You are mine - 3. kapitola

Jen oni dva. O samotě. A v hrůze, kdy vám srdce hlasitě buší. Ale vy nemůžete nic udělat...

Harry se choulil na sedadle, kolena přitisknutá k hrudi a zrak upírající na krajinu venku. Jeli už několik hodin, třebaže se mu zdálo, že se několikrát vraceli, i když si nebyl jist, zda to není tím, že mu už všechna ta pole, louky a lesy splývají v jedno. I tak to bylo pro něj něco naprosto úžasného a ten pohled ven ho ohromoval. Možná netušil, co ho čeká a z těch slov, co zvládl přečíst, byl krajně znepokojený, ale teď na to nedokázal myslet. Jen se díval ven na pole, o nichž to ani netušil - bylo již dávno po žních, a tak zela prázdnotou, jen na zorané půdě tu a tam přistál pták, hledajíc v zemi potravu. Ale pak se krajina změnila, hnědé pláně nahradily zelené louky, které pokrývala první jinovatka. I tak ho nejvíce zaujaly lesy s vysokými stromy, které se tyčily do výšky. Nedokázal postřehnout, jaké mají listy či barvu kůry. Splývalo to v jeden jediný obraz, v jedinou šmouhu, která se ale skládala z mnoha odstínů a která ho uchvacovala. V životě neopustil Kercon, všechno tohle znal jen z obrázků a starších fotografií. Nikdy neviděl svět venku a teď seděl tady. Ve vlaku jedoucím kamsi do neznáma, společně s několika dalšími lidmi, třebaže se nedokázal odhodlat jim něco říct.

Znejistěl, když tu a tam někdo vystoupil. Jejich počet se zmenšoval, až se ve vlaku ocitl sám. Osamělý a schoulený. Nezapomněli na něj? Nevezou ho zpět do Kerconu? Nebo to je vše jen pouhý sen a on se za chvíli probudí, spatří matraci nad sebou, vstane a vše bude jako vždy? Bál se. Strašlivě se bál. Měl pocit, že se vracejí, že tudy už jeli, že za chvíli se na obzoru objeví siluety šedých domů obehnaných ostnatým drátem. Protože i když to bylo to jediné, co znal, bál se toho. Nedokázal si představit, že venku by to mohlo být horší. Jenže v ten moment ještě netušil, jak se mýlí.

Projížděli ztemnělým lesem, když vlak začal brzdit. Šílené skřípění brzd, které mu znělo v uších. Otevřely se dveře z kabiny a vyšel z ní dozorce, jako několikrát předtím.

"Tak pojď," pokývl na Harryho unaveně. Chlapec se váhavě zvedl. Přeci jen na něj nezapomněli. Ale co bude dělat tady v lese? Znervózněl, ale snažil se na nic nemyslet. Bude to dobré. Musí být.

Stál vedle dozorce a celá ta situace mu připadala absurdní. Žádný křik, bití či nadávky. Muž vedle něj jen klidně stál, jako kdyby to byl každý jiný člověk. Jako kdyby mezi nimi nebyla žádná propast, na kterou vás každý jiný dozorce nezapomněl upozornit. Že vy vlastně ani nepatříte mezi lidi. Ani mezi zvířata. Jste pouhé číslo v seznamu, které se může vygumovat a nikoho to nebude zajímat.

Skřípění zesílilo, až vlak úplně zastavil. Harry zavrávoral, málem spadl, ale nějakým zázrakem udržel rovnováhu, zatímco muž otevřel a vyskočil ven. Skutečně se ocitli v lese, nenacházela se zde jediná cedule se jménem místa. Muž pokývl na Harryho, aby vystoupil. Ten nemotorně seskočil a přešel opatrně k dozorci. Muž ukázal na sotva zřetelnou cestu kousek od nich. "Vidíš tu cestu?" Harry přikývl.

"Máš jít po ní," řekl mu, a když si povšiml chlapcova zmateného výrazu, dodal: "Jdi rovně. Myslím, že kdybys šel špatně, rychle to poznáš." Potom se otočil a vyhoupl se zpátky do vlaku, zanechávající Harryho samotného a zmateného.

Vlak se znovu rozjel. Pomalu, ale pak přeci jen chlapci zmizel úplně z dohledu. A on zůstal sám. U kolejí na neznámém místě. Pokyny možná byly jasné, ale i tak se bál, když zamířil k pěšině, úzké a sotva patrné. Procházela lesem, tu a tam se zvlnila okolo nějakého keře či stromu.

Harry šel pomalu. Snad by i přiznal, že si užíval pohled na stromy okolo, hrdě se tyčící nad ním. Jednalo se převážně o jehličnany, i když to on sám netušil. Nevěděl, proč několik stromů je už holých, bez listů na větvích, a proč jiné jsou stále zelené s pichlavými jehličkami na větvích. Po chvíli cesty už na vše ostatní zapomněl, jen si prohlížel své okolí, tu a tam přejel rukou po listu či větvi, vychutnávající si ten zvláštní pocit spojení s přírodou, který doposud nepoznal. Občas zavadil nohou o keřík, kterého si předtím nevšiml, či klopýtl přes volně ležící větev. Ale kráčel dál, třebaže už mu začínala být trochu zima a konec jeho cesty byl v nedohledu. Za každým záhybem se objevovaly nové a nové stromy, jako kdyby pěšina byla nekonečná. Vysilovalo ho to, v životě nešel takovou dálku, ne takhle venku, vystaven větru a zimě, rozptylován krajinou okolo. Ale musel jít dál, nějaký pud ho táhl dopředu a cosi mu říkalo, že pokud se zastaví, dopadne to s ním špatně.

A potom se zvedl vítr, zašustil mezi stromy a Harry se zastavil. Něco uslyšel. Něco, co se rychle blížilo. Strašidelné zvuky, které neznal. V pravidelném tempu spojeném se šustěním spadaného listí, po kterém se něco pohybovalo. Nebo někdo. Dal se do běhu. Zcela reflexivně. Cosi mu říkalo, ať běží a on to udělal. Klopýtal přes kameny, větve; stromy okolo se proměnily v jednu velkou šmouhu. Po chvíli už ani netušil, kam běží. Jen se dral dopředu, stezka nestezka. Jenže to byla chyba. Zvuky se zrychlily, přiblížily se, a pak byly vedle něj. Snažil se od toho dostat, zabočil doleva hnaný svým vlastním strachem. Pak si teprve uvědomil, že ho to cosi zahnalo zpátky na pěšinu. Ale nepřestávalo to, jen se to stáhlo a udržovalo Harryho ve vytrvalém běhu, třebaže se chlapci už nedostávalo vzduchu a každý další nádech byl čím dál tím těžší. Ale musel běžet a to byla jediná jeho myšlenka.

Nepovšiml si, že stromy okolo něj řídnou, že už tu nepanuje takové přítmí, dokud nevyběhl z lesa na pole. Nezastavil se, utíkal dál, třebaže to bylo mnohem obtížnější. Oslňovalo ho slunce a on klopýtal přes zoranou hlínu. Cítil, že se každým dalším okamžikem jeho tělo skácí k zemi, že prostě jen zakopne. A pak už nebude mít dost sil se zvednout.

Zvuky už nebyly tak hlasité, hlína je tlumila. Ale stále se bál a neměl dost odvahy se podívat za sebe, aby zjistil, co ho celou dobu vlastně nahání. Sotva popadal dech, na odvahu nezbylo místo, ani na žádnou souvislou myšlenku. Jen běžel. Zadýchaný, unavený, bezmocný.

A pak měl za sebou i pole a on se ocitl na prašné venkovské cestě. Třebaže tam moc dlouho nezůstal, zvuky se znovu přiblížily a bezpečně ho navedly na jakousi louku, která v dálce končila nízkým plotem. Běžel dál, i když byl nejistý, netušil, zda má plot přeskočit či ne. Jenže nic ho nezastavilo a v momentě, kdy před plotem zpomaloval, se zvuky ještě přibližovaly s mnohem větší intenzitou než kdy předtím. Zrychlil. A skočil. Netušil jak, ale zvládl to, třebaže se z tohoto malého vítězství nemohl těšit. Uslyšel, jak něco za ním dopadlo na zem a žene se to k němu, zastiňuje mu to výhled na dům před ním, kterého si předtím ani nepovšiml. Předehnalo to a Harry se zastavil.

Několik metrů před ním stál kůň, pokrytý potem a rychle oddychující. A na něm jezdec, vyzařující jakýmsi elegantním dojmem, vysoký a perfektně oblečený. Jako by ho vůbec nehnal takovou dálku. Muž z koně sesedl, a pak, jako kdyby si vůbec chlapce nepovšiml, koni vytáhl třmeny, povolil podbřišník, odepnul otěže a nechal ho, ať se volně pase. Harry mezitím vydýchával běh, srdce mu hlasitě bouchlo a on měl pocit, jako kdyby se každou chvíli měl složit k zemi. Netušil, co ten muž dělá, byl zmatený a bál se, což se jen umocnilo, když muž konečně nechal koně koněm a zamířil k němu.

Dělal dlouhé kroky, třebaže se vyznačovaly jistou dávkou elegance, šel vzpřímeně, s hlavou vztyčenou a zrakem upřeným na chlapce. Harryho znervózňoval, měl pocit, že muž vidí vše, že mu vidí až do duše. A taky se bál. Předtím si myslel, že to nemůže bít horší než Kercon, ale teď cítil, že se mýlil. Bylo to horší. Mnoho horší. Šílená noční můra, kdy zatoužil, aby se vrátil. Do světa, který znal, časného vstávání, pravidelných nástupů a stále stejné práce, kdy možná stále žil ve strachu z toho, že se jednoho dne ocitne na pranýři či před hlavněmi pušek. Ale tomu mohl zabránit, alespoň trochu. Dokázal to ovlivnit, věděl, co dělat a co ne. Jak na sebe neupozorňovat. Jak dělat svou práci, aby mu nevznikly žádné problémy. Ale teď a tady netušil, jaká jsou pravidla. A něco mu říkalo, že tady ani nemusí nic udělat špatně, aby se ocitl mrtvý.

Muž přešel až přímo k němu a natáhl ruku, aby Harrymu nadzvedl bradu. Chlapcovi se rozbušilo srdce, ale nevydal ze sebe jedinou hlásku. Strach svíral jeho vnitřnosti a on se nedokázal ani pohnout.

"Harry, že?" zeptal se pak muž najednou. Oslovený prkenně přikývl. Muž opustil jeho bradu a otočil se k domu. Chlapec ho váhavě následoval, ve vzdálenosti, kterou uznal za vhodnou - ne moc daleko, ale i tak se muži nedržel hned za zády. Šel z něho strach, třebaže zároveň byl zvláštní, něco z něj vyzařovala, něco, co Harry neznal a nedokázal to rozpoznat.

Kráčel mlčky za ním, snažil se vydýchat předešlou námahu. Blížili se k obrovskému domu, který chlapci vzdáleně připomínal nějaký zámek z pohádek. Dvoupatrová budova tvaru obdélníku, čistě bílá a ozdobena reliéfy a dalšími architektonickými prvky, které se vyjímaly na světlém podkladu a dávaly celému objektu nádech historie a elegance. Vše do sebe zapadalo a pasovalo k sobě, nic se nerušilo a dohromady to vytvářelo něco impozantního, nad čím óchal nejeden znalec umění. Na Harryho to tak nepůsobilo, nedokázal spatřit všechnu tu krásu a pořádně si ji vychutnat, viděl jen jakousi budovu, jinou než všechny ostatní, které za svůj krátký život viděl.

Jen šel, prohlížel si všechny ty tvary a strnulé sochy, okna, za nimiž spatřil světlé závěsy. Netušil, co tam je, co tam najde. Ale bál se. Nevěděl, co s ním bude, co se stane. Jen jednu věc věděl jistě - že to dobré skutečně nebude. Ještě pár kroků a ocitne se v pekle.