neděle 8. prosince 2013

You are mine - 4. kapitola

Dozvídáme se nové věci. O tom, jak bude vypadat náš život. A bojíme se. Děsíme se toho, co ten druhý snad ví. 

Muž kráčel rychle a dům se rychle přibližoval. Harry ani netušil, jak vůbec zvládá chodit, proč už mu nedošel dech a prostě nezůstal ležet na zemi. Sotva se vlekl, nohy ho bolely a při tak rychlém tempu nedokázal popadnout dech. Ale něco ho táhlo dopředu, něco mu říkalo, že prostě musí jít. Ten muž… děsil ho a raději ani nechtěl vědět, co by se stalo, kdyby tu teď zůstal ležet. Možná mu nic neřekl, žádný rozkaz nebyl vyřčen, ale chlapec se během svého krátkého života naučil mnoho věcí, včetně prostého faktu, že je naprosto jedno, zda vám to někdo řekl přímo či ne. Prostě to musíte udělat.

Trávník skončil, ohraničovala ho řada pečlivě sestříhaných keřů a přímo naproti nim se nacházela branka z tepaného železa, pravděpodobně pocházející z dílny nějakého mistra kováře. Muž jí prošel, a pak se zastavil. Harry ho následoval, tak trochu bojácně, ale k jeho úlevě se nic hrozného nestalo, muž jen chtěl za nimi zavřít, zaklapl jakousi zástrčku schovanou v listí, a pak pokračoval dál. Kráčeli po něčem, co by se dalo označit jako štěrk, jen kamínky byly světlejší než normálně a také drobnější. Každý krok, který udělali, vydal svůj vlastní, charakteristický zvuk. Ale chlapec to nevnímal, bylo mu to jedno, jediné, co teď pro něj stalo důležité, byla brána před nimi.

Původně čekal, že se tu objeví dveře, ale zmýlil se. Tohle byla brána, dost vysoká na to, aby jí projel kůň s jezdcem. Brána do pekla, třebaže vypadala svým způsobem naprosto úchvatně, přesně zapadající do toho skvostného architektonického díla. Prošli jí, muž naprosto klidně, beze slova, podobně jako celou předešlou cestu. Harrymu naopak divoce bilo srdce, i když dech se mu už poněkud zklidnil a nehrozilo, že spadne na kameny, po kterých šli.

Ocitli se na jakémsi nádvoří. Ale nezdrželi se zde dlouho, Harry si pořádně nemohl prohlédnout arkády - třebaže ani netušil, že ty sloupy a oblouky mají nějaký název - ani několik keřů zasazených do květináčů, které navzdory ročnímu období kvetly. Nezahlédl ani postavu, malou a shrbenou, která se mihla za jedním z oken. Muž totiž zabočil rovnou doleva, otevřel napůl prosklené dveře, a pak začal stoupat po schodišti s chlapcem v patách.

Dřevěné schody pokrýval koberec, na stěnách visely obrazy, převážně portréty lidí, které Harry v životě neviděl. Oblečeni v tmavých oblecích, dámy v elegantních šatech, všichni s hrdým výrazem ve tváři. Jako kdyby jim patřil celý svět, ale zároveň vše dělali správně a drželi se pravidel. Obrazy visely i v chodbě v patře, i když na pohled viditelně starší. Míjeli je rychle, ale i tak chlapci jeden utkvěl v paměti. Zřejmě to nebyl ani obraz, připomínalo to spíš starou fotografii. Někdo na ní zachytil jakéhosi muže v uniformě, s ostře řezanými rysy a orlím nosem. Netušil ani proč, ale nějakým zvláštním způsobem ho to zaujalo. Jako kdyby se na rozdíl od všech ostatních portrétů autor nesnažil zamaskovat jakousi nebezpečnou auru toho člověka. Jako kdyby nevadilo, že někdo uvidí jeho pravou, krutou tvář, že ani nemusí být namalován jako každý jiný člověk. Jako kdyby všichni věděli, co to bylo za člověka.

Viděl to stále před očima, i když se ocitli téměř na konci chodby a vešli dveřmi do jakéhosi pokoje. Harry na okamžik ztratil muže z očí, zmateně se zastavil. Potom za ním zaklaply dveře a muž ho přitlačil na zeď.
Jeho srdce se znovu rozbušilo jako splašené. Muž se mu díval přímo do očí, Harry měl nepříjemný pocit, že mu snad vidí i do mysli, že čte každou jeho myšlenku. Bál se. Byl tak blízko, cítil jeho přítomnost. Dotýkal se ho, tiskl ho k sobě, cítil jeho vůni, slyšel, jak vyrovnaně dýchá.
"Bojíš se?" zašeptal mu přímo do ucha. Chlapec cítil jeho teplý dech a celý se roztřásl. Samozřejmě, že se bál. Kdo by na tom byl v této situaci jinak? Ale muž nečekal na odpověď, věděl ji sám. Kousl ho do lalůčku, svým způsobem jemně a nenápadně. Potom se odtáhl.

Poodešel několik kroků a následně se usadil do křesla. Harry ale stále stál u stěny s divoce bijícím srdcem. Rychlým pohledem přejel po místnosti, jako kdyby hledal nějakou možnost, jak utéct, třebaže moc dobře věděl, že nic takového by nezvládl. Okna táhnoucí se po celé protější straně se světlými závěsy, dvě křesla s malým stolkem, skříň u zdi, krb naproti ní.
"Nemusíš se bát," řekl mu po chvíli. "Nechci ti nic udělat. Nechci tě zabít. A kupodivu tě ani nechci znásilnit, jak by se to asi stalo u jiných." Jeho hlas… chlapec z něj cítil něco, kvůli čemuž tomu nebyl schopen uvěřit. Vždyť… proč by tu jinak byl? Kvůli čemu? A co mělo znamenat tamto?
"Popravdě," pokračoval muž, "chci si jenom hrát." Harry nereagoval. Hrát si, stát se hračkou? Hračkou, která ho pak omrzí a on ji pak vyhodí? Kupodivu se s tím dokázal smířit, existovaly horší věci, ale stále byl svým způsobem šíleně zmatený.
"Nakonec z toho okna skočíš sám," povídal dál a na tváři se mu rozlil úsměv. Šílený úsměv. "A budeš mě na kolenou prosit o to, abych si tě vzal." S tím vstal a přešel k chlapci. Ten se stále nehýbal, jen strnule stál, vyděšeně na něj zírajíc.
"Ale no tak… takhle to není žádná zábava." Nadzvedl mu bradu a pořádně se mu zadíval do očí. Tak krásné… a přitom by je nějaká jeho část nejraději viděla vyhaslé, mrtvé a obrácené k obloze.
"Nebo chceš to okno otevřít rovnou? Jestli chceš, posluž si," trochu poustoupil, dávajíc mu prostor, aby to fakt udělal. Aby skoncoval se svým životem ještě dříve, než to nejhorší přijde.

Ale chlapec se nedokázal pohnout. Díval se na to okno, na klidné závěsy, skrz které viděl i ven. Matné obrysy parku, obloha. Nepohnul se ani o kousek.
"Hm, budu si tě muset rozmluvit," uvažoval muž nahlas. "Posaď se do křesla." A sám se k jednomu vydal, elegantně se do něj znovu usadil, nohu přes nohu a na tváři zářivý úsměv. Harry ho opatrně následoval, ale pak se přeci jen posadil. Strnule, se zrakem upřeným na své ruce na kolenou. Muž se k němu natáhl, znovu mu zvedl bradu, aby se zadíval na něj.
"Jsi nějaký strnulý… vystrašil jsem tě?" zeptal se nevinně. Jako kdyby to skutečně neudělal, jako kdyby mu neřekl, že si s ním bude hrát. Až sám bude prosit…
"Neodpovídáš. Mlčenlivý Harry," uchechtl se, jako kdyby to snad mohlo vyvolat nějakou reakci. "Prohlížel jsem si tvou složku. Docela zajímavé čtení, řekl bych." Harry na něj překvapivě pohlédl. Složku? Jakou složku? Ale muž jeho pohled ignoroval a mluvil dál. "Tvá matka rozhodně byla zajímavá žena. Jen dvě děti… to je snad nejméně za posledních padesát let, asi vedení trochu kazila statistiky. A tvá sestra… možná bych měl říci, že má politování hodný osud, ale to bych se s ní nesměl vyspat minulý týden."
Harry na něj jen díval s otevřenou pusou… jeho sestra… vždycky doufal, že je v bezpečí, ale teď se všechno převrátilo naruby. Ale stále ze sebe nedokázal dostat ani slovo. Netušil ani, jak moc tím muže před sebou štve. Že se v něm sbíhá vztek, třebaže vstal a přešel k němu klidně a vyrovnaně. Naklonil se nad chlapce a sedl si mu na nohy. Podíval se mu do očí a Harry v nich spatřil i jakýsi podtón nebezpečnosti, zuřivost a naštvání. Začal se znovu bát, když se k němu muž naklonil a přitiskl rty na jeho krk. Klouzal po něm, tu a tam se otřel zuby o jemnou kůži. Dech se zase zrychlil, byl tak blízko tepny… a přitom veškeré instinkty byly potlačeny, nedokázal se bránit.

Muž se zasmál, i když na tom veselého nic nebylo. Takový ten zlý smích, kdy toho můžete dát najevo mnoho. A ten druhý to většinou ani nechápe. Stejně jako teď. I když veškeré vnitřní debaty o tom, co to mělo znamenat, Harry rychle zažehnal, když ucítil jeho ruku na svém pasu. Ruku, která se nenápadně drala pod jeho oblečení. Teplou ruku, kterou cítil na své kůži. Netušil, co to mělo znamenat, bál se a byl zmatený. A pak ta ruka změnila směr, začala postupovat níž.
Strach. Jeden z největších nepřátel, ale nedokázal se mu vzepřít. Celá ta situace, všechny ty pocity, které cítil poprvé v životě, ruka na místech, kde nikdo jiný ještě nebyl. Hrál si s ním. Přesně tak jak řekl. A potom se odtáhl, ruka zmizela a on se znovu přisál na jeho krk, ochutnával jeho kůži a přitom ho kousal. Cítil, že i snad porušil kůži, že mu skutečně slízává kapičky krve. Bál se. Jako nikdy v životě. A přitom to byl pouhý začátek.

Pak se muž odtáhl a zvedl se. Zadíval se na třesoucího se chlapce. Jak snadné to bylo… miloval tuhle hru. Zbožňoval ji. A uměl ji hrát. Naposled se k němu sklonil, třebaže se ho vůbec nedotýkal. Jen se chtěl natáhnout k jeho uchu a zašeptat: "Víš, že jsi stejná děvka jako tvá sestra?"

Žádné komentáře:

Okomentovat

Pokud nemáte účet google, lze využít možnosti anonymní, a pak se - budete-li chtít - podepsat do komentáře, či variantu "Název/adresa URL", kam zadáte svou stránku (pokud nemáte, klidně tam šoupněte tetičku wiki) a své jméno. :) Za komentáře a názory budu neuvěřitelně vděčná, děkuji moc! :))