Byli jsme mladí - 4. kapitola

Měla bych napsat YAM, vlka, já vím. Ale... Stejně je toto jen na prázdniny. A uklidňuje to, dostanu ze sebe všechny ty myšlenky. Víte, nějak zjišťuji, že se dokážu do Nicha vžít a pochopit ho. 

Připadal jsem si jako ve snu, ale nedokázal jsem rozlišit, zda se jedná o noční můru nebo ne. Bylo to zvláštní a sám v sobě jsem se nedokázal vyznat. Co se to se mnou dělo, proč jsem dělal jisté věci, proč… Nevěděl jsem, byl jsem potopen v oceánu nevědomosti. Ani žádné tušení, nic.

A co se mnou dělal on? Byl jako… anděl. Temný anděl shozený z nebes. Krásný, úchvatný, ale porušující veškerá pravidla. Choval se tak, jak sám chtěl, nebral ohledy na dobu, postavení, zásady a příkazy. Byl pánem sám pro sebe, nikdo ho nedokázal pokořit. Měl zvláštní jiskru a motivaci. Dělal zvláštní věci.

Tím polibkem mě učaroval a naprosto zmátl. Celý život vám říkají, jak se máte chovat, že pak jednou budete ve vztahu ten hlavní, spadne na vás vůdčí role i první krok. A pak přišel on a všechno to zbořil jako domeček z karet. Jedinou pusou, to se ani nedalo zvát polibkem. Ale ten se dostavil jen o něco později…

Když za mnou druhý den přišel, nemluvil o tom, nepadlo jediné slovo vztahující se k tomu, co se stalo. Zase jsem se s ním vydal ven. Pozoroval město, řeku, oblohu. Ten den jsme toho mnoho nenamluvili, každý jsme přemýšleli o něčem jiném. Já o tom, co se stalo. On… to jsem nevěděl. Mohl přemýšlet o tolika věcech… Ani se nemusel zaobírat mnou, ani tím, co se událo. Třeba to pro něj bylo naprosto běžné a triviální, nic zvláštního.

Zas měsíc. A hvězdy. Každý den se zdály stejné, jako kdyby se neměnily. Jistota na obloze. Mohli jste být kdekoliv, ale pokaždé, když jste se večer koukli na oblohu, byly tam. Jako vaši strážní andělé, co kontrolují vaše kroky, provází vás, dávají naději a jistotu. Vždycky tu budou, i po tom, co odejdete sami, kdy umře váš poslední přítel. Kdy vymřou národy a zanikne země. Ale ony tu budou, zůstanou. Svítící tečky v dálce, v nekonečnu. Dokazovaly vám vaši malost. Byli jste pro ně jen malé tečky, něco nepodstatného. Něco, co přišlo a zase odejde. Jen krátká epizoda jejich dlouhých hvězdných životů.

„Máš rád hvězdy?“ zeptal se náhle. Otočil jsem se k němu. Díval se na mě. Tak nějak přirozeně, jako kdyby to dělal celou dobu. A já jen jeho pohled nevycítil.

Přikývl jsem. Přistoupil o krok blíže, díval se mi do očí. Bál jsem se. Tady u řeky byli lidé. Možná ne hned vedle nás, ale na druhém břehu, nebo támhle za tím stromem. Nebylo to jako ve stínu před naším obchodem.

Jenže on se jen usmál a chytil mě za ruku a natáhl ji k noční obloze. Zamířil na jednu z těch teček nad našimi hlavami.

„Tu mám nejraději. Netuším ani, jak se jmenuje, ale vždycky ji poznám. U nás se na obloze zjevuje jako první,“ usmíval se a na okamžik vypadal tak… nevinně. Jeho oči něco ztratily. Jakousi drzost. Ale ta se vrátila hned vzápětí a mně to přišlo jako pouhá představa, neuvěřitelně sladká a krásná představa.

Vrátili jsme se. A zase zastavili před naším domem. Klopil jsem pohled, kousal se do rtů. Byl jsem nervózní. A choval se jako holka. Protože to všechno bylo naprosto neznámé. A zakázané. Zakázané ovoce chutná nejlépe, není-li pravda? Takové, které když si utrhnete, může zapříčinit vaši smrt. Tehdy to nebylo takové jako dnes. Mělo to hodně daleko do svobodné společnosti, kdy jste mohli říci názor a neskončili ve vězení, na Gestapu. Nebo ještě na mnohem horších místech, která nám život postupně odkrýval. Tehdy… Byla tu určitá pravidla. A pokud jste je porušili, mohli jste čekat cokoliv. Jenže to, čeho se nám po jejich překročení dostalo, bylo častěji to nejkrásnější, co člověk získat mohl.

Naklonil se ke mně. A já se nebránil. Jen jsem trochu vyděšeně zíral do jeho tváře. Ale on se usmíval. A pohladil mě, opatrně přejel prsty přes mou tvář. Dech se mi zrychlil, i když jsem netušil, že je to ještě možné. Jeho uklidňující pohled nepomáhal. Jak by mohl. Přitáhl si mě k sobě. Jen tak něžně, jako nějakou vyklepanou dívku. Jedna pusa na čelo. Jenže tím neskončil, neodtrhl se. Pokračoval níže. Noc. Líce. Brada. Jen drobné pusinky, kdy se jeho rty dotkly mé pokožky a vzápětí zmizely.

A pak je po nekonečně dlouhé době přitiskl na mé rty.

Vykulil jsem oči, ale on ty své měl zavřené. Něžně mě líbal. Jen tak lehce jako motýlí křídla. Hladil mě přitom po zádech. Snad abych se nebál. Ale to já nikdy. Ne tohoto, ne jeho úst, tváře. Bál jsem se toho, že nás někdo uvidí. Že to dělá jen z legrace, pro sázku či kořist. Že to skončí.

Odtrhl se ode mě. Ani jsem si neuvědomil, že jsem podrážděně zabručel. Byl jsem zmatený sám sebou, ale nějakým zvláštním způsobem šťastný. A on se na mě díval, jako kdybych byl malé štěně. Pohladil mě po hlavě.

„Jsi roztomilý,“ usmál se. Trochu jsem se začervenal, ale to stejně v té tmě nemohl vidět. A kdyby ano, co by na tom záleželo?

„Chtěl bych s tebou jít na konec světa,“ zamumlal. Překvapeně jsem se na něj zadíval. Kajícně klopil pohled. Jako kdyby se styděl za to, co právě řekl.

„Půjdu s tebou.“ Ani jsem netušil, kde jsem vzal sílu na ta slova. Vzhlédl. A trochu posmutněl.

„Budu muset jít dál. Až zase někam Německo vytáhne… půjdu.“

„A já s tebou.“ Kde se to ve mně bralo? Co mě nutilo říkat ta slova, když jsem válku nenáviděl z celého svého srdce?

Ale on přikývl, poslední pusa na noc. Něžná, opatrná. Pak odešel a já se vydal domů, do chladné postele.

Ten den jsem stvrdil svůj osud. Dal jsem slib. Ne jemu, ale sobě. Svému srdci, i když rozum se vzpínal. Pomalu jsem si uvědomoval, že jsem se zamiloval, třebaže vše bylo proti tomu. Jak můžete někoho, koho byste měli nenávidět, milovat? Jak mu můžete říci, že s ním půjdete kamkoliv, i když byste pak z určité povinnosti měli převléci pláště a bojovat proti němu? Jak můžete to vše udělat? Jak můžete vůbec pomyslet na to, že zradíte vlastní zem?

Jak jsem mohl zradit? Jak jsem to mohl udělat?