You are mine - 7. kapitola

Sedmička je šťastné číslo. Ale tohle šťastné není, skutečně ne. Omlouvám se. Ale některé věci se stát musí.

Harry se celý třásl, bál se a ta slova ho děsila. Gemma, Gemma… Předtím se mohl utěšovat tím, že si snad vymýšlel, ale teď cítil, že tomu tak není, že to je prostá realita. Pohlédl na ten stísněný prostor. Věděl, že nic jiného mu nezbývá. Sklonil se. Jenže něčí ruka ho zastavila a za košili vytáhla zpět nahoru.

"Nejdřív se svlékneš, ano?" poručil mu prostě Louis a pustil ho, aby mohl vykonat jeho jednoduchý příkaz. Musíš mu vzdorovat. Ale copak to šlo? Bál se, ruce se mu třásly, že ani nedokázal pořádně uchopit knoflík. Brečel by, kdyby se tak dlouho neučil zadržovat slzy. Nesměli plakat. A tak to nedělal, třebaže by se aktuálně nejraději schoulil do klubíčka a prostě jen čekal na smrt… Ale něco, jakýsi pohnutý instinkt ho přesto nutil se alespoň pokusit vyplnit to, co mu bylo zadáno. Nešlo to, vůbec to nešlo a on uslyšel posměšné odfrknutí. Pak si ho Louis prudce přitáhl k sobě a několika zručnými pohyby z něj oblečení prostě a jednoduše serval.

Chlapec se už tedy chtěl sklonit a zalézt na dané místo, ať to má co nejdříve za sebou, ale Louis ho držel moc pevně, přitiskl ho přímo k sobě, moc dobře cítil jeho dech na svém krku. Rukou sjel po boku až na zadek, který pořádně sevřel. Harrymu se z krku vydralo přiškrcené zaúpění. Ruka pokračovala dál, přejela po celém stehně, až se ocitla v jeho klíně. Jen tak mimochodem Louis zajel až jeho k penisu, přejel přes špičku a přitom si užíval pohled na Harryho tvář, jak bezmocně těkal očima a zadržoval vzdechy. Trochu neochotně ho pustil a popostrčil ho k posteli. Pochopil. Chlapec se sklonil a zalezl pod ni, stále třesoucí se, snad ještě více než předtím.

Byla mu zima a podlahu zde pokrývala vrstvička prachu, třebaže ne tak silná, jak by člověk čekal. Harry si toho nevšímal, schoulil se do klubíčka a čekal. Chvíli bylo ticho, pak zaslechl kroky a bouchnutí dveří. Osaměl. Přitáhl si kolena ještě více k hrudi, jak to jen bylo možné. Nemohl nic dělat, nebo snad ano? Nevěděl to, celá tahle situace… Stále dokola se mu vybavovala ta slova. Tři jednoduchá slova. A on jim nedokázal dostát. Nemohl. Když vás celý život okrádají o identitu, učí vás, že porušení jakéhokoliv triviálního příkazu může skončit vaší smrtí… Co pak uděláte? Můžete něco takového vůbec zvládnout, když se veškeré vaše myšlení stáhne do jednotlivých příkazů, abyste neudělali něco, čeho byste pak už ani nestihli litovat?

Otevřely se dveře. Už neslyšel jen jedny kroky, třebaže ty druhé byly tiché a opatrné, jako kdyby se jejich majitelka bála. A to oprávněně. Postel pod ním se prohnula pod vahou té osoby, třebaže ta druhá zůstala stát opodál, jak si Harry povšiml podle nohou. Ale chtěl to vůbec vědět? Proč se tak opatrně koukal, když stejně tušil, co bude následovat? Sklonil hlavu k hrudi a snažil se utišit vzlyky. Plakal? Netušil, ale všechno bylo tak pokroucené, tak zlé… Oproti všemu, co kdy zažil, oproti popravám, kdy všichni stáli ve sněhu a mrzli, zatímco lidé, v těch horších případech jejich přátelé či příbuzní, umírali pomalu na provaze… Chtěl jen umřít. Proč už neodešel dávno, nechytli ho za něco, co neudělal, a prostě nezastřelili? Proč ho nechali, ať se dostane sem, ať tu jen leží a nemůže nic neudělat?

"Svlékni se." Nemluvil potichu, vůbec ne. Mluvil tak, aby ho i Harry dobře slyšel, aby nepřeslechl jediné slovo. Aby si byl skutečně jist tím, co se stane. A aby se užíral svou bezmocí. Šustění látky, která se vzápětí ocitla na zemi. Sklouzla tam snadno, na neforemnou hromádku, která se ocitla Harrymu téměř před očima. Ale Gemma to nevěděla.

Chvíli bylo ticho, přerušované jen jejich dechy. Pak se Louis vydal k posteli, po cestě se postupně zbavoval oblečení, které zůstalo porůznu ležet na podlaze. V okamžiku, kdy vylezl nahoru, už na sobě nic neměl, tím si byl Harry téměř jist. I když stále netušil, proč se tím zaobírá, proč stále v duchu doufá, že to není skutečné, že se to nestane. Nebo se probudí a zjistí, že to byl jen sen, pouhý sen. Že se ozve ostrý zvonek a on půjde jako každé jiné ráno ke svému pásu, bude stát na nohách, nebude myslet, přemýšlet, bude se jen soustředit na to, aby neudělal žádnou chybu. Ale ono se to nestalo.

Neviděl to. Ke svému štěstí. Nedokázal by se na to dívat. A přeci věděl, co se děje. Proklínal se za to, snažil si zacpat uši, schoulit se co nejvíce do rohu, aby žádný zvuk nedolehl k jeho uším. Nechtěl slyšet ty vzdechy, hlasité šeptání, které se snad ozývalo jen kvůli tomu, aby to Harry dobře slyšel.

Děvko. Děvko, děvko…

Skutečně člověk dokázal snést takovou bolest?

Slyšel to všechno, věděl, co tam Louis nad ním s jeho sestrou provádí… Slyšel, jak jí tu a tam unikl bolestný sten. A on nemohl udělat nic. Vůbec nic. Mohl jen křičet. Jenže to nechtěl, nechtěl, aby věděla, že její malý bratříček je tady. Že není v bezpečí Kerconu, třebaže by si něco podobného dříve nepomyslel… Slyšel, jak vykřikla a ne a ne a ne… Nechtěl, nemohl, nemohla to být pravda… Byla. Věděl to i on. Ale nedokázal, nechtěl se s ní smířit. Protože to byla jeho sestra, která nad ním tak dlouho držela ochranou ruku, v některých chvílích mu nahrazovala matku. Téměř jediná rodina, kterou vůbec měl…

Jak dlouho to trvalo? Připadalo mu to jako věčnost, než se Louis postavil a ze země sebral bílé šaty, které hodil na postel. Bílé šaty. Tak čisté… O něco později se na zem postavily dvě roztřesené nohy.

"Počkej dole," poručil jí muž prostě a Harry jen mohl slyšet, jak odchází. Netušil, proč by tam měla čekat. Proč by se vůbec měla zdržovat ve stejném domě, jako byl on. Zaklaply dveře a on tam stále ležel, zrychlený dech dokazoval, jak je stále vystrašený a bezmocný.

"Vylez," obrátil se na něj muž. Chlapci zatrnulo, ale zvládl se jaksi vyhrabal zpod postele. Světlo ho téměř udeřilo do očí, ale neměl čas se tím zaobírat, protože muž k němu přistoupil a přitáhl si ho k sobě. Byl nahý.

Dech se mu zadrhl. A ještě jednou, když muž přemístil svá ústa na jeho ucho a skousl. Pak zašeptal: "Půjdeme do postele, ano?" Harrymu naskočila husí kůže, ale nevzpíral se, když ho tam vláčel. Neměl na to sílu, byl tak strašlivě zmatený. A pak se ocitl v peřinách, ve kterých ještě před okamžikem ležela jeho sestra, muž na něj shlížel a pozoroval ho tak podivným pohledem, že by jen ten samotný stačil na to, aby se rozklepal.

Nadzvedl se na rukách, rty přitiskl na doposud nepoznamenanou kůži. Harry netušil, co dělá. Proč ho líbá, proč ho tu a tam skousne, proč ho tak dráždí za jediným cílem. Který se mu dařilo naplňovat, a chlapec proti tomu nic nedokázal udělat, nedokázal tomu zabránit a krev se do těch míst hrnula sama…

Sjížděl stále níž, třebaže se vyhýbal ten nejcitlivějším místům. Nechtěl ho udělat. Chtěl ho dohnat k šílenství, chtěl, aby prosil, zatínal prsty do deky a nemohl nic udělat. Jen vzdychat, obracet oči ke stropu a zatínat prsty do látky, která mu mezi nimi prokluzovala. Penis mu už trčel vzhůru nějakou chvíli, ale i tak se mu Louis dokázal vyhnout. Teď se přesunul zpět nahoru, přesně tak, aby měl hlavu nad tou chlapcovou. Kochal se tím pohledem, tou bezmocí, jak nemohl nic udělat, chudáček malý vzrušený…

"Chceš to, že?" šeptal, zatímco mu prstem jen tak mimochodem jezdil po hrudi. "Ale já řekl, že tě neznásilním," pokračoval, když spatřil jeho téměř prosebný pohled. "Že si tě vezmu, až o to sám budeš prosit." Užíval si to. Moc. Tu jeho bezmoc, absenci sebeovládání, které se chlapci vytrácelo kamsi do dálky.

Nedal mu ani vteřinu na odpověď. Nechtěl ji slyšet. Znovu přitiskl rty na jeho kůži, sevřel mezi zuby jednu bradavku, pak druhou. Pokračoval dál a dál, nechával za sebou cestičku vlhkou cestičku. Dostal se až ke klínu, ale Harryho úd vynechal, jen mu opatrně rozevřel nohy a přisál se na vnitřní stranu stehen. Šel dál a dál, vyžívající se v té krásné bezmoci.

Jen čekal. Byl jako lovec, který čeká na kořist, čeká, až se vynoří za křovím. A přitom ji vábil, opatrně a odsouval jí racionální uvažování kamsi do dálky. Přiváděl ji k šílenství, k zvědavosti, ke všem možným pocitům, jen aby v tu chvíli nepoužila instinkt a neutekla, neodolala…

"Prosím…," zaznělo chlapci z úst. Možná mu to jen vyklouzlo, ale Louis věřil, že to tak není. Přestal, naklonil se nad něho a pořádně se mu zahleděl do očí.

"Co jsi říkal?" Věděl, že ho to zmáhá, že to nechce přiznat. Ale chtěl to slyšet, tu bezmoc a podřízení.

"Prosím…," zopakoval. Muž se pousmál, ale nechtěl být až tak zlý, už by to stejně sám nevydržel. Přetočil ho jedním pohybem na břicho a zvedl na všechny čtyři. Chlapec se nebránil, i když se mu ruce i nohy třásly.

Vnikl do něj jedním prstem. Bez přípravy, bez žádné opatrnosti, bez žádného zájmu na to, aby byl chlapec schopný druhý den pohybu. Pousmál se nad tím, jak Harry hekl, jak sklonil tvář, kousl se do rtu. Přidal druhý. Už to nebylo tak hrozné jako předtím, chlapec hlavně věděl, co čekat. Když přibyl třetí, trochu se prohnul a z úst mu unikl sten. Na Louise už to bylo moc a v mžiku - bez jakékoliv přípravy, bez varování či čehokoliv jiného - nahradil prsty svým penisem.

Chlapec vykřikl. Bolelo to, samozřejmě, že to bolelo. Podřízeně sklonil hlavu, kousal se do rtu a snažil se udržet na rukou, zatímco si ho muž bral. Nesnažil se ani o to, aby se to chlapci líbilo. Přišlo to samo a Harry se za to téměř nenáviděl, třebaže nedokázal říct proč. Vždyť o to prosil… Pak ruka sevřela jeho penis, po nekonečně dlouhé době, kdy celé jeho tělo po tom toužilo. A stačilo málo, tak málo, aby se udělal a bílá tekutina potřísnila deku pod ním. Muž ho za okamžik následoval, a když z něj po chvíli vyklouzl, Harry se už nedokázal déle udržet a zhroutil se dolů.

Nevnímal. Nevnímal nic. Nedokázal popsat, co se mu honí v hlavě, byl naštvaný sám na sebe, nějaká jeho část spokojená a přitom byl sám sebou tak znechucený. Znechucený sám nad sebou, nad tím, co udělal… nemusel, nemusel… Muž se zvedl, oblékl se, nevšímal si chlapce, který stále leží v jeho posteli, možná by mu ani nevadilo, kdyby v té chvíli vypustil duši. Jen se nad něj naklonil, spokojený sám se sebou, i když to znělo tak podivně, ale tohle pro něj bylo tak krásné odpoledne….

"Musím říci, že jsi lepší než tvá sestra. Mohla by se od tebe učit." Pak se vzdálil a Harry zaslechl jen zabouchnutí dveří…