Město pokryl sníh a oblohu zakrývaly mraky. Takové ty husté, světlé až šedé, nepříjemné. Nepropouštěly svit slunce. A člověk v tom období byl více smutný, více podrážděný, více přemýšlel o tom, co vlastně dělá. Jako kdyby ho to uvěznilo a sevřelo.

A já to měl podobně. Naprosto odlišné od předchozích let, kdy jsem zimu zbožňoval, chodil po ulicích a prohlížel si Paříž v tom krásném bílém kožíšku. Jenže teď to bylo jiné, pro všechny. Jako kdybychom žili v jiném světě. A nedokázali si užívat krás přírody, nemohli jsme, protože naši mysl stále trápily jiné, podstatnější věci.

Válka. Strach. A možná u někoho i láska, šíleně nebezpečná a zakázaná. Ale sladká.

Já ji cítil, i když byla tak zvláštní. Nechtělo se mi věřit, že to vše je možné, že se to mohlo stát. Že jsem se mohl zamilovat do chlapce. A německého vojáka. Něco ve mně se proti tomu vzpínalo, nabádalo mě, abych se navzdory tomu všemu v pekárně třeba usmál na tu a tu dívku a zeptal se ji, zda by se nechtěla pak někdy projít, nebo někam zajít, nehledě na válku. Jenže ta část byla tak slabá, že jsem většinou zůstal jen u drobného pousmání se a přání dobrého dne.

To přání jsme potřebovali všichni, ale jako kdyby nám, zamilovaným, přál osud. Dával nám naději a šance, které jsme mohli využít. Mohli jsme jít ven a nikdo nás nezahlédl, i když to bylo hotové dílo náhody. Jenže vám je jedno, čím je to způsobeno. Hlavně, že se tak stalo.

Harry za mnou stále chodil. Někdo z jejich armády už odjel, ale on zůstal. Třebaže ne natrvalo, jak říkal. A jak jsem to věděl i já sám. Vojáci, jako byl on, se posílají na frontu, ke zbraním. Možná by ho už někam poslali. Kdyby uměl létat, mohl na podzim skončit v Anglii. Nebo mohl… Kdo ví, kde by byl. Nezajímal jsem se o to rád, o válce jsme nemluvili. Neřešili jsme věci, kde jeho zem zaútočila, jak zlikvidovala další díl francouzského odboje. Nikdy o tom nezačal. Ani já ne.

Byly tu důležitější věci. Polibky, které se s postupem času stávaly vážnějšími a hravějšími. Doteky, kdy bloudil rukama po mém těle. Často jsem se u toho červenal, ale o to se on nestaral. Usmíval se a pokračoval ve své práci, zkoumal mé tělo, i když nikdy nepřekročil jistou hranici.

Ptal jsem se sám sebe, kde bere tu jistotu, že ho druhý den neodvelí na frontu.

Měl ji. Z nějakého pro mě neznámého důvodu. Německo mohlo vytáhnout kamkoliv. I když se to nezdálo. Ale pokud člověk přemýšlel a pamatoval si, musel se ptát, kdy vytáhne na Sovětský svaz, bez ohledu na nějakou tu jejich dohodu o neútočení. Kolik dohod a smluv Hitler už porušil? Jak by někdo mohl věřit, že to neudělá ani teď?

Svým způsobem jsem už tehdy v zimě tak nějak podvědomě tušil, kam Třetí říše vytáhne. Kam odejde Harry. A já s ním.

I proto mi ta zima připadala tak studená, ale oproti těm, co jsem zažil později, byla tak neskutečně mírná. A krásná. Bez výstřelů a bez světlic, bez hřmotu dělostřelectva a tanků. V Paříži panovalo ticho, narušované jen pravidelným zvukem odbíjejících hodin.

Bál jsem se té myšlenky, že by Hitler mohl být tak troufalý a vydal by se tam. Ne kvůli sobě, ale kvůli Harrymu. Rusko nešlo pokořit, už jiní na to doplatili. I když to byla velká a lákavá trofej… Nemohli jste. Jako kdyby se to vždy obrátilo proti vám. Třebaže většina lidí to zjistila, až když bylo pozdě.

Netušil jsem, proč vlastně přemýšlím nad tím, co možná bude a možná ne. Jako kdyby mě něco k tomu nutilo. Snad zamračená obloha, snad sníh padající z nebes, studený a nepříjemný? Snad sníh mi křupající pod nohama, když jsme se procházeli? Snad Seina, přítel, který nás stále provázel?

Nevím, jak jsme se tam dostali. Byla to nějaká zastrčená a opuštěná komůrka, kterou Harry nalezl. Šli jsme zpátky, ale on mě náhle zatáhl do uličky. A pak i dovnitř. Panovala tam tma, a tak rozsvítil svíčku a položil ji na zaprášený stůl. Bál jsem se. Trochu. Taková ta nejistota a nevědomí. A obavy smíchané s touhou.

Naklonil se nade mě a opatrně políbil. Jen tak lehce, zas ta jeho krásná motýlí křídla. Rukou si mě přitáhl k sobě. Musel jsem se pousmát. Časem se mi to zalíbilo, jak se mi věnoval, jak mě líbal a hladil. Jak jsem se v jeho rukách stával loutkou, panenkou, kterou si hýčkal.

Rukou mi zajel po šaty, trochu jsem ucukl, studil. Ale jemu to bylo jedno, zas se vpil do mých rtů a hladil po zádech. Najednou to všechno bylo jiné, vážnější. Jakoby nám samota dávala odvahu udělat něco, na co jsme si dříve netroufali. Dělat ty zakázané věci. Krásné věci.

Nějak jsem se ocitl bez oblečení, které se povalovalo na hromádce u nohou stolu. Začervenal jsem se a snažil se zakrýt, ale Harry mě zastavil.

„Jsi krásný,“ řekl s úsměvem a zase si mě k sobě přitáhl. Nevadilo mu, že on je stále oblečený. Možná se nechtěl svlékat, protože když jsem natáhl ruce ke knoflíčkům, odtáhl mi je. Jako kdyby to celé dnes mělo být jen o mně.

Líbal mě po hrudníku, po rukách, až zamířil i úplně dolů. Prsty jsem mu jemně vpletl do těch krásných kudrlin. Ale nic nedělal, netušil jsem, co má v plánu. A byla to jeho hra, nemohl jsem ji zkazit. Dráždil mě. Opatrně. Ale netýral. To ne. Nevyhýbal se tomu místu, třebaže nespěchal. Šel si svým příjemným tempem, které mě nedovádělo k šílenství a ani nezničilo tak krásný okamžik.

Zhluboka jsem dýchal, veškeré myšlenky na to, co by se mohlo stát, kdyby to někdo zjistil, veškeré obavy a starosti, se vytratily. Zbyl tu jen on, jeho ruka a šikovné rty.

Tehdy jsem se ocitl v nebi, v naprosté oáze. Bylo to krásné, to nejkrásnější, co člověk může zažít s někým, koho miluje a s kým chce být. Když se vám zatmí před očima a tělo se prohne, v tichosti a temnotě. Zatímco venku sněží a je zima, zatímco někde lidé umírají. Zuří tam válka, ale vám je to jedno. Nestaráte se o to, protože všechno je tak nepodstatné. Když jste s ním.