Kruvalská princezna - 8. kapitola

Krutá pravda, se kterou je nutné se smířit. Když v tom jste a on také... Lze ale něco pro něj přeci jen udělat?

Netušila, jak se dokázala vrátit zpátky na loď. Patrně ji Karkarov musel vést. Nepamatovala si toho moc a vše jí stále připadalo jako pouhý sen. Zlý sen, ze kterého se probudí, a zjistí, že se nic z toho nestalo. Že se její čtrnáctiletý bratr nestal šampionem. Ale bylo v to marné doufat, protože moc dobře věděla, že tohle není sen, ale krutá realita, se kterou se bude muset smířit.

Na lodi byl klid, když tam přišla. S úlevou zjistila, že Viktor ostatním rozmluvil oslavu. Pochopili to a ona si mohla zalézt do své kajuty a zachumlat se do deky. Dovnitř proudilo jemné měsíční světlo. Ale spánek dlouhou dobu nepřicházel, a tak jen tak ležela, zatímco slzy si našly cestu ven a dopadaly na deku. A pak po nekonečné dlouhé době konečně přišel spánek a odnesl ji do klidných vod snění.

Pro jednu chvíli byla zase malá roztomilá holčička. Běžela se smíchem chodbou. Trvalo jí chvilku, než poznala, kde je. Byla v Bradavicích. V zastrčené uličce někde v prvním patře. Na zdech tu visely obrazy a kdesi tu měl být údajný vchod do mrzimorské kolejní místnosti. Ale to pro tuto chvíli nebylo podstatné.

Běžela dál a její smích se rozléhal chodbou. Za chvíli je spatřila. Věděla, že tam jsou, ale nevadilo jí to. Byla s nimi šťastná. Zastavila se a oni také. Tři zvířata, každé jiné a přeci jen měla něco společného. Byli to zvěromágové.

Jako první k ní přišel jelen. Měl hnědou a hebkou srst a majestátní paroží. Natáhla ruku, aby ho pohladila, ale v momentě, kdy mezi jeho čumákem a její rukou zbývalo posledních několik milimetrů, se jelen rozplynul. Proměnil se v modrou mlhu a ta pomalu stoupala vzhůru, až úplně zmizela.

Na chvíli tam zmateně stála. Malé děvčátko nechápalo, co se stalo, ale nějaká její vnitřní část, která snila a neklidně se převalovala na posteli, tomu dokázala porozumět. A pak šla dál. Sklonila se k zemi, kde na ni čekala malá krysa. Měřila si ji vystrašenými malými očky, ale když k ní natáhla ruku, zapištěla a utekla.

Postavila se znovu na nohy. Zbývalo jediné zvíře. Velký černý pes. Nelíbil se jí. Byla z něho cítit smrt. Ale i přesto k němu z nějakého neznámého důvodu šla. Natáhla ruku. A dotkla se hebké černé srsti. Na moment pohlédla psovi do očí. Skutečně v nich viděla smutek? Nemohla se zamýšlet dlouho. Další dvě pohlazení. A pak vše zmizelo.

Probudila se zmatená. Její sny většinou bývaly normální, tradiční noční můry či věci, které nedávaly žádný smysl a ani s ní neměly nic společného. Ale tohle bylo jiné. Věděla, kdo to byl. James Potter, Peter Pettigrew a Sirius Black. Posledního jmenovaného nenáviděla. Vždyť mohl za to, že její matka byla mrtvá. Vzpomněla si, že ji otec minulé léto vzal do Bradavic. Kvůli němu. Kvůli tomu, že utekl z Azkabanu. Ale nikdo jí už neřekl, že ho chytili, což logicky ústilo v to, že je stále na svobodě.

Její kajuta jí najednou připadala neuvěřitelně malá a stísněná. Nechtělo se jí spát, ani by to už nedokázala, a když se podívala ven, spatřila mnohem světlejší oblohu, než by čekala.Za chvíli bude svítat, pomyslela si, a tak to vzdala. Umyla se a oblékla do uniformy. Vystačila si s hnědým svetrem, ani po ránu nepotřebovala teplý plášť. Byl teprve listopad a ona si na zimu za ty roky zvykla.

Loď ještě spala, když vyšla na palubu, a pak přešla po lávce na zem. Viděla, jak se východ červená a oznamuje, že slunce brzy vyjde. Zatím si ale užívala ničím nerušeného klidu, kdy se sama procházela po pozemcích. Neměla žádný pevně daný cíl, jen se tak toulala, ale i tak skončila u jezera. Slunce se už přehouplo přes vrcholky hor a odráželo se na hladině. Ve křoví ptáci prozpěvovali svou časnou píseň. Naslouchala šustění listů ve větru. Na okamžik zapomněla. Zapomněla na vše, co ji od včerejška trápilo. Že je v turnaji, že ji čeká něco nebezpečného a ona naprosto netuší co. Že je tam s ní i její mladší bratr, který ani nemá potuchy o tom, že existuje. Že je mu jen pouhých čtrnáct. Ne že by mu nevěřila, že by to nezvládl, i někteří výherci byli mladší, ale i tak se bála. Možná to nebude tak nebezpečné, ale i tak by to mělo být nastavené pro dospělé kouzelníky. A on je tak mladý…

Někde vzadu za ní praskla větvička. Když se ohlédla, spatřila dívku v nebelvírské uniformě. Vypadala překvapeně, když zahlédla Isabel, patrně nečekala, že by tu v tuto dobu někdo byl.

"Ehm, ahoj,"pozdravila tiše a sklopila pohled k zemi.

"Ahoj," odvětila s Isabel a usmála se na ni. Ta dívka jí připadala milá a něco na ní budilo dojem, že je i chytrá, třebaže nedokázala přesně říci co.

"Jak se jmenuješ?" zeptala si ji po chvíli, kdy dívka mlčela. Jako kdyby na té zemi bylo něco zajímavého… Překvapeně vzhlédla. Dívala se, zda to skutečně Isabel myslí vážně, a až po minutce odpověděla.

"Hermiona, Hermiona Grangerová." To jméno jí něco říkalo. Zamyslela se, a pak si vzpomněla. Hermiona Grangerová, kamarádka jejího bratra a podle slov jejího otce nadaná dívka z mudlovské rodiny. I když neuvěřitelně otravná.

"Těší mě."

"Ty jsi Isabella, že?" Zeptala se opatrně, jako by se bála. To byl její otec tak děsivý? Za ty roky poznala jeho různé stránky. Dokázal být strašidelný, dokázal rozbrečet své studenty. Ale také dokázal být milý a hodný k těm lidem, které měl rád, třebaže by tomu většina nedokázala uvěřit.

Přikývla. "Isabella Snapeová."

"Gratuluji k výběru do turnaje."

"Díky. I když si jsem jistá, že toho možná ještě budu litovat." Povzdechla si a na okamžik stočila svůj pohled zpátky k jezeru. Na klidnou vodu a sluneční paprsky, které jí zbarvily do oranžova. Tak krásný den. A ona si ho stejně nedokáže užít.

Vrátila se pohledem zpátky k Hermioně. Stále tam jen tak stála. "Ty se kamarádíš s Harrym, že?" Viděla, že ji zaskočila. Nedivila se tomu.

"Já… ano." Bylo to jen řečnická otázka, ale i tak na ni nemohla hned vyjet s tím, že ví, že se kamarádí s jejím bratrem.

"Dáš na něj pozor? Prosím." Hermiona vykulila oči. V obličeji se jí mísily různé pocity. Překvapení, údiv, znepokojení.

"Samozřejmě, že dám." Ohradila se a Isabel spokojeně přikývla.

"Děkuji." A pak se vydala po vyšlapané cestičce vzhůru. Prošlo okolo dívky. Cítila její pohled v zádech. Ušla ještě několik dalších metrů. Pak uslyšela spěšné kroky a dívčinu otázku.

"Proč?" Jak prosté… proč. Tušila, proč se zeptala. Proč by kruvalské šampionce záleželo na tom, aby šampion za Bradavice byl v pořádku a bezpečí? Otočila se k dívce. Zvedl se vítr a pohrával si s jejími vlasy.

"Má matka kdysi za něco obětovala svůj život. Nechci, aby ta oběť přišla vniveč."

Otočila se ještě dřív, než mohla spatřit Hermionin pohled. Šla dál a neohlížela se za sebe. Možná to neměla říkat, ale co na tom záleží? Možná ji Harry bude nenávidět, jestliže se to dozví z jiných úst. Ale dokázal by přijmout pravdu od dcery Severuse Snapea?