Psaná na dovolené. Možná smutné, pro někoho. Možná ne. Ale zase Larry, jak nečekané...
Seděl v tom stísněném kupé teprve
krátkou chvíli, ale i přesto mu to připadalo jako celá věčnosti. Vlak
rachotil po kolejích, stále a neúnavně a všechny zvuky se mísily do
jediné strašidelné symfonie.
On
si toho nevšímal, stejně jako nevěnoval pozornost polím, loukám a lesům
táhnoucím se do dálky. A to i přesto, že přes zašpiněné okno na ně
hleděl ven. Nevnímal nic, ani lidi procházející uličkou či ovce pasoucí
se kdesi v dálce a připomínající malé bílé tečky na zeleném pozadí. Jen
seděl, natěsnán v rohu a kolena přitisklá k hrudi, jako kdyby se chtěl
stát neviditelným. Možná to i trochu byla pravda, protože všechny okolní
dojmy nevnímal. To, že dokazovaly krásu světa a samotného života, bylo
zbytečné. Rozhodl se. Rozhodl se již dávno a nemělo cenu to měnit.
Pokoušel se o to mnohokrát, ale jeho stále opakující se myšlenky ho jen
utvrzovaly v jeho rozhodnutí. Vždyť… dělá správnou věc. Jiná cesta není,
ne pro něj. A někdo jako on si prostě nezaslouží žít.
Stále si pamatoval ta slova. Zlá slova, která ho ranila a spálila jeho srdce na popel, který byl rozprášen na dalekých pláních.
Jsi zrůda. Vypadni.
Zrůda.
Zrůda, která milovala. Ani po měsících se s tím nedokázal smířit.
Zkoušel vše možné, jakoukoliv možnost, ale nešlo to. Nedokázal na něho
zapomenout. Na jeho roztomilé kudrliny, na oči určené jen k tomu, aby se
v nich topil, ani na ty krásné rty, které by tak rád líbal.
Bylo
to již několik let, kdy poznal, že není jako ostatní. Že ho nelákají
dívčí prsa, úzký pas a zakulacené boky, jak tomu bylo u ostatních
chlapců jeho věku. Děsil se toho a nenáviděl to. Snažil se s tím
bojovat, ale marně. Jediné, co dokázal, bylo předstírat, že je stejný
jako ostatní, a najít si dívku. Dívku chodící na internátní školu, aby
tak nebyl vystaven stálým a pubertálním žádostem, aby ji líbal, či
cokoliv jiného, co bylo pro jeho tělo a mysl ještě více nepřirozenější.
Nějaký
čas šlo vše dobře. Chodil s Eleanor, inteligentní dívkou chodící na
prestižní školu, která si jeho poněkud odtažité chování vyložila jako
čiré gentlemanství. Možná si ho kvůli tomu některý z jeho přátel
dobíral, ale většina v tom viděla oddanou lásku. Lepší to být nemohlo.
Dokud
nepotkal jeho. Harryho. Chlapce z bohaté rodiny jako byla ta jeho.
Stačila k tomu jediná vyjížďka na koni. Kdyby se teď koukl z okna a
pořádně se zadíval na západ, kam se pozvolna sklánělo slunce, možná by i
spatřil stezku, po níž tehdy cválal na své plnokrevné klisně, když se k
němu Harry, tehdy ještě cizí neznámý chlapec, připojil na svém hřebci.
Započal závod, a třebaže ho Louis vyhrál, zaplatil za to vysokou cenou.
Svým srdcem. Jako kdyby mu na té zaprášené cestě vypadlo do a kudrnáč ho
sebral.
Netušil,
proč se mu později přiznal, proč řekl ta prostá slova, která ale nebyla
pochopena. Louis byl moc naivní, když si myslel, že by druhý chlapec
mohl přijmout fakt, že ho miluje. Teď už to věděl, ale ani to vědomí
nemírnilo jeho utrpení, ani nezakrylo tu díru v jeho hrudi. Nepomáhalo
mu nic.
Vlak
začal brzdit. Jako kdyby se probudil ze sna, popadl svou brašnu a vyšel
ven. V uličce se tísnilo několik vesničanů, kteří měli stejný cíl jako
on.
Ozvalo se táhlé zaskřípění, které trhalo uši. Je tady.
Ozvalo se táhlé zaskřípění, které trhalo uši. Je tady.
Vystoupil
jako poslední. To, co se zde nacházelo, snad ani nemohlo být nazýváno
vesnicí. Pár domů, kaplička vyzařující dojmem, že se každým okamžikem
zřítí a plácek, kde dvakrát denně zastavil vlak.
Trvalo
mu chvíli, než se zorientoval. Vlak se mezitím znovu dal do pohybu a s
rachotem se vzdaloval, aby zanechal chlapce na místě tolika bolestných
vzpomínek.
Rozhodl
se vydat po nepříliš udržované cestě. Táhla se mezi dvěma pastvinami,
které ohraničovaly poněkud přerostlé živé ploty. Šel dlouho a než vůbec
uviděl cíl své cesty, slunce již bylo jen krůček od toho, aby zmizelo za
obzorem. Stále ale svítilo a v jeho světle spatřil starý rozložitý dub,
který se skvostně vyjímal v dálce, zatímco obloha za ním se zbarvila do
ruda.
Pokračoval
dál, mnohem rychleji než předtím, něco ho k tomu stromu táhlo. Když byl
ještě malý, jeho babička ho sem občas zavedla a po cestě mu vyprávěla
strašidelné historky o pannách a rytířích, kteří zde ukončili své
životy, ať to bylo ze zoufalství, hrdosti či kvůli nešťastné lásce.
Jejich duše teď prý poletovaly v koruně stromu a poctivý člověk si mohl
vyslechnout jejich příběhy. Nikdy tomu nevěřil. Ani ve chvíli, kdy právě
tady skončil jejich závod a on poprvé Harrymu pořádně pohlédl do tváře.
Byly to pro něj jen pohádky vytvořené pro strašení dětí.
Teď
tomu ale už trochu věřil, když se dostal až k dubu a dotkl se hrubé
kůry. Byl si jistý tím, co se chystá učinit. Netušil, jak je to možné,
ale všechny pochybnosti, které do této chvíle byly zalezlé někde hluboko
v jeho mysli, zmizely. Zvedl se vítr. Listy šepotaly ve větru a on
zavřel oči. Slyšel je. Slyšel různé hlasy, ale všechny šeptaly to samé,
jedinou stále opakující se věc. Lákaly ho k sobě a pobízely, že slunce
již brzy zapadne a času není nazbyt.
Sklonil
se k brašně a vytáhl z ní jedinou věc, kterou si sebou přinesl. Dlouhý,
tuhý provaz se smyčkou na konci. Přehodil ho přes jednu ze spodních
větví, ale i tak musel vylézt na kámen u stromu, aby ho na ní zavázal.
Chvíli mu to zabralo, než skutečně držel pevně a oprátka se mu houpala
přímo před očima.
Naposledy
se rozhlédl po krajině. Pastviny, na nichž se páslo několik málo
zvířat, vzdálená vesnice a koleje. Lesy táhnoucí se na východ a slunce
zapadající na západě. Zahlédl prašné cesty, po kterých nejednou šel. Ale
v momentě, kdy se mu do mysli znovu dostal on, jako by celá krajina
potemněla. Nedokázal to prodlužovat. Tu bolest, díru v hrudi a vědomí,
že člověk, kterého miluje, jím opovrhuje.
Navlékl si oprátku na krk. Zavřel oči. Vítr ho pohladil po kůži a listy zašustěly.
Udělal krok do neznáma.
Kdesi v dálce zakrákal havran.
Udělal krok do neznáma.
Kdesi v dálce zakrákal havran.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Pokud nemáte účet google, lze využít možnosti anonymní, a pak se - budete-li chtít - podepsat do komentáře, či variantu "Název/adresa URL", kam zadáte svou stránku (pokud nemáte, klidně tam šoupněte tetičku wiki) a své jméno. :) Za komentáře a názory budu neuvěřitelně vděčná, děkuji moc! :))