Kruvalská princezna - Vánoční speciál

Tohle tady mělo být už včera, ale znáte to. Pomáháte, jdete na koně, užíváte dárků a pohody. Takže jsem se k tomu dostala až dneska v půl jedné ráno. 

Tato povídka se dá vlastně číst i jako samostatná jednorázovka, nemusíte znát povídku a také se nemusíte bát, že vám prozradím nějaký spoiler. :))

A jaké jste měli Vánoce moji milí? Doufám, že se vám nestalo nic jako Isabellce. :)

Což mi připomíná, že další kapitola by měla být na světě již zítra. :3

Isabella se těšila jako malá holka. A přitom už jí bylo třináct. Jenže si nedokázala pomoci. Mudlovská ZOO. S Pomonou Prýtovou a jejím otcem. Bradavicím, kde trávila prázdniny, se to sice nevyrovnalo, ale bylo to něco jedinečného. A mudlovského. Svět nekouzelníků ji uchvacoval, třebaže se v něm nevyznala. Ale chtěla. 

Četla knihy o jejich historii, které nekousaly ani na člověka nekřičely, aby je nechal na pokoji. Občas se snažila vařit pomudlovsku, ale bezúspěšně. V tomhle ohledu byla neuvěřitelně dětinská, třebaže pro své jednání měla dobrý důvod.

Matku.

Pamatovala si ji jen mlhavě z několika málo vzpomínek, které uchovávala jako oko v hlavě. Její tvář znala z fotografií a povahu z vyprávění otce. Ale chtěla ji poznat blíže, zkusit nějak poznat, jaké měla asi dětství, co dělala, kde vyrůstala. A jak to vlastně u mudlů, a tedy i v její rodině, chodí. Is nikdy nepoznala úplně jejich svět, byla vychována jako čarodějka, v jejíž skříni převládají hábity, pláště a klobouky.

A tak za pomoci ředitelky mrzimorské koleje přemluvila svého otce na návštěvu zoo. Samozřejmě za účelem zkoumání a pozorování zvířat, ale popravdě… Chtěla i nadýchat tu atmosféru, zkusit se obléci do mudlovských šatů a chovat se… normálně. Nebo nenormálně? Nebyla si úplně jista.

Je nutno také pravda, že tu byl jeden další důvod, díky kterému se tento výlet mohl uskutečnit. Kruval měl výjimečně dlouhé prázdniny, protože se někde konala nějaká konferenci či co. Studentům to bylo jedno, kam profesoři zmizí, hlavně že mají týden navíc. Kvůli kterému pak začnou o týden dříve, ale koho by to v té chvíli zajímalo. A její otec měl už svých studentů plné zuby, i když to je také poněkud mírné označení. Poslední testy, neuvěřitelně dlouhé úkoly… Profesorka bylinkářství se při přemlouvání ani moc nezapotila.

Is se už oblékla, oblečení měla vybrané za ochotné asistence několika studentek z mudlovských rodin. Na pár hodin mohly opustit Bradavice – samozřejmě v pátek odpoledne a s dohledem věčně zamračeného profesora lektvarů – a nakupovat. Sen skoro každé dívky. A Isabella jim marně vysvětlovala, že to oblečení potřebuje na jeden výlet. Jenže jejímu otci to zjevně nevadilo, nakonec se i usmíval. Přeci jen, jeho dcera v obležení pěti studentek různého věku, z nichž dvě by se za normálních okolností sežraly, tyhle by spolu vůbec nepromluvily, to byl skutečně krásný pohled. A také dosti veselý.

„Můžeme?“ zeptal se její otec. Naposledy si zkontrolovala, zda má vše – hůlku zastrčenou v kouzlem zvětšené kapse, minitaštičku se vším potřebným i věcmi na tisíc možných krizových situací – pak přikývla. Stejně tak profesorka Prýtová, která se viditelně těšila.

Trvalo to jen chvilku, kdy se Is pořádně zatočila hlava a bylo jí na zvracení. Asistované přemístění. Její První krok byl váhavý, ale mrzimorská kolejní jí opatrně sevřela ruku a pomohla najít ztracenou rovnováhu. Dívka poděkovala, trochu stydlivě, nikdy si na to pořádně nezvykla, zvlášť ne teď po deseti měsících v Kruvalu. Tam by vás prostě nechali spadnout, a pokud byste jim překáželi v cestě, tak by na vás klidně i šlápli.

Vyšli z uličky, Isabella se začala udiveně rozhlížet okolo sebe. Už to nakupování bylo zajímavé, ale tohle bylo naprosto jiné. Rušná hlavní ulice, auta, lidi vycházející ze zoo, děti vesele pokřikovaly a v rukou na tyčkách měly podivné růžové útvary, podle všeho nějaké jídlo. Užívala si to, naslouchala a téměř vesele poskakovala, jen vědomí přítomnosti jejího otce ji zarazilo. Nedrážděme hada bosou nohou. Z jejich skromné výpravy byl vlastně jediný, kdo nesdílel nadšení, a tak se jeho dcera brzy připojila k profesorce. I pro ni to bylo svým způsobem nové, smála se a poukazovala na různé věci, na chrliče u brány, které jí připomněly ty bradavické, pokladní, která s bradavicí, nepříjemným hlasem a podivným nosem, vypadala jako dokonalý prototyp ježibaby, dva kluci, kteří si hráli s tyčkami a používali je jako meče.

Severus Snape tomu všemu jen přihlížel, občas si povzdechl nad tím, co jeho dcera provádí. Jak jí s profesorkou bylinkářství cukrovou vatu – totiž to růžové cosi – a tváří se přitom jako malé nadšené dítě. Jenže to nejhorší mělo teprve přijít, ale on to netušil. Doufal jen v nějaký poklidný výlet, zvládl by nějaké kouzlo, ale když se jeho dcera začala rozplývat nad jezevcem, málem ho trefil šlak.

„V životě jsem si nemyslela, že jezevci jsou tak roztomilí,“ sdělovala jeho dcera své dojmy mrzimorské kolejní. Jemu to spící zvíře roztomilé rozhodně nepřišlo. Jen spalo, tady bílé, tady černé, nehýbalo se. Ideální potrava pro nějakého hada.

Šli dál a on se skutečně dočkal. Hadi. Ne že by se nad nimi rozplýval jako nějaká malá holka, ostatně, měl jich celou kolejku, ale i tak to bylo příjemné. Chládek, málo dětí. Po chvíli zjistil, že je vlastně sám, že jeho dcera kamsi zmizela, ale netrápil se tím. I když by měl.

Isabella měla hady svým způsobem ráda. I když trochu jinak než její otec, ona by skutečně byla schopna si ho vzít na ruku a mazlit se s ním, stejně s jako každým jiným zvířetem. A také musela uznat, že se tu cítí příjemně. Tam venku jí ani nepřišlo, že je takové vedro.

Procházela mezi terárii, občas se u nějakého zastavila a přečetla si popisek daného druhu. Najednou se zarazila. Byla téměř u východu, už jen několik metrů a mohla by jít ven, když u jednoho terária spatřila chlapce. Netušila, proč ji vlastně zaujal. Ale něco na něm zvláštního bylo. Jakýsi pocit, kdy ji někoho připomínal. Mohlo mu být tak devět, deset?

Pak se otočil jejím směrem. Jen trhl hlavou, jako kdyby se rozhlížel, zda ho nikdy nevidí. Ona ano, ale zjevně si toho nevšiml. Jí to ale bylo jedno. Zaujala ji jedna jediná věc, která ji přinutila udělat krok vpřed. Jeho jizva. Vždyť to nemůže být on. Ale ona to už nezjistila, protože se náhle stalo několik věcí najednou. Někdo křičel. A pak spatřila plazícího se hada. Někdo do ní strčil a ona ztratila rovnováhu. Ocitla se na zemi. Co se to děje? Nevěděla, ale náhle měla pocit, jako kdyby jí písek protékal skrz prsty. Viděla ho. Konečně. A náhle bylo vše ztraceno.

„Isabello,“ uslyšela zamumlání. Kolem bylo stále až moc lidí, ale její otec se dokázal protlačit davem, popadnout za ruku a vytáhnout na nohy. Věděl, proč je smutná. Co se stalo. Viděla to v jeho tváři. Taky byl zklamaný. I když tehdy ani netušila proč vlastně. To zjistila až mnohem. Stejně jako mnoho dalších věcí.