Byli jsme mladí - 3. kapitola

Další kapitola. A víte, dnes se možná nebudu ani omlouvat. To až příště. Možná. Protože kdo ví, co bude dál, kam se dostane. A co se stane. 

Srpen 1940, Paříž

Změní se to. Ani netušíte proč, ale náhle si uvědomíte, že se těšíte, až za vámi zase přijde. Až se jako vždy posadí na pult a bude se s vámi bavit, přeskakovat od tématu k tématu. Už mi ani nevadila ta jeho zvláštnost, jeho pohled na svět a chování. Svým způsobem se mi to líbilo, protože byl jedinečný, jiní než všichni ostatní okolo mě.

Nastalo léto. Teplé léto, které bych si jinak naplno užíval. Jenže teď to nešlo. Už to bylo skoro rok, co se táhla tahle válka. Pro některé možná i déle. Zdálo se, že vše bude ztraceno jako tehdy. A možná to bude ještě mnohem horší. Protože to už bylo podruhé, lidé věděli, jak bojovat a jak to bolí. Bojovali se zoufalstvím, s myšlenkou na to, že oni to zvrátit nedokážou.

Že je to už jejich budoucnost a nic s ní nezmůžou.

Možná proto jsem nechal plavat všechny zbytečné věci a smířil se s myšlenkou, že to tak má být. A že to chci, něco mě k němu táhne a potřebuji někoho, s kým by se to dalo všechno přečkat. Netušil jsem, proč on. Prostě to tak bylo. Chodil za mnou a já se na něj těšil.

Přišel srpen. A já jsem s ním šel poprvé ven.

Ne že bych od června nevylezl z domu, jen… Teď to bylo poprvé s ním. Rezignoval jsem, nějaké mě přesvědčení se vytratilo a já jednoho den souhlasil. Už tak mohlo být někomu nápadné, proč za mnou tak často chodí, třebaže jen po večerech, někdy i po zavření. Věděl, že tam budu. Jako kdyby si mě k sobě připoutal nějakým kouzlem. A k mému vlastnímu zděšení mi to nevadilo.

„Kam půjdeme?“ zeptal se. Jen jsem pokrčil rameny.

„Kam chceš?“ Pousmál se, možná tu odpověď i čekal. Kývl hlavou, a pak jsme se vydali odlehlejší uličkou. Byl tam stín a příjemný chládek. Jen jsme bloudili, viditelně bez nějakého cíle. Potkávali lidi a bavili se. O počasí, o klobouku jedné dámy, nápisu na domě, dlažebních kostkách a mracích na obloze.

Stmívalo se. Na město padala noc. Nechtělo se mi domů a jemu zjevně také ne. Mohl si to dovolit, jemu jakoby se problémy vyhýbaly obloukem. Vliv otce a určitá schopnost se ze všeho dostat udělalo své.

Dostali jsme se až k řece. Líně tekla jako někdo, kdo si bezstarostně proplouvá životem. Jenže já to nebyl, to jsem věděl moc dobře. Moje řeka byla prudká a nebezpečná. A netušil jsem proč. Snad proto, že byla tak mladá. Ty bývají rychlé a prudké. Někdy se zpomalí, zastaví. A někdy zaniknou, náhle narazí na moře či jezero a jejich cesta skončí. Jenže kdo měl vědět, co je jeho případ?

„O čem přemýšlíš?“ zeptal se mě Harry. Stál vedle mě a stejně jako já pozoroval tu krásu. Vzhlédl jsem k obloze. Tmavá a jasná, začaly se objevovat první hvězdy. Bílé tečky v dálce. Chtěl jsem se jich dotknout, utéct odtud. Zmizet, jen se vypařit, i když to v sobě mělo jakousi slabotu. Ale potřeboval jsem nějaký důvod, mít za co bojovat.

„O životě,“ odpověděl jsem mu prostě.

„Na můj vkus o něm lidé přemýšlejí až moc často. Více myslí, než žijí,“ pousmál se.

„Žít něco a přitom se ani nepozastavíš nad tím, co to je.“ Bylo to zvláštní. A někdy to na vás dolehlo, chtěli jste vědět, proč se vlastně vše děje. Co to způsobilo. Jaká síla či dar či zázrak, co vás v to uvrhlo.

„Žiji, to mi stačí,“ stejně jako se zadíval na hvězdy nad našimi hlavami, „až se budu na kytky dívat zespoda, pak o tom možná budu přemýšlet,“ řekl to tak… Jednoduše. Jako kdyby ho to netrápilo. Nebál se toho. Přemýšlel jsem, co je to vlastně za člověka, a na druhou stranu mě to fascinovalo.

Šli jsme dál, od řeky do temných uliček. Se zářícími okny a příběhy, které se mohly odehrávat za nimi. Bylo příjemné o tom mluvit, přemýšlet, co se tam asi děje. Spící děti, možná si čtou pohádky. Rodiče poslouchající rádio. Nic v ten okamžik nenasvědčovalo tomu, že by právě probíhala nějaká válka, náhle se to zdálo tak normální a kouzelné jako samotný mír.

„Otec chtěl, abych odletěl do Británie,“ promluvil najednou. „Tedy spíše nad ni,“ odfrkl si. Trochu pobaveně, jak to ostatně bývalo u něj zvykem.

„Proč?“

„Abych bojoval, jak jinak. Matka mu to vymluvila. Stejně neumím létat,“ zasmál se. Neslo se to tichou ulicí. Nikdo tu není, uvědomil jsem si náhle. Skutečně mě to znervóznilo? Proč? Zas nějaká předtucha?

„Chtěl bys?“ zeptal jsem se.

„Létat? To je pro blázny. Válku vyhrávají kulky a kulomety.“ Překvapeně jsem se na něj podíval. Nevěděl jsem toho o válčení jako on, ale proč by to tak mělo být? Vojáci tu jsou a byli a budou jen k umírání. Vždy je to o něčem víc. O slovech. Smlouvách a tajných dohodách. Jenže on si to nemyslel a já netušil proč. Snad věřil v sílu jednotlivce, v to, co sám dokáže? Že každý člověk, kterého zabije, přibližuje jeho zemi k jistému vítězství? Omlouval tím všechno, co dělal?

Z úvah mě vytrhl až on. Zastavil se. Uvědomil jsem si, že jsme došli zpátky. Už padla tma, bylo pozdě, kdesi začaly odbíjet kostelní hodiny. Tak trochu nejistě jsem postával před vchodem, než se Harry náhle usmál a přistoupil o krok blíž. Netušil jsem, co má v plánu.

Seběhlo se to všechno strašně rychle. Najednou byl u mě, jeho rty na mé tváři, cítil jsem jeho teplý dech. Srdce mu pravidelně bušilo, zatímco to mé se na těch několik okamžiků splašilo.

Odstoupil ode mě a já si pomalu začínal uvědomovat, co se právě stalo.

Dal mi pusu.

„Tak zase zítra,“ usmál se na mě, jako kdyby se nic nestalo. Jako kdyby vše bylo v pořádku. Odešel, pozoroval jsem jeho vzdalující se siluetu ve tmě.

Netušil jsem, co to mělo znamenat. Proč a jak. Stál jsem tam ještě chvíli. A jen se díval do tmy. Měl jsem pocit, jako bych se do ní měl každým dalším okamžikem propadnout.