Slash na Hru o trůny, 15+. Renly a Loras. Bez spoilerů, jen taková epizoda z jejich životů (a zatraceně dvojsmyslná).
Jednalo se o jeden z těch mnoha turnajů,
který sloužil pouze a jen k určitému předvedení zářivé zbroje, k
domluvení nějakého toho sňatku či k uzavření menších politických dohod.
Přesto byl tento něčím naprosto výjimečný a ojedinělý. I když to vše se
mělo teprve stát, zatím se všech sedm království Západozemí topilo v
blahobytu a míru, který přinesla vláda Robertha Baratheona, jen několik
málo osob si ho stále trouflo nazývati uchvatitelem.
Už
bylo po všem. Pískové kolbiště zelo prázdnotou, koně odpočívali ve
stájích a dřevce a meče byly svěřeny do péče mladým panošům, zatímco
rytíři odešli na hostinu, doprovázeni spanilými dámami. Někteří svými
manželkami, k jiným se vtíraly mladičké panny, jejichž otcové je zatím
ještě nikomu nepřislíbili a ony toužily po romantické lásce plné
dobrodružství, o níž jim septy vyprávěly v eposech o hrdinech zabíjející
draky a zachraňující své milé z vysokých věží.
A
právě rytíři se vydali do hodovní síně, mezi nimi i jistý vysoký ser z
urozeného rodu, s lehce kudrnatými světlými vlasy a očima, o nichž se
nejedné dívce zdávalo. Ale i přes fakt, že o obyvatelky neměl nouzi,
seděl tu sám. Tu a tam se občas na někoho zdvořile usmál, někoho
pozdravil, ale jinak se stranil a každou dívku, která se snad k němu
opovážila přiblížit na vzdálenost několika metrů, odehnal pohledem. Na
hostině samotné setrval jen tak dlouho, aby ukořistil kus pečeně
podávané s pečenými bramborami a zeleninou a strávil zde společensky
přijatelně dlouhou dobu. Ale v momentě, kdy se uvolnilo místo pro tanec a
hudebníci spustili jakousi píseň, která ale i tak zanikala ve všude
přítomném ruchu, vstal a nenápadně, jak jen to šlo, se podél stěny
ozdobené znaky některých významných rodů vydal ven.
Kráčel
přes prázdné nádvoří, jen u ohně rozdělaného v železném koši stál
hlouček stráží a ze stáje se ozvalo hlasité zařehtání. Noc byla tmavá,
na obloze se již objevovaly první hvězdy a mladý ser si uvědomil, že
navzdory všemu měla síň jednu obrovskou výhodu - bylo tam teplo. Přesto
ho to neodradilo, šel dál, až se dostal ke ztemnělému schodišti
vedoucímu do zahrad. Scházel ho poslepu, veden jakýmsi instinktem, schod
za schodem po nerovném kameni, do kterého byly vytesány. K jeho štěstí
ale již někoho napadlo rozsvítit svíce, které zahradu jemně osvětlovaly a
vrhaly mihotající se stíny. Znal to tady, již několikrát tu setrval,
třebaže vždy jen na několik dní, ale i tak ho tento prostor nepřestával
udivovat. Rozličné rostliny, které někdo vysázel na první pohled možná
podivně, na pohled druhý do obdivuhodných tvarů. Mezi nimi se objevovaly
sochy, mlčenlivé a ze světlého mramoru, s ostře řezanými rysy a
děsivými stíny, které vrhaly okolo sebe. Neděsilo to, miloval strach a
nejistotu, kdy člověk netuší, co ho čeká za dalším rohem. Postupoval
dál, naslouchal šepotu větru ve větvích a pozoroval hvězdy na obloze nad
ním.
Bylo
tu krásně, to moc dobře věděl, třebaže něco tomu chybělo. Jakási forma
vzrušení, společnost jiného člověka, s kterým by mohl uniknout na
okamžik z reality. Jenže tu byl problém, kterého si byl dobře vědom. Pro
většinu rytířů představovala tu společnost nějaká krásná dívka, ať již
urozená panna - v tom lepším případě - či nevěstka z hostince na
rozcestí - v tom horším. Ale co můžete dělat, když jste ser, navíc ke
všemu z urozeného rodu a i přesto, že by s vámi do té postele odešlo
dívek nepočítaně, tak všem něco chybí?
Někde
za ním se ozvalo zašustění. Otočil se a upřel svůj zrak do tmy, zatímco
mu ruka sama sjela na levý bok, jen aby zjistil, že svou zbraň kdesi
odložil.
"Šermujete, sere?" uslyšel jen kousek od svého ucha. Překvapeně uskočil a pohlédl na neznámého. Pravdou ale bylo, že nezvaný návštěvník až neznámý nebyl a mladičký rytíř ho poznal snadno. Renly Baratheon. Mladší bratr krále a lord Bouřlivého konce. Kdo by ho neznal.
"Co prosím?" opáčil a uvolnil postoj, ruku vrátil na místo, kam patřila, a pozorně se zahleděl na mladého lorda před sebou. Neměl snad být na hostině? I když, jak si vzápětí uvědomil, on by tam měl býti také. Sedět a radovat se a tančit s dívkami, dávat jim jakousi naději, že by si je snad mohl vzít.
"Jen jsem se ptal," začal a přiblížil se o krok blíže, tak že jeho tvář byla osvětlena nejbližší svící, "zda rád šermujete. I když je pravda, že mnozí rytíři dávají v noci přednost odlišným aktivitám. Slyšel jsem, že zvláště hostinec na rozcestí je pro to oblíbený," dodal jakoby mimochodem. Jako kdyby nic z toho nemělo jakýsi zvláštní podtext, smysl, který ale dokázal rytíř podchytit, třebaže nějaká část v něm volala, že tohle přeci nemůže být pravda, nemůže.
"Šermuji," odpověděl prostě. Spatřil úsměv v mužově tváři, a pak lord přišel k němu. Cítil, jak mu bije srdce, jak se zrychluje tep, když se k němu naklonil a… podal mu meč. Sevřel ho, trochu váhavě, jakási jeho část čekala něco jiného, ale proč ne? Třeba to skutečně myslel tak, jak to řekl, žádný skrytý význam. Přijal to. Zaujal správné postavení a oplatil lordovi úsměv.
"Šermujete, sere?" uslyšel jen kousek od svého ucha. Překvapeně uskočil a pohlédl na neznámého. Pravdou ale bylo, že nezvaný návštěvník až neznámý nebyl a mladičký rytíř ho poznal snadno. Renly Baratheon. Mladší bratr krále a lord Bouřlivého konce. Kdo by ho neznal.
"Co prosím?" opáčil a uvolnil postoj, ruku vrátil na místo, kam patřila, a pozorně se zahleděl na mladého lorda před sebou. Neměl snad být na hostině? I když, jak si vzápětí uvědomil, on by tam měl býti také. Sedět a radovat se a tančit s dívkami, dávat jim jakousi naději, že by si je snad mohl vzít.
"Jen jsem se ptal," začal a přiblížil se o krok blíže, tak že jeho tvář byla osvětlena nejbližší svící, "zda rád šermujete. I když je pravda, že mnozí rytíři dávají v noci přednost odlišným aktivitám. Slyšel jsem, že zvláště hostinec na rozcestí je pro to oblíbený," dodal jakoby mimochodem. Jako kdyby nic z toho nemělo jakýsi zvláštní podtext, smysl, který ale dokázal rytíř podchytit, třebaže nějaká část v něm volala, že tohle přeci nemůže být pravda, nemůže.
"Šermuji," odpověděl prostě. Spatřil úsměv v mužově tváři, a pak lord přišel k němu. Cítil, jak mu bije srdce, jak se zrychluje tep, když se k němu naklonil a… podal mu meč. Sevřel ho, trochu váhavě, jakási jeho část čekala něco jiného, ale proč ne? Třeba to skutečně myslel tak, jak to řekl, žádný skrytý význam. Přijal to. Zaujal správné postavení a oplatil lordovi úsměv.
Vyrazil
dopředu, mladý Baratheon taktéž. Jejich zápas připomínal tanec, rychlý a
okouzlující, rozehrávající úchvatnou hru stínu a jemného světla. Pro
sera to byl krásný únik z reality, jako kdyby se ocitl někde úplně
jinde, daleko od všech problémů, které ho tížily. Jen tančil, uhýbal do
stínů a znovu se vracel, v naprostém poklidu, kdy ani jeden z mužů
nechtěl tomu druhému ublížit, zranit ho či zabít, jak to u nich bývalo
obvyklé.
Najednou ser zakolísal,
špatně přešlápl, ale ztracenou rovnováhu rychle znovu nalezl. I díky
ruce, která se mu obmotala kolem pasu.
"Na Tyrella šermujete dobře, sere," pošeptal mu do ucha lord.
"Jmenuji se Loras," odvětil, zatímco mu mozek z té těsné blízkosti druhého muže vypovídal službu.
"Já vím," znovu zašeptal, tak nějak svůdně a chtivě, těsně předtím, než ho přirazil na stěnu za nimi, o které ani ser netušil, že se tam nachází. Ale neměl čas nad tím přemýšlet, neboť se Baratheon zmocnil jeho úst a veškeré souvislé myšlenky vyhnal z jeho hlavy. Líbal ho dravě jako nějaký dravec, ale jemu to vůbec nevadilo. Už tak nějak od začátku tušil, že by se něco takového mohlo stát, a když konečně… vycházel mu vstříc jazykem, celým tělem, kdy ho rukama objal a přitiskl ještě blíž k sobě. Ucítil, jak se lord usmál do polibku.
Cosi
mezi nimi jiskřilo, jakýsi nepopsatelný a úžasný pocit. Nepřemýšleli o
tom, co by se stalo, kdyby je někdo uviděl. Teď jim to bylo jedno. Jen
sladké polibky a chtivé ruce, které se draly pod oblečení, rozvazovaly
šněrování a hladily rozpálenou kůži pod ním. Mladý Baratheon se ale
vydával stále dál a dál, košile nebohého sera už byla rozepnuté a
shrnutá na místa, kde mu nepřekážela v práci, složité šněrování kalhot
jen o kousek uteklo záhubě a Tyrell pod ním vzdychal a záda si dřel o
hrubý kámen, i když to vůbec nevnímal a bylo mu jedno, že další den ho
budou bolet tak, jako kdyby ho snad někdo bičoval.
Neodbytná
ruka se konečně vkradla i pod kalhoty, které vzápětí byly staženy pod
kolena. Lordovi zřejmě nevadilo, že ser teď sotva udělá krok, možná mu i
o to právě šlo, ale kam by Loras vůbec chodil? Aktuálně byl rád, že
zvládal stát, zeď mu to možná zlehčovala, ale jedna šikovná ruka
svírající jeho penis mu podlamovala kolena. Lord moc dobře věděl, co
dělá. Kdy má stisknout, jak si zahrát s prsty, kdy a jak přijet přes
špičku, aby muže pod sebou dovedl k šílenství. Líbilo se mu to. Mít
někoho takto ve své moci. Byl to naprosto jiný pocit, než když jste
bojovali v bitvě a chystali se zasadit poslední, smrtelný úder. Bylo to
nevýslovně lepší.
"Chcete
to dokončit?" zašeptal serovi do ucha v momentě, kdy pustil jeho penis a
on teď pulzující trčel do prostoru. Ne že by on sám neměl stejný
problém. Ale i tak zvládl posbírat jakési zbytky sebeovládání a říct
tiše ta slova, jako kdyby se bavili o čemkoliv jiném, jen ne o tom, co
právě tady a teď provozovali.
"Ano… prosím," dostalo se mu zoufalé odpovědi. Znovu se mu vybavila paralela s bitvou. Pořád to bylo lepší.
"Ano… prosím," dostalo se mu zoufalé odpovědi. Znovu se mu vybavila paralela s bitvou. Pořád to bylo lepší.
Otočil Tyrella tak, že teď stál čelem ke zdi. Nenatiskl jej na ni přímo, nechal ho, ať se opírá rukama, třebaže trochu pochyboval, zda to ustojí. Sám se zbavil jen toho nejnutnějšího oblečení, sevřel už svůj tak moc bolestivý penis v ruce, a pak se přitiskl k jeho zádům, jen aby se chvíli mohl třít, rukama bloudit po těle sera, tu a tam se dotknout jeho údu. Měl hravou náladu, tak trochu, ale i jemu už sebeovládání odcházelo, nasedalo na koně a prchalo do ledových krajin za Zdí.
Pro
ulehčení do něj vnikl jedním prstem, trochu nejistě a opatrně. Pak
přidal i druhý, užívajíc si pocitu, jak se muž pod ním svíjí a skučí,
jako kdyby se jednalo o děvku z Králova přístaviště. Nakonec to
nevydržel, prsty vytáhl a hrubě do něj zajel svým penisem. Ser pod ním
se prohnul. Bolelo to, vždycky to bolelo, věděl to i on sám. Stejně jako
fakt, že se na to nemá ohlížet, stačí několikrát přirazit - rychle a
tvrdě - a bolest ustoupí.
Stalo
se tak, ruce i nohy se třásly, dech se zadrhával. Výkřiky tlumily pevně
sevřené rty, teď už asi prokousnuté do krve. Jenže to bylo vedlejší pro
tuto chvíli, kdy se vše točilo okolo vášně a vzrušení, kdy bolest
přišla, aby se proměnila v slast. Tvrdé přírazy připomínající údery
mečem. Přesně, tvrdé, člověku se vytvářely na tváři kapičky potu.
Realita se ztrácela kdesi v dálce a nahrazovalo ji něco naprosto jiného,
lepšího.
Jako
první se udělal ser, ztuhl uprostřed pohybu, všechny svaly se sevřely,
aby se v následující vteřině mohly uvolnit. Možná to bylo tím, že Tyrell
byl jednoduše moc mladý a tohle pro něj tak nečekané, aby vydržel dále.
Možná to bylo tím, že Baratheon se nespokojil jen s penisem v jeho
zadnici, přidal ještě ruku. Neuvěřitelně šikovnou ruku, která jeho úd
pustila a přidala se k své společnici, aby sera chytila za boky. Lord si
ho ještě několikrát přitáhl, dravě ho nabodl na své kopí, aby i on
dosáhl vrcholu, aby se mu zamlžilo před očima a on měl co dělat, aby
potlačil výkřik a tím na ně upoutal nežádoucí pozornost.
Vzápětí
z něj vyklouzl a oba muži se sesunuli na chladnou, večerní zem. Prudce
oddechovali, vydýchávajíc to, co se právě stalo. První se vzpamatoval
starší z nich, lord se zvedl a začal se dávat do pořádku. Byl na tom
lépe než ser, jehož košile byla na několika místech roztržena, šněrování
se taktéž netvářilo zrovna zdravě a vrchní oděv se válel kdesi v křoví,
třebaže ani jeden z mužů netušil, jak se tam dostal.
"To byl… poučný souboj, řekl bych. Nechcete si to někdy zopakovat?" zeptal se nakonec, když se již oba dva měli k odchodu. Třebaže ser trochu kulhající a v poničeném oděvu.
"Pokud vám to nebude vadit, tak velmi rád," pousmál se na něj Tyrell.
"Zanedlouho by měl být turnaj v Dorne, pojedete na něj?"
"Rozhodně. I kdybych tam měl jet jen kvůli další lekci šermu."
"To byl… poučný souboj, řekl bych. Nechcete si to někdy zopakovat?" zeptal se nakonec, když se již oba dva měli k odchodu. Třebaže ser trochu kulhající a v poničeném oděvu.
"Pokud vám to nebude vadit, tak velmi rád," pousmál se na něj Tyrell.
"Zanedlouho by měl být turnaj v Dorne, pojedete na něj?"
"Rozhodně. I kdybych tam měl jet jen kvůli další lekci šermu."
Naprosto úžasné!
OdpovědětVymazatKonečně jsem narazila na ff-ku na GoT, která se řadí do té "lepší" kategorie. Neskutečně se mi to líbí, ty dvojsmysly..boží! :D
Stylem psaní je to stejně tak dobré, jako od autora knihy, ale děj.. aww :3 I když je fakt, že kdyby to bylo v knize, působilo by to zvláštně, jako fanfic je to úžasné ^^
Skvěle píšeš, těším se na další tvé povídky :)