You are mine - 16. kapitola

Já vím, já vím... To čekání bylo dlouhé, ale pevně věřím, že to stálo za to. Doufám, že se vám kapitola bude líbit a třeba i zanecháte komentář - a já jsem vám za ně neskutečně vděčná, víte? :3 

Georgia začala nenávidět telefony. Jejich pronikavé zvonění, které narušilo krásnou chvilku, i špatné zprávy, které přinesly. Už předtím, kdy jí oznámili, že na Louise spáchali atentát, a teď znova. A zas kvůli němu, třebaže teď netelefonoval nikdo z Gestapa. Dívka slyšela trochu roztřesený hlas Gemmy. Předtím jí vysvětlila, jak se tento přístroj používá, chtěla mít jistotu, že se hned dozví, pokud se něco stalo, změnilo. Ale netušila, že se Harryho sestra ozve už tak brzy. A s takovouhle zprávou.

Proklínala svého bratra, zatímco řídila a patrně až moc velkou rychlostí se přibližovala k jeho domu. Ten idiot. Netušila, komu co udělala, aby ji osud potrestal tímhle. Jejím bratrem, kterého na jednu stranu miluje, představuje pro ni celou její rodinu, a na tu druhou ho nenávidí a někdy by ho nejradši přizabila. Jako právě teď.

Nějakým zázrakem se bez nehody dostala až na dvůr jeho domu, zaparkovala a vylezla ven. Poněkud rozcuchané vlasy, šaty, které už na sobě dlouho neměla – ale byly první, které na ni ze skříně vypadly, a tak si je oblékla, kabát, na toto roční období slabý, ale ona zimu necítila, byla jí ukradená. Všechno na světě bylo teď nepodstatné a nepotřebné.

Gemma na ni už čekala u dveří a Georgia si v poslední chvíli uvědomila, že by měla zkrotit svůj vztek. Ten by měl pocítit až Louis, nemusí si ho vybíjet na někom dalším. Zhluboka se nadechla a vydechla. Jen klid. Vyřeší se to, ten debil se vrátí zpátky, i kdyby ho sem měla dotáhnout sama.

„Niall to zjistil asi před hodinou a vyjel ho hledat, ale zatím se ještě nevrátil,“ pověděla jí Gemma. Před hodinou… A kde by mohl být teď? Jak daleko? „A Harry… šel taky.“

„Cože?“ podívala se na ni překvapeně. O tom jí do telefonu neřekla. A proč by Harry šel a hledal ho? A jak o tom vůbec mohl vědět?

„Nedal se zastavit. Myslím… že se pohádal s Niallem, nebo tak něco, i když ho předtím ani neviděl. Možná mu řekl, aby šel taky, a on nechtěl, tak mu něco řekl. Nevím, fakt, omlouvám se, mám na něj dávat pozor a ono tohle…“ Georgii jí bylo líto. Nezasloužila si to, ne po tom všem. A Harry… že by byl stejný idiot jako Louis? Společná vlastnost mladších bratrů? I to bylo možné, když o tom tak přemýšlela.

„Bude to dobré,“ pousmála se na ni. „Pojedu taky. I když doufám, že se do té doby vrátí sám. Bude to tak pro něj lepší.“

-•-•-

Harry se prodíral nízkým porostem keřů. Konečně už téměř došlápl na druhé straně, ale špatně odhadl vzdálenost a klopýtl. Srdce mu hlasitě bušilo. Bál se. Celá krajina okolo něj působila tak strašidelným dojmem a on začínal mít pocit, že se ztratil, že je možná až moc daleko. Nenajde cestu zpátky. A i když by se ze všeho nejvíc chtěl z toho místa dostat, věděl, že tohle není to správné řešení. Našli by ho. A pak… Patrně popravili, nebo vrátili Louisovi a ten by si s ním dělal své.

Rozhlédl se okolo sebe. Stromy, které se z druhé strany zdály podivně pravidelné, skutečně byly zasazeny ve dvou řadách od sebe oddělených cestou. Dlouhá alej, která v tomto ročním období vypadala až moc pesimisticky. Jako kdyby ho holé koruny nad jeho hlavou chtěly uvěznit, rozmačkat. Ale zhluboka se nadechl a vydal se dál. Netušil ani, který směr je správný, prostě dal na své podvědomí, na nějaký šestý smysl.

Nohy ho už bolely a stmívalo se. Zoufale přemýšlel, proč to udělal. Poslechl ho. Toho chlapce, podkoního. Byl mladý, stále ještě dítě, ale to by se dalo říci i o Harrym. Malý blonďák s hlubokýma modrýma očima. Když o tom tak kudrnáč přemýšlel, musel být z Tierconu. Jenže byl naprosto jiný než Eleanor. Přišel mu neuvěřitelně vystrašený, když si tak s odstupem znovu přehrával jejich rozhovor, jestli je to možné takto nazvat.

Gemma Niallovi řekla, ať jede, ať se po něm podívá, když už se mu podařilo nechat si proklouznout jednoho koně i s jezdcem mezi prsty. Jenže ten pak zahlédl Harryho, který sešel dolů přivolán tím hlukem. Dívka už odešla, řekla něco o telefonátu Georgii, ale i tak ji blonďák moc nevnímal, otočil se na kudrnáče a řekl mu… Hodně věcí. A ty se ho dotkly a vyhnaly ven. Aby hledal někoho, koho vlastně nenávidí. Slova dokázala způsobit hodně věcí. Zranit, utěšit. Dohnat lidi k zoufalým činům. A ti, co je vyslovili, si to často neuvědomili, nevěděli, jaké věci způsobili.

Harry najednou před sebou spatřil zídku. A koně. Přidal do kroku, nechtěl ho vyděsit. Ale zvíře jen klidně stálo a páslo se na kousku trávy, otěže omotané okolo sloupku kovové branky. Kudrnáč zaváhal, měl tam jít, nebo ne? Mohl by tu počkat, až se vrátí, ale co pak? A třeba tam vůbec nebyl. A něco ho tam lákalo a říkalo mu, že je to správné rozhodnutí jít dál.

Opatrně otevřel branku, kůň zvedl hlavu, ale přežvykoval dál. Harry ho chvíli vystrašeně pozoroval, měl z toho zvířete respekt, ale to jen sklonilo hlavu a dál si chlapce nevšímalo. Ocitl se na hřbitově, jak zjistil. Na velmi starém, protože na nejbližších náhrobcích už nerozeznal jména ani data. Najednou měl pocit, jako by tu neměl být, neměl by se vtírat, ale zvědavost byla silnější. A něco ho postrkovalo dál.

Procházel mezi hroby. Některé porůstal břečťan, jiné byly přikryté závojem hnědého listí. Tu a tam se na nějakém zaleskl jeden z posledních paprsků zapadajícího slunce. Ale jinak se většina hřbitova topila v děsivém stínu. A zlověstné ticho okolo to jen doplňovalo. Nikde nikdo, jen Harryho kroky a vítr, chladný a zlověstný.

Najednou se chlapec zarazil a udiveně zíral na místo jen několik metrů před ním. Hrob, který se na rozdíl od jiných zdál čistý a upravovaný, s jasně čitelnými jmény a daty. Jenže to nebylo to, co ho zaujalo. Hlavní byl muž před ním. Louis.

Harry chtěl odejít, chtěl pryč, ale Louis se náhle otočil a spatřil ho. Chlapci vyschlo v krku, netušil, co dělat. Neměl tu být. Ale on tu byl, stál tu, tak blízko. A všechno viděl.

„Co tu děláš?!“ I když se modrooký snažil o přísný a podrážděný hlas, nepovedlo se mu to. Vkradla se do něj jakási zoufalost a smutek.

„Já… omlouvám se… měl… měl jsem… tě najít.“ Hlas se mu zadrhával a sklopil zrak, netušil, co říct. Co dělat. A bylo mu to líto, svým způsobem, protože tohle… V Kerconu nebyly hroby. Člověk neměl žádné místo, kam jít a zavzpomínat si na někoho, koho znal. Kdo mu byl blízký. Všichni chodili jen na jediné místo, na místo označené bílým křížkem u popraviště, třebaže ne všechny životy skončily tak špatně. A Harry věděl, jaké to je, když člověku někdo chybí, někdo koho miloval, třeba ho i vychoval. I on o někoho přišel.

„Georgia mě hledá?“ Náhle byl blízko, patrně se zvedl z kleče a přešel až k Harrymu. Ten přikývl a opatrně zvedl zrak. Ale k ničemu mu to nebylo, nevyznal se v Louisově tváři. Vypadal smutně, naprosto neobvykle vzhledem k jeho normálnímu chování.

„Tak půjdeme.“ Harry vykulil oči, ale to už ho Louis uchopil za ruku. Nebyl to pevný stisk. Jen takový opatrný, jako kdyby si modroočko tím nebyl jist. A on si přitom nebyl jist ani sám sebou. Ale… něco mu říkalo, ať to udělá. Snad zmínka o jeho sestře či rozněžnělá nálada. A snad to, že pochyboval. O sobě, o tom, co je pravda. Mohl to alespoň zkusit. Zkusit žít, nemyslet na to, jak by se měl chovat a co je dobré pro nějakou kariéru. Pokud se jim nehodíte, stejně vás po smrti pomluví, vytáhnou na vás něco, co ani není pravda. Proč se o tom pak vůbec snažit?

Šli dál, šli spolu. Padala tma. A Louis se pro sebe usmál, když klopýtl, stále byl trochu nejistý v chůzi a kulhal, a Harry jeho ruku pevně sevřel. Aby nespadl.