Řekni mi proč

Larry. Trochu smutná, myslím, že tuhle jsem psala na dějepisné exkurzi v kempu po návratu z Terezína, i když obsahově s tím nic společného nemá. Možná jen to, co člověka napadá, když vidí hřbitov a spoustu náhrobků...

Pověz mi proč. Co se stalo, co jsi udělal. Proč.

Odešel jsi. Já vím. Odešel jsi a už se nevrátíš. Nikdy.

Ale proč. Proboha proč.

Nevím, tápu a nechápu.

Jak moc bych to chtěl vědět. Jak moc bych chtěl vrátit čas. Mít tě zas u sebe, sevřít tě v náručí a už tě nepustit.

Jsem naivní, ale stále doufám, že je to jen noční můra, ze které se probudím. A ty budeš ležet vedle mě a já tě sevřu v náručí. A už nepustím.

Ztratil jsem tě. Takovým způsobem, že mi tě už nic nevrátí.

Proč?!

Když si to uvědomím, děsí mě to. Stále tomu nevěřím. Stále používám přítomný čas, když o tobě mluvím.

Nemůžeš být pryč. Jsi můj anděl a ti přece neumírají. A já vím, že se pletu. Protože jsi mrtvý.

Jsi kurva mrtvý. A já nevím proč. Nebo jsem tu celou dobu byl slepý?

Souhlasil jsi. Říkal jsi, že ti to nevadí. Že to chápeš.

Že akceptuješ fakt, že si všichni myslí, že chodím s Eleanor.

Tak proč jsi to sakra udělal?!

Já, ty, všichni ze skupiny znali pravdu. Že spolu chodíme, že se milujeme. Ty a já.

Probouzeli jsme se spolu, trávili noci v jedné posteli. Nazí, vzrušení a ráno jsme se probouzeli šíleně nevyspalí. Ale šťastní.

Objal jsi mě, políbil na ucho a popřál dobré ráno. Při sledování televize jsi mě choval v náručí jako malé dítě. Při koncertech na mě vrhal pohledy, ze kterých se mi málem postavil.

Veškerý volný čas, který jsme měli, jsme trávili spolu. Seděli jsme na zemi, hráli flašku. Ach, jak jsem miloval ten pocit, kdy jsem se mohl koukat, jak ze sebe svlékáš veškeré oblečení. Provokativně pomalu. Jako nějaká děvka.

Miloval jsem, jak jsme si vytáhli spacák a zachumlaní v něm jsme spali na zahradě, pozorujíc hvězdy a měsíc nad našimi hlavami. Jednoho dne jedna hvězda padala a ty jsi mi řekl, ať si něco přeji.

"Chci být navěky s tebou," pověděl jsem ti tehdy.

"Nikdy tě neopustím," odpověděl jsi a objal jsi mě.

Přesto jsi to udělal. Odešel jsi.

Jak těžké může být se předávkovat? Léky, drogami, čímkoliv.

Tehdy, ten večer, kdy mluvila přítelkyně Coryho, jsi brečel.

Věděl jsi, že uděláš to samé?

Že mě opustíš, že odejdeš?

Vždycky jsem tě miloval. A pořád tě miluji, i když tu nejsi.

Ale jak mám žít, když odešel můj anděl, když jsi odešel ty, Harry?

Déšť pomalu ustával a zpod mraků už prosvítalo slunce, když se černá rakev nořila do země. Přítomné osoby jen těžko zadržovaly pláč a mnohým se to nepodařilo, třebaže ti, co zesnulého dobře znali, tušili, že se teď má lépe. Že je šťastný, ať odešel kamkoliv, protože je s ním. S tím druhým, jehož hrob byl hned vedle, stále vyzařující dojmem novoty a pochmurného pocitu, kdy si člověk uvědomí, že dotyčný opustil tento svět teprve nedávno.

Lidé se rozcházeli. Pomalu a s hlavami skloněnými. Slunce nabíralo na síle a mraky mizely. Na tmavém náhrobku bílým písmem stálo: Louis William Tomlinson.

A o kousek dál, na tom starším z hrobů: Harry Edward Styles.

Dva mladí muži, kteří sami odešli z tohoto světa.

Dva mladí muži, kteří měli vše. A přitom nic.

Dva mladí muži, kteří bez sebe nedovedli žít.

Dva mladí muži, kteří již byli spolu. A šťastní.