Trochu se zpožděním, ale přeci jen. Tato povídka podle mě na blogu nesmí chybět, víte? Je to totiž patrně jediná povídka, kde u mě naleznete poezii. Tedy... "poezii". Byla to podmínka, a tak jsem si s tím trochu pohrála po svém. Aspoň k něčemu mi ta avantgarda, kterou jsme brali minulý rok, byla.
A možná by se hodilo dodat, že tato povídka vyhrála první místo ve vánoční soutěži na stmivani.eu. Neptejte se jak, také to sama nevím.
A o co vlastně jde? O setkání Jaspera a Alice. I když jiné než v předloze, samozřejmě. Příjemné počtení. :)
Hlediště zelo prázdnotou. Přítmí a prázdná sedadla
vyzařující dojmem, že se táhnou do nekonečna. Zdobené lustry a balkony. A
ticho, božské ticho. Nikdo tu nebyl. Jen on. Seděl na okraji jeviště a díval se
před sebe, pozoroval to vše, jako kdyby byl herec, který měl před představením
a s napětí se díval do míst, která budou večer zaplněna lidmi. Ale on
nehrál, ne tak, jak by se dalo čekat. Vždyť sám v divadle ani nebyl. A
proč dnes, proč tento rok… Jen málokdo chodil do divadla, jen málokdo chtěl
tímto způsobem zapomenout. Na válku, na všechno ostatní, na statisíce, ne-li
miliony, mrtvých.
Děti si kdesi venku hrály, koulovaly se a ve sněhu dělaly
andělíčky, stavěly sněhuláky a domů se vracely promrzlé. Ale šťastné. Jak jim
záviděl a kvůli tomu je nenáviděl. Cítil jejich emoce, to věčné nadšení a
radost a smích. Užíralo ho to, protože nic takového sám necítil. Jen tady byl
klid. Sladký klid bez emocí a starostí. Ticho. Mohl by tu trávit věčnost, ale
moc dobře věděl, že dříve nebo později se přeci jen někdo objeví. Proto sem
šel? Pro svoji večeři? Ne, byl si jistý, že ne. Už se naučil ovládat svůj hlad,
svou žízeň. Nebo si to alespoň myslel. Vždyť jeho oči ještě nezčernaly, ještě
den, nebo dva…
Ale teď… Co má upír dělat, když je na světě sám, kdy se musí
potácet věčností a nikdo tu pro něj není. Nemá s kým sdílet svůj čas, své
pocity. Jak záviděl Charlotte a Peterovi, co by dal za to, mít nějakou osobu
sobě blízkou. Ale možná mu to ani není souzeno, možná promrhal svou šanci, co
když Maria byla ta pravá. A jediná.
Zvedl se, náhle vyskočil na nohy a začal přecházet sem a
tam. Bez nějakého smyslu, jen chodit, jen se nějakým způsobem zabavit. Po
prknech, která pro mnohá znamenají svět. Chtěl křičet, chtěl řvát. Chtěl něco
udělat, ale věděl, že nesmí. Musí to zvládnout. Ale co když to vůbec nejde, co
když je jeho údělem něco udělat, a pak jen čekat, až přijdou Volturiovi a on se
obrátí v prach a popel. Zbude jen hromádka. Už nic neucítí, žádná emoce ho
nebude otravovat, osvobodí se ze svého prokletí.
Jen prach,
pero ptáka,
smutný dech,
koloběžka
co mě mine.
Vykřikl. Frustrací? Zoufalství? Nebyl si jist. Jen básnil, dalo by se to tak nazvat. Ne, nedalo, ne podle něj, jeho instinkty a zatvrzelá konzervativnost se proti tomu bránily. Ale bylo to umění, avantgarda, tak tomu říkali. Už mu to začalo lézt na mozek.
pero ptáka,
smutný dech,
koloběžka
co mě mine.
Vykřikl. Frustrací? Zoufalství? Nebyl si jist. Jen básnil, dalo by se to tak nazvat. Ne, nedalo, ne podle něj, jeho instinkty a zatvrzelá konzervativnost se proti tomu bránily. Ale bylo to umění, avantgarda, tak tomu říkali. Už mu to začalo lézt na mozek.
Jak by to bylo jednodušší, kdyby byl člověk. Normální
člověk, co umře. Vždyť měl být mrtvý, měl zemřít ve válce. Jenže ta už byla
dávno pryč, přišly jiné, horší. A on stále žil, třebaže jeho dech i srdce se
zastavil již před lety. Horší než smrt, horší než život. Věčné prokletí.
Přemýšlel. Jako vždy. O světě. Za ty roky se změnil, lidem
už nerozuměl. Nikdo z nich netušil, že ještě nedávno bojovali proti sobě.
Teď byli sjednocení a silní. Z tohoto státu se stala mocnost. Netušil, zda
má být hrdý, vždyť je to přeci jen jeho stát, jeho země, ale na druhou stranu…
co s tím měl společného on? Byl jen pouhý stín minulosti.
Stín na zdi,
temnota v rohu,
jen smrt a lsti,
zoufalé doufání,
u starého dubu,
mrtví, co jen chtějí,
aby byli ti, byli stí.
Nedávalo to smysl, jeden neskutečný blábol, který se zrodil v jeho hlavě a chtěl ven. Šílel. Přišlo to, čeho se bál. Že zešílí. Jenže veškeré jeho domněnky obsahovaly jeskyni, malou místnost, sychravý podzim a bouřící se oblohu. Ne divadlo a zimu. Ne prkna a stromek v rohu, stroze ozdobený. Ne vysokou klenbu. Nic z toho, co se tu nacházelo. Byl to jako přesný opak. Možná o to to bylo šílenější.
temnota v rohu,
jen smrt a lsti,
zoufalé doufání,
u starého dubu,
mrtví, co jen chtějí,
aby byli ti, byli stí.
Nedávalo to smysl, jeden neskutečný blábol, který se zrodil v jeho hlavě a chtěl ven. Šílel. Přišlo to, čeho se bál. Že zešílí. Jenže veškeré jeho domněnky obsahovaly jeskyni, malou místnost, sychravý podzim a bouřící se oblohu. Ne divadlo a zimu. Ne prkna a stromek v rohu, stroze ozdobený. Ne vysokou klenbu. Nic z toho, co se tu nacházelo. Byl to jako přesný opak. Možná o to to bylo šílenější.
Je možné se zbláznit jen tak, z ničeho? Z pouhých
myšlenek a samoty? Možná si za to mohl sám. Vyhýbal se lidem, vyhýbal se
upírům. Společnost ho ubíjela. Jen s pesimisty dokázal vyjít, s tím
jejich pochmurným pohledem na svět. Ale najít je… Musel se prohrabat kvantem
optimistů a jejich láskou a štěstím a nadějí. Všechno ho to zabíjelo, trhalo na
miniaturní kousíčky.
Proč vše muselo být tak složité? Proč prostě nežil
jednoduchý život jako jeho vrstevníci? Proč musel potkat ji? Proč se musel stát zrůdou, proč byl odsouzen k věčnému utrpení?
Bez východu, bez možnosti se toho zbavit? A přitom by stačilo tak málo, cítil
to. Jen jedna osoba, která by mu byla nadějí. Která by se smála a přitom
chápala. Věděla… Všichni někoho měli, strávili s nimi Vánoce, přečkávali
těžké časy. Ale mohli se díky nim smát. A žít. Ale co když mu jako upírovi
tohle bylo prostě odepřeno? Co když se má jen potácet světem? Co když to byl
trest za vše, co v životě udělal?
Znovu se posadil na ta prkna. Díval se do tmy. Vypadala
nekonečná. A strašidelná, ale co ho mohlo vystrašit? Nahnat strach? Byl to
upír, zažil smrt. A na tomto světě nebylo snad nic horšího… Kromě samoty,
uvědomil se náhle. Ta byla horší. Mnohem horší.
Sněžilo. Vločky se snášely na zem. A ona téměř tančila.
Lidem musela připadat šílená, něco na tom možná i pravdy bylo. Navzdory tomu
všemu se radovala ze života. I když to nebyl život, jen pouhá existence, ale
ona nikdy nebyla přehnaně detailistická. Oděna v dlouhých šatech,
v kabátu a vysokých botách vyčnívala z davu. A když si k tomu
člověk přidal krátké vlasy a drobounkou postavu, měl pocit, jako kdyby se mu
před očima zjevil vánoční skřítek.
Měla radost. A ani nevěděla z čeho, nakažlivou radost.
Usmívala se na kolemjdoucí, tu a tam nějaké dítě pohladila po tváři a navzdory výrazům
jejich matek jim nabídla bonbon. A děti se usmály, opatrně jí ho vzaly
z její dlaně. Samozřejmě, měla rukavice, a tak neucítily chladnost jejího
těla. Zlaté oči jim evokovaly anděla, ne nějakou nestvůru z románů a
legend.
Možná proto byla tak veselá. Konečně mezi lidmi. A nikdo nic
nepoznal. Její elegantní a hravá chůze jim připomínala baletku, v očích viděli
posla božího, v bledé kůži jen všudypřítomnou zimu. Nikdo by si ani
nepomyslel, že před ním stojí upírka.
Byl to její dar. Ze začátku to chápala jako prokletí, kam ji
to dovedlo… Ale na druhou stranu… Věděla, co se stane. Jakou cestou se vydat.
Moc dobře věděla, že bude šťastná. A věčnost nebude trávit sama. Jen jít tím
správným směrem…
Přeběhla přes silnici, připadala si přitom jako malý veselý
poník. Ještě několik málo kroků, pak už otevírala dveře od divadla, majestátní
budovy, která se v celé své kráse tyčila nad okolím. Vevnitř se svítilo,
ale nikoho nepotkala. Prošla halou, do šatny, kde na pult odložila kabát a
krátkou šálu. Prohlédla se v zrcadle a snažila se z vlasů dostat
sníh. Když už s tím byla spokojena, usmála se na svoji podobu, a vydala se
dál. Ve vzduchu se vznášela sladká vánoční atmosféra. A nebylo k tomu
potřeba ozdob, cítila ji ve vzduchu a ve smíchu lidí a radosti lidí, kteří tu
budou večer procházet, přát si šťastné svátky. Alespoň několik klidných dní v
roce.
Nechtěla jít do sálu přímo. Věděla, že neodejde. Stráví tam
ještě dost času, aby se mohla projít chodbou a obdivovat umělecká díla na
stěnách. Dříve jim nerozuměla. Roztříštěné obrazy beze smyslu. Jen linie.
Barvy. Nic konkrétního, pouhá abstrakce. Teď se v nich vyznala, chápala
je. Dokázala si vybavit, jakou roztříštěnost, snad i bolest, mohl autor cítit.
Co ho trápilo, na co myslel, když měl barvu na štětci a přejížděl jím přes plátno.
Procházela se v naprosté tichosti. Téměř se vznášela,
když procházela chodbou. Jako nějaká víla. Na konci se obrátila a vydala se
zpět. V celé budově panovalo ticho, neuvěřitelně krásné ticho. Věděla, že
tu někdo je, ale k jeho – či jejímu – štěstí Jasper na nikoho nenarazil.
Jasper. To jméno se jí líbilo. A on sám také. Jak zvláštní, když ho ještě ani
neviděla na vlastní oči. Jen vize jí ho přiblížily. Byl krásný. A smutný,
osamělý. Jenže to se změní, jednoho dne mu roky před tímto dnem budou připadat
neskutečné, jako z jiného života, který kdysi žil. I to moc dobře věděla.
Opatrně vstoupila do sálu. Skrytá ve stínech se vydala podél
řady sedadel, která se zdála nekonečná. Seděl na jevišti, na jediném osvětleném
místě, někdo nechal rozsvícená světla. Netušila kdo, ale cítila se vůči němu
svým způsobem zavázaná, celé to pak dostávalo neuvěřitelný nádech kouzla a
mystiky. Jako kdyby vše bylo připraveno jen pro tuto chvíli.
Nevšiml si ji do té chvíle, než začala stoupat po
rozvrzaných schodech na jeviště. Zavrčel a vymrštil se na nohy, ale v jeho
rudých očích spatřila i jakousi zvědavost. Přešla až k němu, nehledě na
jeho postoj se zastavila jen několik kroků před ním.
„Jsem Alice,“ představila se s úsměvem a natáhla
k němu ručku. Překvapeně ji pozoroval, ale ona mu pohled oplácela. Pak se
narovnal. I na jeho tváři se rozlil úsměv, ne že by ho nečekala. Sevřel její
ruku v té své.
„Jasper,“ řekl potichu. Jako kdyby se jí bál.
„Já vím,“ usmála se andělsky. Přerušila spojení jejich rukou
a naklonila se o něco blíže k němu.
„Jak?“ podíval se na ni překvapeně.
„Viděla jsem to,“ zadívala se mu do očí. Rudá ji neděsila,
stejně i tak věděla, že jednoho dne zezlátnou.
„Půjdeme?“ zeptala se a on
přikývl. Chytila ho za ruku a společně scházeli z jeviště. Usmívala se a
on byl také šťastný svým způsobem, ale něco na ní mu říkalo, že vše bude dobré
a pořádku. Byla jiná, odlišná od ostatních. A věřil jí, i kdy ji znal jen
krátkou dobu, ale něco ho k tomu nutilo. Jakýsi pocit, že právě s ní
prožije celou věčnost. Která začala na prknech, co znamenají svět a pro něj
ještě více.
Chtěla jsem zůstat v anonymitě, abych Ti tady tak překrásný blog a povídky nekazila mými ubohými komentáři, ale po této povídce to už tuplem nejde. Odpustíš mi to? :D
OdpovědětVymazatTa povídka zaslouženě získala první místo. Já už asi nejsem nějaký zarytý fanoušek Twilight sagy, ale... Alice a Jaspera jsem měla/mám dokonce mnohem radši, než Edwarda a Bellu. Ano, nepodstatné, pardon. O:)
Chtěla jsem tím říct, že právě proto jsi mě touto povídkou nesmírně potěšila. V tvém psaní je... určité kouzlo, které je schopen spatřit snad každý. Jakmile čtu tvé povídky, nedokážu odtrhnout oči a.. jsem v jiném světě. Ve světě, jenž si napsala ty. Tak krásně se to čte, snad každá povídka mě pohladila na duši a nenechala mne chladnou.
Jednoznačně se řadíš mezi lidi s nadpřirozeným talentem a podle mě bys nejspíš napsala celou Twilight sagu lépe, jak Stephenie Meyerová.
Tak jen doufám, že si svou výjimečnost uvědomuješ. :)