Čte to ještě někdo? Nevím, od přesunu na blogspot mám takový divný pocit, bohužel. Ale tak... třeba se vám jen nechce do komentování, navíc jsou prázdniny a tak.
Příjemné počtení, jen připomenu ten vánoční speciál, který je o něco níže. :)
Měla pocit, jako kdyby dnes neměla spatřit západ slunce. A
to bylo brzo, seděla na snídani a nimrala se v jídle. Draco seděl naproti,
opatrně ji pozoroval. Kruvalští se zmohli jen na několik povzbuzujících slov.
Neměla hlad, i když vstala až příliš brzy. Čas se táhl nekonečně pomalu, každá
sekunda pro ni byla pomalu hodinou. Svým způsobem Dracovi byla vděčná, nějak ji
do jídla nenutil. I když nadzvednuté obočí si neodpustil.
„Asi mi neřekneš, co bylo v tom vejci, že?“ zkusil
nějak začít rozhovor. Ušklíbla se.
„Ne, neřeknu. Uvidíš to sám.“ Jen protočil oči. Zmijozelové
se nikdy nezmění, ne úplně, to věděla moc dobře, pořád tu bude některé jejich
vlastnosti, drzost, odmlouvání, vždy budou zpytovat svědomí až po činu. To
nikdo změnit nedokázal, snad jen láska to mohla zmírnit. Isabella se sama pro
sebe musela usmát. Jaký bude asi Draco po několika letech s Hermionou?
„Tak dobrá,“ vyplázl na ni jazyk. Jako malé dítě. Musela se
zasmát. Poslední dobou měla tohohle malého zmijozela čím dál tím radši. Byl
veselý, když chtěl, umět se bavit, a dokázal být zdvořilý, i když některé věci
se musel ještě trochu přeučit. Jako kdyby spolu s vlivem jeho otce zmizelo
také něco dalšího. Něco z jeho osobnosti.
Nadešel čas jít. Vydala se k jezeru – už podle zadání
úkolu bylo jasné, že se soutěžit bude tam, a pokyn ředitelky nebelvírské koleje
to jen potvrdil. Jenže něco tu nehrálo. Chyběl jí otec. Náhle si uvědomila, že
ho vlastně neviděla ani na snídani. Ale kde by tak mohl být…? Znervózněla, ale
na otázky tu nebyl čas. Musela jít, možná se jen někde zdržel. Jenže ani když
došla do stanu, nikde ho neviděla.
A přitom porotci tam už byli, Fleur také, v plavkách a
s teplým pláštěm přehozeným jen tak přes ramena. Isabella pozdravila, i
když hlas se jí třásl. Taková strašlivá předtucha… Nějakým zázrakem se dokázala
svléknout. Popravdě, když si balila plavky, netušila, že je bude potřebovat.
Ale měla být připravena na vše a teď se jí to vyplatilo. Přes všechen strach
ani necítila zimu.
Po chvíli dorazil i Harry. Ale nedokázala s ním mluvit,
veškeré její myšlenky se upínaly k jejímu otci. Děsila se toho, že by mohl…
Ne, nechtěla. Pozná to sama.
Vyslechla si, jak Pytloun řekl poslední pokyny a vyzval je,
aby přešli na břeh. Is to udělala, naposledy si zkontrolovala staré hodinky.
Tušila, že jí budou k něčemu dobré. Ještě ujištění, že kouzla na ně
uvržená fungují. Pak se nadechla, shodila ze sebe plášť a boty. Na okamžik zůstala
jen v plavkách. Ale netřásla se, nevnímala mráz, který se jí plazil po
odhalené kůži. V ruce sevřela hůlku. Jen několik posledních vteřin…
Ozvalo se zapískání. Druhý úkol začal. Zhluboka se nadechla
a vyslovila zaklínadlo doprovázené patřičným pohybem hůlky. Cítila, jak se jí
na obličeji tvoří bublina. Vteřinu počkala, zkontrolovala, zda je vše takové,
jak si to zkoušela, že se přes všechen ten strach a nervozitu nestala žádná
chyba. Vkročila do ledové vody. Několik kroků, než se náhle propadla do
hloubky. Hladina se nad ní uzavřela a ona se propadala.
Kolem byla jen tma, neustupující čerň. Pevně v ruce držela
hůlku a snažila se nepanikařit. Netušila, kam plavat, nechala se tedy chvíli
jen unášet. Viděla, i to kouzlo zařídilo. A právě teď něco zahlédla, nějaký
pohyb, který jí přiměl zabrat rukama a začít plavat. Odstrčila zelený závoj
vodní rostlin. Jenže za ním nic nebylo, jen černá voda, ve které se bezmocně
vznášela. Čas ubíhal, ale ona netušila, kde by to mohlo být, kam by měla
plavat.
Pak se v dálce před ní něco zase mihlo. Záblesk bledého
těla, které se trochu podobalo lidskému. Zamířila tím směrem. Byla si naprosto
jista, že to nebyla Fleur ani Harry. Jezerní lidé. A ty hledala.
Ve vodě byla vždycky nemotorná, ale nějak to zvládla. Pohyb
za pohybem, kdy se každý další zdál těžší a těžší. Začínalo ji bolet celé tělo
a přitom tu nebyla dlouho. Konečně po chvíli spatřila konec té prázdné černoty.
Připadala jí šílená, pesimistická a k nevydržení. Závoj rostlin, kterými
nějak proplula, třebaže se jí noha málem zamotala do jedné z nich.
Naskytl se jí úžasný pohled. V životě by nečekala, že
na dně jezera může spatřit něco takového. Město. Z kamene, škeblí,
rozmočeného dřeva a vodních rostlin. Kolem plavali jezerní lidé, prohlíželi si
ji svýma očima. Když k nim doplavala, uvolnili jí cestu. A zpívali. Měli
krásné, vysoké hlasy, které se ve vodě rozléhaly. Uchvacovalo ji to. Ale
věděla, že tu není kvůli poslouchání písní. Vydala se dál, poháněna nějakou
zvláštní silou.
Snad tušila, co uvidí, když za sebou nechala několik
popadaných sloupů a dalších zbořenin. Byl tam. Tušila to. Ta báseň se nemýlila.
Nemohla. Dostala vztek. Nevěděla, na koho se přesně zlobí, ale proč do turnaje
musí zatahovat i je? Kromě jejího otce se tam vznášela ještě Hermiona a jakási
malá dívenka, kterou neznala. Zabrala a o chvíli později už byla u něj. Zavřené
oči, černý hábit nasáknutý vodou. Stejně jako všechny ostatní ho držel provaz.
Popadla hůlku a vyslala jedno přesně mířené kouzlo.
Voda ho nadnášela, a tak ho mohla jednoduše popadnout za
ruku a plavat vzhůru. V dálce ještě zahlédla Fleur, ale teď chtěla být co
nejdříve pryč odtud. Pryč z toho temného světa. Chtěla na hladinu, na
vzduch, na světlo. A chtěla, aby její otec nepřipomínal sochu.
Jenže vše bylo až moc jednoduché, jak si náhle uvědomila.
Něco jistilo dolů, zakouslo se do její nohy, až vykřikla, třebaže bez účinku.
Podívala se dolů. Ďasovci. Malí vodní ďáblové, kteří se ji snažili stáhnout do
hlubiny. Vyslala jedno kouzlo, pak druhé. Ale jako kdyby byli všude. Začala
panikařit. Nemohla, nedokázala… Nechtěla ho ztratit a nějak si neuvědomovala,
že Brumbál ani nikdo jiný by nedopustil, aby se něco skutečně stalo. Ale ona…
Její otec byl pro ni vším, i když to možná někdy nedokázala dát dostatečně
najevo. Přišla o matku, ale on ji podržel, vychoval, staral se o ni. Koho
jiného na tomto světě měla?
Musela bojovat. To věděla jistě. Poslední kouzlo, poslední
pokus. Zabralo, náhle ďasovci byli pryč a ona se řítila vzhůru. Ocitla se nad
hladinou. Bublinové kouzlo zmizelo a ona popadala dech. A její otec… Otevřel
oči a usmíval se. Objal ji ještě ve vodě. A ona je… Byla šťastná. On byl v pořádku,
zřejmě i o tom všem věděl, ale něco tu stále bylo. Jakýsi smutek a strach. Jen se
nechala objímat, ignorovala, že je tak šílená zima a jen mu plakala na rameni.
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA.
OdpovědětVymazatjá to miluju.
Náhodou,já to čtu. Jenom jsem trochu líná komentovat. :D Promiň. :( Ale rozhodně tuhle povídku piš dál. Těším se na další. :)
OdpovědětVymazatPáni, věděla jsem, že jí vezmou Severuse, ale stejně jsem měla starost, když ty potvory zaútočily. Ještě aby vyvázl Harry s Hermionou a vše bude zase na chvíli fajn. :) Co se mě týče, nemusíš mít strach, pořád tě tu ještě budu otravovat kvůli pokračování a za to překvápko v ZOO ti moc díky! :)
OdpovědětVymazatachjo, prostě skvělé. :)
OdpovědětVymazatJá čtu taky a moc ráda, jen jsem na tom stejně jako o dva komentáře výš... Moc se za to omlouvám, ale ještě víc se těším na další díl! :)))
OdpovědětVymazatSkvělá kapitola. Já čtu taky, ale musím se přiznat, že mi dost dlouho trvalo, než jsem zjistila, že jsi přestěhovala stránky. E.T.
OdpovědětVymazat