Kruvalská princezna - 28. kapitola

Čte to ještě někdo? Nevím, od přesunu na blogspot mám takový divný pocit, bohužel. Ale tak... třeba se vám jen nechce do komentování, navíc jsou prázdniny a tak. 

Příjemné počtení, jen připomenu ten vánoční speciál, který je o něco níže. :)

Měla pocit, jako kdyby dnes neměla spatřit západ slunce. A to bylo brzo, seděla na snídani a nimrala se v jídle. Draco seděl naproti, opatrně ji pozoroval. Kruvalští se zmohli jen na několik povzbuzujících slov. Neměla hlad, i když vstala až příliš brzy. Čas se táhl nekonečně pomalu, každá sekunda pro ni byla pomalu hodinou. Svým způsobem Dracovi byla vděčná, nějak ji do jídla nenutil. I když nadzvednuté obočí si neodpustil.

„Asi mi neřekneš, co bylo v tom vejci, že?“ zkusil nějak začít rozhovor. Ušklíbla se.

„Ne, neřeknu. Uvidíš to sám.“ Jen protočil oči. Zmijozelové se nikdy nezmění, ne úplně, to věděla moc dobře, pořád tu bude některé jejich vlastnosti, drzost, odmlouvání, vždy budou zpytovat svědomí až po činu. To nikdo změnit nedokázal, snad jen láska to mohla zmírnit. Isabella se sama pro sebe musela usmát. Jaký bude asi Draco po několika letech s Hermionou?

„Tak dobrá,“ vyplázl na ni jazyk. Jako malé dítě. Musela se zasmát. Poslední dobou měla tohohle malého zmijozela čím dál tím radši. Byl veselý, když chtěl, umět se bavit, a dokázal být zdvořilý, i když některé věci se musel ještě trochu přeučit. Jako kdyby spolu s vlivem jeho otce zmizelo také něco dalšího. Něco z jeho osobnosti.

Nadešel čas jít. Vydala se k jezeru – už podle zadání úkolu bylo jasné, že se soutěžit bude tam, a pokyn ředitelky nebelvírské koleje to jen potvrdil. Jenže něco tu nehrálo. Chyběl jí otec. Náhle si uvědomila, že ho vlastně neviděla ani na snídani. Ale kde by tak mohl být…? Znervózněla, ale na otázky tu nebyl čas. Musela jít, možná se jen někde zdržel. Jenže ani když došla do stanu, nikde ho neviděla.

A přitom porotci tam už byli, Fleur také, v plavkách a s teplým pláštěm přehozeným jen tak přes ramena. Isabella pozdravila, i když hlas se jí třásl. Taková strašlivá předtucha… Nějakým zázrakem se dokázala svléknout. Popravdě, když si balila plavky, netušila, že je bude potřebovat. Ale měla být připravena na vše a teď se jí to vyplatilo. Přes všechen strach ani necítila zimu.

Po chvíli dorazil i Harry. Ale nedokázala s ním mluvit, veškeré její myšlenky se upínaly k jejímu otci. Děsila se toho, že by mohl… Ne, nechtěla. Pozná to sama.

Vyslechla si, jak Pytloun řekl poslední pokyny a vyzval je, aby přešli na břeh. Is to udělala, naposledy si zkontrolovala staré hodinky. Tušila, že jí budou k něčemu dobré. Ještě ujištění, že kouzla na ně uvržená fungují. Pak se nadechla, shodila ze sebe plášť a boty. Na okamžik zůstala jen v plavkách. Ale netřásla se, nevnímala mráz, který se jí plazil po odhalené kůži. V ruce sevřela hůlku. Jen několik posledních vteřin…

Ozvalo se zapískání. Druhý úkol začal. Zhluboka se nadechla a vyslovila zaklínadlo doprovázené patřičným pohybem hůlky. Cítila, jak se jí na obličeji tvoří bublina. Vteřinu počkala, zkontrolovala, zda je vše takové, jak si to zkoušela, že se přes všechen ten strach a nervozitu nestala žádná chyba. Vkročila do ledové vody. Několik kroků, než se náhle propadla do hloubky. Hladina se nad ní uzavřela a ona se propadala.

Kolem byla jen tma, neustupující čerň. Pevně v ruce držela hůlku a snažila se nepanikařit. Netušila, kam plavat, nechala se tedy chvíli jen unášet. Viděla, i to kouzlo zařídilo. A právě teď něco zahlédla, nějaký pohyb, který jí přiměl zabrat rukama a začít plavat. Odstrčila zelený závoj vodní rostlin. Jenže za ním nic nebylo, jen černá voda, ve které se bezmocně vznášela. Čas ubíhal, ale ona netušila, kde by to mohlo být, kam by měla plavat.

Pak se v dálce před ní něco zase mihlo. Záblesk bledého těla, které se trochu podobalo lidskému. Zamířila tím směrem. Byla si naprosto jista, že to nebyla Fleur ani Harry. Jezerní lidé. A ty hledala.

Ve vodě byla vždycky nemotorná, ale nějak to zvládla. Pohyb za pohybem, kdy se každý další zdál těžší a těžší. Začínalo ji bolet celé tělo a přitom tu nebyla dlouho. Konečně po chvíli spatřila konec té prázdné černoty. Připadala jí šílená, pesimistická a k nevydržení. Závoj rostlin, kterými nějak proplula, třebaže se jí noha málem zamotala do jedné z nich.

Naskytl se jí úžasný pohled. V životě by nečekala, že na dně jezera může spatřit něco takového. Město. Z kamene, škeblí, rozmočeného dřeva a vodních rostlin. Kolem plavali jezerní lidé, prohlíželi si ji svýma očima. Když k nim doplavala, uvolnili jí cestu. A zpívali. Měli krásné, vysoké hlasy, které se ve vodě rozléhaly. Uchvacovalo ji to. Ale věděla, že tu není kvůli poslouchání písní. Vydala se dál, poháněna nějakou zvláštní silou.

Snad tušila, co uvidí, když za sebou nechala několik popadaných sloupů a dalších zbořenin. Byl tam. Tušila to. Ta báseň se nemýlila. Nemohla. Dostala vztek. Nevěděla, na koho se přesně zlobí, ale proč do turnaje musí zatahovat i je? Kromě jejího otce se tam vznášela ještě Hermiona a jakási malá dívenka, kterou neznala. Zabrala a o chvíli později už byla u něj. Zavřené oči, černý hábit nasáknutý vodou. Stejně jako všechny ostatní ho držel provaz. Popadla hůlku a vyslala jedno přesně mířené kouzlo.

Voda ho nadnášela, a tak ho mohla jednoduše popadnout za ruku a plavat vzhůru. V dálce ještě zahlédla Fleur, ale teď chtěla být co nejdříve pryč odtud. Pryč z toho temného světa. Chtěla na hladinu, na vzduch, na světlo. A chtěla, aby její otec nepřipomínal sochu.

Jenže vše bylo až moc jednoduché, jak si náhle uvědomila. Něco jistilo dolů, zakouslo se do její nohy, až vykřikla, třebaže bez účinku. Podívala se dolů. Ďasovci. Malí vodní ďáblové, kteří se ji snažili stáhnout do hlubiny. Vyslala jedno kouzlo, pak druhé. Ale jako kdyby byli všude. Začala panikařit. Nemohla, nedokázala… Nechtěla ho ztratit a nějak si neuvědomovala, že Brumbál ani nikdo jiný by nedopustil, aby se něco skutečně stalo. Ale ona… Její otec byl pro ni vším, i když to možná někdy nedokázala dát dostatečně najevo. Přišla o matku, ale on ji podržel, vychoval, staral se o ni. Koho jiného na tomto světě měla?

Musela bojovat. To věděla jistě. Poslední kouzlo, poslední pokus. Zabralo, náhle ďasovci byli pryč a ona se řítila vzhůru. Ocitla se nad hladinou. Bublinové kouzlo zmizelo a ona popadala dech. A její otec… Otevřel oči a usmíval se. Objal ji ještě ve vodě. A ona je… Byla šťastná. On byl v pořádku, zřejmě i o tom všem věděl, ale něco tu stále bylo. Jakýsi smutek a strach. Jen se nechala objímat, ignorovala, že je tak šílená zima a jen mu plakala na rameni.