Do knihovny a ještě dál

Tak trochu FF na Divergenci, může obsahovat menší spoiler. Psaná do soutěže na Hogwarts.cz.

Mladá dívka procházela mezi knihovními regály tyčícími se do výšky nad ní, až si mezi nimi připadala jako skřítek. Táhly se všemi možnými směry, dopředu i dozadu, zahýbaly doleva i doprava a vytvářely tak jedno velké bludiště, kde se poprvé nejeden člověk ztratil. Přesto byl v jejich uspořádání jakýsi systém, který zasvěcenému pomohl dostat se tam, kam chtěl, aniž by narazil na osoby, se kterými se potkat nechtěl.

Zamířila okolo polic s dramaty, povětšinou tenkými a lehkými knihami, kterým nikdy nepřišla na chuť. Pak zabočila doprava, okolo polic s autory, jejichž jméno znal každý. Mísilo se tu několik žánrů, ale nikomu to nikdy nevadilo. Jenže okolo nich nešla dlouho, zvolila cestu vlevo a ocitla se tam, kde chtěla. Pro mnoho lidí toto místo bylo rájem, jiní se mu vyhýbali s tím, že tohle je přeci jen pro děti. Sladké fantasy, které čtenáře uneslo do naprosto jiného světa. Upíři, víly, vlkodlaci i kouzelníci, neobyčejně mnoho světů a možností. A na druhou stranu i světy, které se až tak moc přibližovaly realitě, až to člověka děsilo. Budoucnost, minulost. Země i místa naprosto jinde.

Milovala to. Sladký únik z reality, kdy se mohla ponořit do příběhu a prožívat ho. Stačilo dojít k regálu a postavit se přímo k němu, dva kroky napravo od uličky se science fiction. Knihy, které před ní spočívaly, znala nazpaměť. Harry Potter a další kouzelnické světy, které se postupně promíchávaly s upířími ságami. Jenže, navzdory tomu, co by nezasvěcený pozorovatel mohl čekat, si nezačala vybírat žádnou knihu. Ani tam bezradně nestála s děsivým pocitem, kdy si člověk uvědomí, že prostě a ještě jednoduše nemá co číst. Místo toho odpočítala pátou polici ze shora, opatrně odsunula krajní knihu, jakýsi pomuchlaný výtisk vyprávějící jednu z variant příběhu o Merlinovi, a do vzniklého prostoru strčila ruku.

Nehledala nic zvláštního, žádnou tajnou skrýš či vzkaz schovaný v láhvi. Místo toho zavřela oči. Trvalo to vteřinu, dvě. Ale čas byl v této chvíli zanedbatelný, čekala by na to klidně i hodiny. Ale bylo to rychlé. Jakási síla ji vtáhla dovnitř, svět se jí zatočil pod nohama, až úplně zmizel. Táhla ji dovnitř, do jiného světa, do jiné reality. Netušila kam. Ale věděla, že to bude stát za to.

Ocitla se v šedém světě. Naprosto, neboť šedá byla všude. Obloha nad ní se mračila, vypadalo to, že každou chvíli začne pršet.Oklopovaly ji domy, jeden jako druhý. Jednoduché, malé, z šedého betonu. Trvalo jí chvilku, než si vzpomněla, kde je tentokrát. Odevzdanost. Lidé oblečení v šedém, jednoduchém oblečení procházeli okolo ní. Nikdo ji neviděl, ale moc dobře tušila, že zde, v této frakci by jí to žádné problémy nedělalo.

Zařadila se k davu. Šel pomalým, vyrovnaným krokem v naprostém tichu, ozývalo se jen pravidelné dopady nohou na silnici. Žádný obličej jí nebyl povědomý, nikoho nepoznávala. Ale ze svých zkušeností moc dobře věděla, že to není špatně, že ji to občas zanese i do jiného času, než který je vylíčen v knize.

Snažila se držet tempo s davem, ale jak předpokládala, nešlo jí to. Už při čtení tušila, že do Odevzdanosti by nikdy nezapadla a tohle jí to jenom potvrzovalo. Jak někdo dokázal být tak… ohleduplný? Odevzdat se, nemyslet na sebe ani na moment a jen mít starost o druhé? Předtím jí to ani nepřišlo, ale teď, kdy si mohla prohlédnout ty obličeje, jednotlivé tváře, ji to zasáhlo plnou silou. I když by člověk od každého z těch lidí čekal něco jiného, všichni se chovali stejně, v zajetých kolejí, jen aby pomohli druhým.

Během jejího přemýšlení, procházeli tou monotónní částí města, které jinak znala jen z obrázků. Jenže tohle bylo v budoucnosti, odehrávajíc se po staletí, které uplynuly od dnešní doby. Budovu, kam odevzdaní mířili, poznala. Vždy ji udivovalo, jak se v těchto světech vyznala, ale vezmeme-li v úvahu fakt, že celé to bylo založené jen na její fantazii, na jejích představách, hlavní otázkou stále zůstávalo jak.

Ale ne, teď nad tím nechtěla přemýšlet, a tak jen stoupala po schodech Kongresového centra spolu s ostatními. Jejich pomalý krok jí dovolil si vše prohlédnout, s údivem zaregistrovat bandu Neohrožených, která divoce skotačilo po schodech, i málem vrazit do jednoho ze Sečtělých, který se ani zde nedokázal obejít bez své knihy.

Došli do obrovitého sálu. Odpojila se od Odevzdaných a přešla ke středu, kde poblíž řečnického pultíku spočívalo pět nádob, znamení, že pro některé z přítomných nastal den D, výběr frakce a cesty, kam se bude ubírat jejich další život.

Naslouchala úvodním slovům osoby, kterou neznala. O volbě, o životě. A třebaže odtud nebyla, věděla, co se pokouší říct. Stejně jako to, že mnozí z těch, kterým bylo v tuto chvíli šestnáct, netuší, o čem mluví. Neví. Ale budou vědět a na vlastní kůži to poznají, ať si vyberou jakoukoliv cestu. Někteří méně, jiní více, ale všichni ano.

Sledovala, jak přistupují, jak si vybírají. Většina z nich zůstávala ve frakci, kde se narodila a prožila dětství. Jenže se našly i výjimky, v jejichž důsledku se v místnosti pokaždé ozval šepot. Co jiného čekat, když se někdo rozhodne odejít ze svého rodného místa, od své rodiny, kamsi do neznáma.

Tušila, co se stane, když k nám nádobám přistoupila jí povědomá, vysoká dívka. Na sobě měla černé oblečení neohroženosti a zpod protrhané látky na zádech prosvítalo tetování. Přesto sebejistě zamířila naprosto nikam jinam, než k nádobě neohroženosti.

Dívce, která to vše pozorovala jen tak z povzdálí, se tajil dech. Tušila, co se stane. Že si ta mladá slečna vybere naprosto odlišnou frakci. Odevzdanost. Třebaže teď, jak sledovala její sebejistý krok, tušila, že něco takového vyžaduje obrovskou dávku odvahy. A že pro to má svůj vlastní důvod. Divergenci, kvůli níž by v její původní frakci nedokázala přežít. A také moc dobře věděla, že je to správné rozhodnutí. Třebaže její vlastní dcera půjde opačnou cestou.

V momentě, kdy matka Beatricie potvrdila svou volbu, se vše rozplynulo.

Dívka se znovu ocitla v knihovně. Znovu ji oklopila ta úžasná vůně knih, neopakovatelná atmosféra a krásné ticho, kontrastující s šumem ze světa, odkud právě přišla. Popadla z police knihu, pro kterou si přišla a měla se k odchodu, když v tom…

…se probudila.

Nad ní stála mamka a cosi jí říkala, ale ona to nevnímala. Snažila se znovu ponořit do sna, ale marně. Proč se jí vždy musí zdát o knize, kterou zrovna čte, ptala se sama sebe, když pohlédla na Divergenci položenou na nočním stolu.