Sestro červeného kříže...

Povídka psaná do soutěže na Hogwarts.cz. Úryvky kurzívou jsou z básně Smrt od Konstantina Biebla. 

Netušil, kde je. Jak se tam ocitl. Nevzpomínal si. Nepamatoval si, v hlavě měl prázdno, že si jen s obtížemi dokázal vybavit své vlastní jméno. Ale co tu dělá? Kde to je? Proč ho vše bolí a krk má vyschlý.

Pokusil se něco říct. Cokoliv. Ale z jeho úst se vydralo pouhé zachroptění.
Zachroptění, které až moc připomínalo umírajícího člověka.

Myslel si, že to ničemu nepomůže, sám ho skoro neslyšel. Ale možná to bylo i tím, že neslyšel téměř nic. Svět se najednou zdál tak neskutečně tichý, třebaže si byl jist, že okolo něj panuje čilý ruch. A někdo ho uslyšel.

Někdo… Vysoká postava, která opatrně usedla na jeho postel. Překvapeně si uvědomil, že je to žena. Netušil, co tu dělá, zrovna tady. Jen matně se mu vybavilo několik vzpomínek.

Zvuk granátu. Světlice na obloze. Řev kulometu. Strašidelný hukot tanku. Hořící letadlo řítící se k zemi. Řev. Spoustu nesrozumitelného řevu promíchané s výkřiky bolesti a zoufalství.
A tma. Tma. Tma. Jen pouhá tma.

Něco mu říkala. Jakási slova. Ptala se ho. Nerozuměl jí. A za chvíli, aniž by sám chtěl, se znovu propadl do temných hlubin spánku.

Vzpomínky na domov, který byl tak vzdálený. Jako kdyby se to vše stalo někdy v minulém životě, kdy spatřil naposled matku, otce, dívku odnaproti. Na kvetoucí růže, tak krásně rudé a s ostrými trny, o které se nejeden člověk popíchal, když je bral do ruky. Pár kapek krve na bělostné kůži. Co to bylo oproti tomu, co zažíval zde? Tolik krve, tolik zmařených životů, tolik ztracených vzpomínek…

Probudil se. A zase to bylo stejné. Jak dlouho spal? Kde to vlastně je? Sotva dohlédl na konec své rozvrzané postele. Neměl sílu na to, aby otočil hlavu. Jako kdyby se všechna vytratila kamsi do neznáma.

Otevřel ústa, ale žádná hláska z něj nevyšla. Jen zachroptění.

A ona zas přišla. Dlaň mu přiložila na čelo a cosi mu říkala, ale on ji neslyšel. Neslyšel téměř nic.
Jen zvuk slabě bijícího srdce.
A jemu se chtělo zase spát…

Sny. Nenechávají nás samotné v husté temnotě. Doprovází nás skrz ni. Pobízejí nás dopředu, ať jdeme rychleji a rychleji, ať běžíme. A někdy se chceme koukat, chceme vidět ty okamžiky štěstí, na které jsme už zapomněli. Chceme vidět zas šťastné sebe, vzpomenout si na chvíle, kdy jsme byli děti. Kdy jsme si jen bezstarostně hráli. A nevěděli. Nevěděli jsme nic.

Probudil se potřetí. Netušil, jak dlouhá doba uplynula? Den, hodina? Jak dlouho mohl spát?
Vše se zdálo stejné, nedokázal to rozlišit.
A zase… zase se pokusil promluvit.
A ona zase přišla. Posadila se na postel, jemně mu sevřela ruku a dívala se na něj velkýma, smutnýma očima. Neznala ho. On neznal ji. Ani nevěděl, co tu dělá. Proč je tu ta dívka z Červeného kříže…

Sestro Červeného kříže,
třetí noc nad námi bdíš
jako hořící hromnička.

A pak ji uviděl. Viděl ji. Světlé vlasy, které se ve srovnání s tmavými stěnami zdály zlaté. Tak krásné a lesklé. Jako kdyby byla andělem.

Jenže co by tu dělal anděl? Zde, na tomto místě? Proč by ztrácel čas s těmi, jejichž osud je už téměř naplněn? Když oni jen leží, více spí, než bdí. Jen mlčky čekají. Netuší, co se děje. Nevnímají, že venku se stále střílí, že zvuk děl je tak blízko. Neslyší ho. Neví o něm. Jen čekají, zmatení a ohromení vlastní bolestí. Jen čekají…

A zas se propadají do spánku. Do sladkého vysvobození. Jen na chvíli, na pouhou chvíli, kdy netuší, že vlastně křičí. Kdy neví o okolním světě, nevnímají bolest, jež zužuje jejich tělo. Jen spí, ve vnitřku svého těla tak klidně, jako kdyby byli malé děti, co usnou v kolébce.

Na pelest ke mně tiše usedla jsi:
Sestro, bojím se tvých skloněných rtů!

Bojí se. Je to strach z nevědomosti, kdy na ni pohlédne. Zas a znova. Vždy tam je. Ani neví, zda je stejná. Vždy vypadá jako anděl uprostřed pekla. Vždy.

Bojí se, když se k němu nakloní. Když si ho prohlíží svýma očima a on v nich vše uvidí.
Jak se ten anděl dostal sem, na toto místo?

Netuší, neví, tápe. Bojí se.

Bál se vždycky? Nebo jen teď, kdy je smrt tak blízko? Kdy ví, že kdyby zvládl otočit hlavou, spatřil by tu dámu s kosou na vedlejší posteli?

A pak usne. Zase. Pár obrazů, pár vzpomínek. Dětský radostný smích, přísný výraz matky, jak pozorovala honící se chlapce. Domov, rodná ves. Děvčata trhající květiny na lukách. Pasoucí se ovce. Všechno, co je tak krásné. A on to tak dlouho neviděl…

Viděl, jak se černá dáma zvedá, jak přechází k jeho posteli. Toho vedle už odnesla na temných perutích, teď půjde on. Přijme její ruku. Nebojí se jí, jejích skloněných vlasů ani očích. Není to anděl. Proto ho neděsí. Protože ji zná.