Poslední vlk - 4. kapitola

Ano, konečně. Čtvrtá kapitola vlka, snad už i s náznakem toho, co všechno naši Sansu čeká. (A ano, slibuji, že se pokusím polepšit a kapitoly tu budou častěji.)

Nic není dobré, i když občas můžete mít takový pocit. Ale na okamžik si odpočinete, a pak se vše vrátí s ještě větší silnou, než kterou to všechno mělo předtím. Jeden krásný den. To bylo vše, co získala. Dokonce byla i venku, procházela se s Harrym a nechala si vyprávět příběhy z Údolí. Jen poslouchala, nepřerušovala ho, měl nádherný a okouzlující hlas. Občas ji zastavil, ukázal na horu v dálce či na ptáčka, který roztomile štěbetal. Seděl na větvi, a když odletěl, spadlo na zem trochu sněhu. Ani netušila, proč jí zrovna tento moment utkvěl v paměti. Viděla se v něm? Záviděla mu? Chtěla se také jen tak zvednout a po zazpívaném sólu odletět kdo ví kam?

„Je zajímavé si uvědomit, že něco tak krásného je tak šílené a kruté,“ řekl po chvíli cesty. Překvapeně se na něj podívala. Zachytil její pohled a pousmál se, rukou naznačil, že myslí vše okolo nich, sníh, světlou a jasnou oblohu, slunce, které se každým dnem zdálo menší a slabší.

„Zima. Je neuvěřitelně krutá, všichni se jí bojí a my nikdy pořádně nechápali proč vlastně, když jsme ji nezažili, že? Zima přichází. A Starkové měli vždy pravdu.“ Srdce jí poskočilo a dech se na okamžik zastavil. Proč to říká? Proč to vytahuje a zmiňuje motto, heslo a celou životní pravdu jejího rodu? Zmocnil se jí strach, bála se, že snad něco tuší. Ale on bezstarostně pokračoval, nespatřil její zaraženou tvář. „Věděla jsi, že Eddard Stark i Robert Baratheon byli vychováni zde v Údolí?“ Až teď se k ní otočil a ona nasadila zdvořilý, překvapený výraz. Ale na okamžik zaváhala a obávala se, že on si toho všiml. Že přijde na její lež. 

„Ne, nevěděla. Ale je to zajímavé, myslím,“ nějak ze sebe těch několik slov přeci jen dostala. Jak je výhodné někdy býti dívkou – stačí se jen usmívat, občas něco říci. Nestane se, že vás někdo odsoudí kvůli názoru, téměř na něj ani nemáte právo. Jste jen ozdoba, rodu a manžela. Máte se usmívat, opakovat naučené věty… Náhle Alayne neuvěřitelně záviděla Cersei i Margaery. I když v tom vše byla určitá jistota, nemusela se bát špatného slova, být svobodná bylo přeci jen něco naprosto jiného. A ty dvě to uměly, hrály tu hru stejně dobře jako muži, znaly jejich tahy a dokázaly je změnit, využívaly ženských zbraní a přitom je jen málokdo z toho podezíral.

Po chvíli jí začala být zima a Harry si toho všiml. Něžně ji vzal za ruku – jako kdyby to mohlo znamenat něco více, když měla tlusté, teplé rukavice a rukávy pláště jí dosahovaly téměř až ke konečkům prstů. Vrátili se dovnitř a do relativního tepla Měsíční brány. Chlapec se omluvil – chtěl zajít ještě za svou opatrovnicí. Rozloučila se s ním a osaměla, netušila, kam by mohla jít, ale lord Baeliš to vyřešil za ní. V jedné chvíli ho neviděla, v té druhé stál těsně za ní, až téměř mohla cítit jeho dech na svém týle.

„Myslím, že se do tebe zamiloval,“ konstatoval, a tak ji vylekal. Téměř nadskočila leknutím, pak zčervenala a sklonila hlavu, netušila, co mu na to říci. Pokynul jí, aby ho následovala, a ona se za ním vydala. Věděla, kam jde, nic důležitého by neřešil na chodbě, kde by je mohl kdokoliv slyšet.

Jeho komnaty byly strohé, ale účelné, celé místnosti vévodil stůl, podle jí neznámého pravidla pokryt mapami, svitky pergamenu a dopisy. Nic z toho nebylo důležité, moc dobře věděla, že to, co za něco stojí a má k něčemu využití, nosí u sebe. Či pálí nad plamenem svíčky.

„Nečekal, že to půjde tak rychle,“ pověděl jí, když i za ní zaklaply dveře. Postavil se k oknu a zadíval se na krajinu tam venku. „Pokud vše poběží podle plánu, svatba bude za deset dní.“ Zarazila se a překvapeně se na něj podívala. Deset dní… tak brzy. A přitom ani nebyla zasnoubena, ale jak si vzápětí uvědomila, k čemu by to bylo? Nikdo se vás na názor neptal. Ale Harry to věděl, tušila to. Celé dnešní dopoledne… Znervóznilo ji to, i když si nebyla jista proč.

„Překvapilo tě to,“ uhádl a náhle stál tak blízko. Dotkl se jejích vlasů, skláněl se nad ní a ona se začala bát. Znovu v tento den. Pak náhle, si ji přitáhl do náruče, svými pažemi ji u sebe uvěznil. Jako v klícce. Srdce jí hlasitě bušilo, strach ji ovládl, protože se bála toho, co by mohl udělat, třebaže by to rozhodně nebylo poprvé.

Sklonil se k jejím vlasům a něžně je políbil. Třásla se. A on z ní začal pomalu opatrně sundávat plášť, který si ještě neodložila. 

„Máš krásné šaty,“ pousmál se a prohlížel si ji. Ani se nezmínil, že je předtím nosila lady Lysa a že jí tak úplně neseděly. Byly krásné, to rozhodně, ale ona si v nich připadala jako malá holčička, ztrácela se v nich. Tak malá, zranitelná, veškeré pravdy jako kdyby ten kus látky jen a jen vyzdvihoval.

„Je tě pro něj škoda,“ zamumlal těsně předtím, než ji políbil. Zpočátku něžně a opatrně, jako kdyby byla labuť a on jí nechtěl nic udělat. Ale pak polibek prohluboval, veškerý odpor byl zbytečný, tiskl ji k sobě a dovolil si i proniknout dovnitř. Snažila se ho odstrčit, ale proti němu neměla žádnou šanci. Vzal si to, co chtěl. Vždycky. A ona s tím nemohla nic dělat, jen se podřídit a doufat v brzký konec.

A pak se od ní přeci jen odtrhl, nadšené oči připomínajíc dítě, které dostalo svou hračku. Pustil ji a ona pochopila. Může jít. Téměř vyběhla ven, ale několik kroků od jeho komnat se zarazila, nikdo na ní nesměl poznat, že se něco stalo. Bylo to její tajemství, jen další z dlouhého seznamu. Ale už jen deset dní. Pak odjede a všichni ji přijmou jako Alayne, nikdo nezauvažuje nad tím, že by se mohlo jednat o dědičku Zimohradu… Dokud nepřijde ta správná chvíle, ale do té je ještě daleko, musí počkat.

Konečně se ocitla u sebe. Otevírala dveře s vidinou, že padne do postele. Uklidní se, možná si trochu zapláče, ale zvládne to. Jen potřebuje klid, být na okamžik sama. To je vše. Jenže když za sebou zavřela a zahleděla se na postel a slzy si už téměř našly cestu ven, srdce se jí znovu stáhlo. Myranda. Seděla na posteli a usmívala se, na klíně měla položenou jednu z výšivek Alayne.

„Ach, tady jsi. Čekala jsem tu na tebe,“ pousmála se, ale Sanse zatrnulo. Něco v jejím výraze bylo mnohem horší než u Malíčka. Něco, co ji děsilo. Jako kdyby dcera lorda Nestora znala její tajemství. A byla odhodlaná toho využít.