neděle 8. prosince 2013

You are mine - 6. kapitola

A proč by nám někdo pomáhal. A proč se to všechno děje... a proč lidé přicházejí v nesprávnou chvíli?

"Pomoct mi?" zeptal se překvapeně po několika okamžicích ticha. Žena, možná spíše dívka, stále jen seděla, čekajíc na jeho reakci, klidně a uvolněně, netlačila na něj, dávala mu čas vstřebat ta slova.
"Ano," odpověděla prostě a trochu se pousmála, třebaže ho to vůbec neuklidnilo.
"Proč?" vykulil na ni oči. Neznal ji, ona patrně neznala jeho, a přesto přišla. A nabízela mu pomoc.
"Protože si to nezasloužíš," začala, možná trochu váhavě. Netušila, jak mu to popsat, aniž by ho vystrašila. Moc dobře věděla, co čekat od svého staršího bratra, ale ten chlapec před ní… Zdál se tak mladý a slabý, neměl o tom žádné tušení. Zažil jen Kercon, svým způsobem také peklo, ale co oproti tomu bylo tohle? "Byli tu před tebou i jiní. Neskončilo to s nimi dobře." Na moment se odmlčela, hledala ta vhodná slova, jak to celé vyjádřit. "A ničí to i jeho. Myslí si, že když se bude takto chovat, je na správné cestě, ale není."
"Takže to děláte kvůli němu?" podíval se na ni. Nevěřil, že by to mohla dělat kvůli jednomu pouhému číslu, a takhle to alespoň trochu dávalo smysl.
"Samozřejmě. Je to můj bratr," odvětila, možná až moc pohotově. Už jí na to nic neřekl, nebylo třeba a ani netušil, co vlastně by říci měl.
"Pojď se projít," nabídla mu po chvíli ticha. Překvapeně k ní vzhlédl, ale přikývl. Vstala, počkala, než ji napodobil, a pak otevřela dveře a vešla do pokoje svého bratra.

Harry už tu byl, třebaže předtím neměl možnost si to tu pořádně prohlédnout. Nejednalo se o moc velký pokoj v porovnání s jinými místnostmi v domě. Malý, prostý, jen s tím nejnutnějším. Vévodila mu postel z tmavého vyřezávaného dřeva se světle modrými peřinami. Stejně byla pravděpodobně dělána i šatní skříň stojící v rohu, možná spíše na okrasu než na nějaké praktické využití, ale chlapec si tím nebyl až tak jist. Celý pokoj pak prosvětlovala dvě velká okna, která nabízela výhled do parku, společně se světlými tapetami, neboť i podlaha byla poněkud tmavšího rázu a stačilo by všechno ostatní jen nepatrně ztmavit, aby si člověk myslel, že se ocitl v nějakém zastrčeném koutě. A přitom se to tu zdálo příjemné, mnohem větší než se na první zdálo, jejich kroky se rozléhaly, když tu procházely.

Georgia bez váhání vešla na chodbu a počkala, než se Harry ocitl u ní, pak zavřela dveře a vydala se jí. Nespěchala, sladila krok s chlapcem, nesnažila se ho předběhnout, jen prostě šla vedle něho v tichosti. Netušila, co by teď měla říct, ještě se jí nezdálo, že by nastala ta vhodná doba, a Harrymu to zjevně nevadilo.

K jejímu překvapení promluvil sám, když došli do galerie, do jejího oblíbeného místa na přemýšlení. Podlaha zde byla pokryta měkkým kobercem a na stěnách visely portréty nejrůznějších osobností. Každou z nich znala jménem, mnohé i příběhem. Bavilo ji to. A jaká malá holka zde trávila tolik času… Jenže ty roky už byly proč, už téměř nevnímala, že nějaké obrazy tu jsou, proto ji zarazilo, když se chlapec vedle ní zastavil a jednoduše se zeptal.
"Kdo je tohle?" Díval se na portrét, který v mnohém lišil. Nebyl to obraz, nýbrž černobílá fotografie. Znala ji moc dobře. Možná až příliš. A zarazilo ji, že se chlapec zastavil zrovna u ní.
"Proč se ptáš?" Pravděpodobně zněla nepříjemně, ale podruhé za jeden den, kdo by to čekal? Harry sklopil zrak a zamumlal něco jako omluvu, i když ji pořádně neslyšela. Trvalo jí pouhou vteřinu, než si uvědomila, že se asi zachovala nesprávně, že tudy rozhodně cesta nevede. Samozřejmě, jistě se musí jednat o pouhou náhodu, ten chlapec nic nemohl tušit.
"Reinhard Heydrich," odpověděla mu, on k ní překvapeně vzhlédl, ale ona si toho nevšímala, povídala dál, třebaže moc netušila, jestli to Harry vůbec bude schopen pochopit. "Je to jeden našich předků, celá naše rodina od něj odvozuje svůj původ. Jeho čtvrtá dcera, Marte, si vzala jistého Theodora Stylese, Angličana, který se ale zasadil o částečnou dohodu o neútočení, jež v konečném důsledku vedla k celkové porážce Británie. On sám," pokývla znovu hlavou k obrazu, "zemřel ještě před jejím narozením na následky atentátu v Protektorátu Čechy a Morava. Ten už neexistuje."
"Neexistuje?"
"Teoreticky řečeno se nacházíme na jeho území, ale správně už ne. Obyvatelstvo povětšinou vysídleno, nebo převedeno do táborů, jako je Kercon." Na moment se odmlčela, ale pak se vrátila zpět k samotnému muži. "Louis v něm vidí vzor. Myslí si, že člověk by tak měl žít, odevzdat se plně Říši ve všech ohledech."
"Vy… si to nemyslíte?" překvapeně na ni pohlédl a ona se podívala na něj. Překvapil ji, to rozhodně. Nebál se zeptat, patrně byl dost inteligentní. Sama ale netušila, zda mu to nebude spíše na škodu.
"Ne, nemyslím. Stalo se mu už tolik věcí, uzavřel se do sebe a nikdy není ideální to dávat najevo takto. Možná ho za to lidi obdivují, svým způsobem se už stihl zapsat do dějin. Jenže ve výsledku je jedinou neobvyklou věcí to, že si vždy najde nějaké číslo, které pak dožene k sebevraždě. Chce, abyste platili za něco, o čem patrně ani nevíte." Vzpomněla si. Vzpomněla si na Eleanor, které to dával dost najevo - a dával by ještě více, kdyby nebyla její; na toho jednoho chlapce, kterého náhodou spatřila. Malého, vystrašeného. O týden později se sám zabil.

"Chci ti pomoct, Harry. A přitom chci, abys pomohl ty jemu. Protože takhle to nejde do nekonečna. Jednou to zjistí, věřím tomu. Jenže co se stane pak? Zamiloval se do představy, že rodiče by na něj byli pyšní, kdyby ještě žili. Ale oni byli naprosto jiní, on si je za ty roky naprosto zidealizoval. V otci vidí Heydricha a jinou možnost si nepřipouští."
Chlapec neodpovídal, jen se na ni díval. Měla pocit, že nechápavě, že netuší, co si počít. Neví, co říct, ani co udělat. Nedivila se mu.

"Potřebuji od tebe jen jedinou věc," přitáhla si ho za bradu k sobě, aby jí pohlédl do očí a ona měla jistotu, že ji skutečně vnímá, že to pochopí. "Musíš mu vzdorovat. Tak dlouho, jak to jen bude možné, ano? Přiměj ho pochopit, Harry." Pustila ho a on přikývl. Jenže teď patrně neměl ani představu o tom, co ho čeká. Musela jen doufat. Věřit v sílu člověka, který téměř nemá vlastní identitu. Jen doufat.
"Teď tě odvedu zpátky. Pokud by se Louis ptal, klidně mu řekni, že jsem tu byla, ano?" Přikývl. Ona se otočila a vydala zpátky, on s ní. Prošli přes chodbu zpět do pokoje a on vklouzl do toho svého, dalo-li se to tak nazvat.
"Moc děkuji," naposledy se na něj usmála, pak zavřela dveře a on jen mohl slyšet její kroky. A pak už nic. Jen ticho. A byl zase sám.

-•-•-
Neuvěřitelně rád řídil. I proto neměl v oblibě řidiče, na rozdíl od většiny svých spolupracovníků, mohl-li je tak nazvat. Spíše soupeře, to možná bylo přesnější. Soupeře v neustálém zápase o moc, o něco, co v jednu chvíli máte a v té druhé o to přijdete.
Tentokrát ale nejel sám, jak by se to mohlo zdát. Na zadní sedačce v tichosti seděla dívka oděná v bílých, prostých šatech, které dávaly najevo její postavení. Někdy se říkalo, že právě ty šaty bylo na děvce to nejčistší. Všechny je měly stejné. Jakési nepsané pravidlo, zvyk, díky kterému je každý dobře poznal. Ne že jim bylo dovoleno se potulovat a vycházet z domů, kde žily.

A přesto tu dnes byla jedna věc naprosto jinak. Na tom neseděla jen nějaká obyčejná děvka, s většinou z nich se netahal domů. Jenže tahle se jmenovala Gemma, krásná dívka původem z Kerconu. Jejíž malý bratříček se ke své smůle a neštěstí dostal právě k muži, který řídil.

Vůz zamířil po štěrkové cestě až do dvora, kde zastavil. Muž se naklonil k dívce. "Počkáš tady," řekl jí prostě, neobtěžoval se ani tím, aby se ujistil, zda skutečně přikývla. Vystoupil a rychlým krokem se vydal dovnitř, téměř vyběhl schody, v krvi se mu začal objevovat adrenalin a další látky způsobujíc, že racionální uvažování bylo po maličkých krůčcích odsouváno někam do neznáma. Věděl, že se musí ovládat, ale to pomyšlení bylo silnější, mnohem silnější. Snažil se zklidnit, nedopustit, aby se rozeběhl, možná ho nikdo neviděl, ale i tak musel zůstat vyrovnaný a klidný, nedovolit tomu všemu, aby ho to ovládlo.


Vešel do svého pokoje, ale pokračoval dál, do toho vedlejšího, kde dost možná spal chlapec. Ani si nepřipouštěl, že by tam nemusel být, že by se to všechno rozhodl ukončit dřív, než se to Louisovi bude líbit. A nemýlil se. Harry ležel schoulený na posteli, jako kdyby se v této pozici nacházel už hodiny.

"Vstávej," řekl a chlapec ho poslechl. Možná trochu váhavě, kdyby se namáhal a pečlivě by si ho prohlédl, určitě by mu neušlo, že se celý třese. Jako kdyby tušil. Nebo se jen bál toho, že Georgia nepřišla jen tak, že to byla zkouška, Louis o tom ví a teď bude zle.
Muž ho popadl a téměř dotáhl do vedlejšího pokoje, čímž jen umocnil jeho strach, třebaže v této chvíli ještě neoprávněný. Pak si ho přitáhl k sobě tak, aby mu do ucha mohl zašeptat: "Teď si lehneš pod postel, ano? Ani se nehneš, budeš tam jen ležet. Jestli chceš, můžeš křičet, můžeš dělat cokoliv, ale řeknu ti jednu věc. Gemma to všechno uslyší, naprosto všechno, až si ji tady vezmu jako nějakou děvku?" Na chvíli se odmlčel, pak se dost ošklivě zasmál. "Omlouvám se, já zapomněl, že ona už děvka je."


Žádné komentáře:

Okomentovat

Pokud nemáte účet google, lze využít možnosti anonymní, a pak se - budete-li chtít - podepsat do komentáře, či variantu "Název/adresa URL", kam zadáte svou stránku (pokud nemáte, klidně tam šoupněte tetičku wiki) a své jméno. :) Za komentáře a názory budu neuvěřitelně vděčná, děkuji moc! :))