neděle 8. prosince 2013

Poslední cesta

Psaná na dovolené. Možná smutné, pro někoho. Možná ne. Ale zase Larry, jak nečekané...

Seděl v tom stísněném kupé teprve krátkou chvíli, ale i přesto mu to připadalo jako celá věčnosti. Vlak rachotil po kolejích, stále a neúnavně a všechny zvuky se mísily do jediné strašidelné symfonie.

On si toho nevšímal, stejně jako nevěnoval pozornost polím, loukám a lesům táhnoucím se do dálky. A to i přesto, že přes zašpiněné okno na ně hleděl ven. Nevnímal nic, ani lidi procházející uličkou či ovce pasoucí se kdesi v dálce a připomínající malé bílé tečky na zeleném pozadí. Jen seděl, natěsnán v rohu a kolena přitisklá k hrudi, jako kdyby se chtěl stát neviditelným. Možná to i trochu byla pravda, protože všechny okolní dojmy nevnímal. To, že dokazovaly krásu světa a samotného života, bylo zbytečné. Rozhodl se. Rozhodl se již dávno a nemělo cenu to měnit. Pokoušel se o to mnohokrát, ale jeho stále opakující se myšlenky ho jen utvrzovaly v jeho rozhodnutí. Vždyť… dělá správnou věc. Jiná cesta není, ne pro něj. A někdo jako on si prostě nezaslouží žít.
Stále si pamatoval ta slova. Zlá slova, která ho ranila a spálila jeho srdce na popel, který byl rozprášen na dalekých pláních.

Jsi zrůda. Vypadni.

Zrůda. Zrůda, která milovala. Ani po měsících se s tím nedokázal smířit. Zkoušel vše možné, jakoukoliv možnost, ale nešlo to. Nedokázal na něho zapomenout. Na jeho roztomilé kudrliny, na oči určené jen k tomu, aby se v nich topil, ani na ty krásné rty, které by tak rád líbal.

Bylo to již několik let, kdy poznal, že není jako ostatní. Že ho nelákají dívčí prsa, úzký pas a zakulacené boky, jak tomu bylo u ostatních chlapců jeho věku. Děsil se toho a nenáviděl to. Snažil se s tím bojovat, ale marně. Jediné, co dokázal, bylo předstírat, že je stejný jako ostatní, a najít si dívku. Dívku chodící na internátní školu, aby tak nebyl vystaven stálým a pubertálním žádostem, aby ji líbal, či cokoliv jiného, co bylo pro jeho tělo a mysl ještě více nepřirozenější.

Nějaký čas šlo vše dobře. Chodil s Eleanor, inteligentní dívkou chodící na prestižní školu, která si jeho poněkud odtažité chování vyložila jako čiré gentlemanství. Možná si ho kvůli tomu některý z jeho přátel dobíral, ale většina v tom viděla oddanou lásku. Lepší to být nemohlo.

Dokud nepotkal jeho. Harryho. Chlapce z bohaté rodiny jako byla ta jeho. Stačila k tomu jediná vyjížďka na koni. Kdyby se teď koukl z okna a pořádně se zadíval na západ, kam se pozvolna sklánělo slunce, možná by i spatřil stezku, po níž tehdy cválal na své plnokrevné klisně, když se k němu Harry, tehdy ještě cizí neznámý chlapec, připojil na svém hřebci. Započal závod, a třebaže ho Louis vyhrál, zaplatil za to vysokou cenou. Svým srdcem. Jako kdyby mu na té zaprášené cestě vypadlo do a kudrnáč ho sebral.

Netušil, proč se mu později přiznal, proč řekl ta prostá slova, která ale nebyla pochopena. Louis byl moc naivní, když si myslel, že by druhý chlapec mohl přijmout fakt, že ho miluje. Teď už to věděl, ale ani to vědomí nemírnilo jeho utrpení, ani nezakrylo tu díru v jeho hrudi. Nepomáhalo mu nic.

Vlak začal brzdit. Jako kdyby se probudil ze sna, popadl svou brašnu a vyšel ven. V uličce se tísnilo několik vesničanů, kteří měli stejný cíl jako on.
Ozvalo se táhlé zaskřípění, které trhalo uši. Je tady.

Vystoupil jako poslední. To, co se zde nacházelo, snad ani nemohlo být nazýváno vesnicí. Pár domů, kaplička vyzařující dojmem, že se každým okamžikem zřítí a plácek, kde dvakrát denně zastavil vlak.
Trvalo mu chvíli, než se zorientoval. Vlak se mezitím znovu dal do pohybu a s rachotem se vzdaloval, aby zanechal chlapce na místě tolika bolestných vzpomínek.

Rozhodl se vydat po nepříliš udržované cestě. Táhla se mezi dvěma pastvinami, které ohraničovaly poněkud přerostlé živé ploty. Šel dlouho a než vůbec uviděl cíl své cesty, slunce již bylo jen krůček od toho, aby zmizelo za obzorem. Stále ale svítilo a v jeho světle spatřil starý rozložitý dub, který se skvostně vyjímal v dálce, zatímco obloha za ním se zbarvila do ruda.

Pokračoval dál, mnohem rychleji než předtím, něco ho k tomu stromu táhlo. Když byl ještě malý, jeho babička ho sem občas zavedla a po cestě mu vyprávěla strašidelné historky o pannách a rytířích, kteří zde ukončili své životy, ať to bylo ze zoufalství, hrdosti či kvůli nešťastné lásce. Jejich duše teď prý poletovaly v koruně stromu a poctivý člověk si mohl vyslechnout jejich příběhy. Nikdy tomu nevěřil. Ani ve chvíli, kdy právě tady skončil jejich závod a on poprvé Harrymu pořádně pohlédl do tváře. Byly to pro něj jen pohádky vytvořené pro strašení dětí.

Teď tomu ale už trochu věřil, když se dostal až k dubu a dotkl se hrubé kůry. Byl si jistý tím, co se chystá učinit. Netušil, jak je to možné, ale všechny pochybnosti, které do této chvíle byly zalezlé někde hluboko v jeho mysli, zmizely. Zvedl se vítr. Listy šepotaly ve větru a on zavřel oči. Slyšel je. Slyšel různé hlasy, ale všechny šeptaly to samé, jedinou stále opakující se věc. Lákaly ho k sobě a pobízely, že slunce již brzy zapadne a času není nazbyt.

Sklonil se k brašně a vytáhl z ní jedinou věc, kterou si sebou přinesl. Dlouhý, tuhý provaz se smyčkou na konci. Přehodil ho přes jednu ze spodních větví, ale i tak musel vylézt na kámen u stromu, aby ho na ní zavázal. Chvíli mu to zabralo, než skutečně držel pevně a oprátka se mu houpala přímo před očima.

Naposledy se rozhlédl po krajině. Pastviny, na nichž se páslo několik málo zvířat, vzdálená vesnice a koleje. Lesy táhnoucí se na východ a slunce zapadající na západě. Zahlédl prašné cesty, po kterých nejednou šel. Ale v momentě, kdy se mu do mysli znovu dostal on, jako by celá krajina potemněla. Nedokázal to prodlužovat. Tu bolest, díru v hrudi a vědomí, že člověk, kterého miluje, jím opovrhuje.

Navlékl si oprátku na krk. Zavřel oči. Vítr ho pohladil po kůži a listy zašustěly.
Udělal krok do neznáma.
Kdesi v dálce zakrákal havran.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Pokud nemáte účet google, lze využít možnosti anonymní, a pak se - budete-li chtít - podepsat do komentáře, či variantu "Název/adresa URL", kam zadáte svou stránku (pokud nemáte, klidně tam šoupněte tetičku wiki) a své jméno. :) Za komentáře a názory budu neuvěřitelně vděčná, děkuji moc! :))