Kruvalská princezna - 7. kapitola

Den plný překvapení, který přitom začal tak poklidně... mohlo se stát něco, co vlastně bylo tak očekávané?

Připadalo jí, že ten den uběhl nějak moc rychle. Nedělala toho moc. Po malé procházce po hradě se vydala k jezeru, a tam se pod rozložitou vrbou pustila do čtení deníků. Bylo jich sedm, ale každý zahrnoval o něco více než jeden školní rok, a tak společně pokrývaly období od prvního ročníku až téměř do smrti, třebaže její matka do nich nepsala každý den. Byl to zvláštní pocit v nich číst a zjišťovat, že s ní měla tolik společných věcí. Ne že by jí vše bylo do této doby záhadou, něco věděla již z vyprávění otce či z několika vzpomínek, na které mělo dovoleno se podívat.

Ale když teď četla ty řádky psané čistým a úhledným písmem její matky, bylo to něco naprosto jiného a neměla daleko do breku. Připadala si sice jako malá holka, ale nedokázala tomu zabránit a tu a tam si nějaká slza našla cestu ven. Proseděla tam skoro celé dopoledne schoulená v plášti, dokud si neuvědomila, že jí kručí v břiše a je čas na oběd. Svůj dárek si odnesla na loď, a pak se vydala na oběd. Většina kruvalské výpravy zůstala na lodi, ale pár odvážlivců se toulalo hradem, a ti se na oběd dostavili s předstihem. Když i zbytek vklouzl do síně, bylo skoro celá zaplněná. Isabel se vydala spolu s ostatními k jejich místům, když se jí do cesty postavili dva kluci.

"Ahoj," pozdravili ji naráz. Trochu ji to znervóznilo, stejně jako fakt, že jí připadali odněkud povědomí, i když si byla jistá, že nikdy předtím nespatřila žádná zrzavá dvojčata.

"Ahojky," odvětila nejistě, netušíc co se bude dít.

"Já jsem Fred."

"A já George."

"A ty jsi Isabella."

"Naši bráchové nás požádali-"

"Abychom ti předali tohle."

"A popřáli vše nejlepší." Stále překvapené Isabel vložili do ruky malý balíček, a pak jakoby se vypařili. Trvalo jí vteřinku, než jí došlo, odkud jí vlastně přidali povědomí. Fred a George, mladší bratři jejích dvou přátel z dob, kdy jako malá v Bradavicích trávila veškerý svůj čas.

Pokračovala v cestě ke stolu, s poněkud lepší náladou než před několika okamžiky. Posadila se, dnes o něco dál od zmijozelských, protože na nějaký "inteligentní" rozhovor skutečně neměla náladu.

"Kdo to byl?" zeptal se ji Krum, když si začala nandávat na talíř svůj oběd.

"Mladší bratři dvou mých přátel." Pokýval hlavou. Když se teď ještě zamyslela, zjistila, že asi ne jediní. Weasleyovi byla dost velká rodina, jak říkali. Znala ještě Percyho, ale s ním si moc nerozuměla, a ten asi již školu opustil. Ten zbytek jí byl záhadou, už si ani nevybavovala jejich jména.

Dojedla v poklidu a odpoledne se vydala s Viktorem do knihovny. Netušila, co tam bude dělat, ale z nějakého neznámého důvodu ji tam dotáhl, a tak si sedla ke stolu a pozorovala ho, jak se prochází mezi regály, ani by pohledem zavadil o jedinou knihu. Zavrtěla hlavou a místo toho vytáhla z kapsy ten dárek, který si ještě nerozbalila.

Málem se rozesmála, když ho vytáhla z hnědého balícího papíru. Byla to drobnost, která ale potěšila - plyšový hádek se zamilovanýma očima. Věděla, že kdyby to spatřil její otec, rozzuřil by se, ale jí se to líbilo. Bude muset Charliemu a Billovi napsat sovu s poděkováním, ale teď se jí do sovince, kde se zabydlela její sova, moc nechtělo. Místo toho si z police vytáhla knihu a celé odpoledne si četla, zatímco pozorovala Viktora. Zdálo se jí to divné, ale nechalo to být. I k těm nejdivnějším věcem má člověk důvod.

Nastal večer. Lhala by, kdyby řekla, že není nervózní. Ta kapka nejistoty tu byla stále. Netušila by, co by se stalo, kdyby ji pohár skutečně vybral. Zvládla by to? Turnaj nebyl žádná dětská hra a mohla v něm i zemřít… nějaká její část se toho bála, jiná po tom toužila a ona se cítila podivně rozpolcená.

Připadalo jí, že ta večeře trvá neuvěřitelně dlouho, ale pak přeci jen všechno jídlo zmizelo a Brumbál povstal.

"Nyní je již Pohár připraven učinit rozhodnutí. Podle mého odhadu si to vyžádá pouhou minutu. Až ohlásím jména šampionů, prosím je, aby se dostavili do horní části síně a prošli kolem profesorského stolu do sousední místnosti, kde dostanou první pokyny." Ze svého pohledu neviděla žádné dveře, ale věděla, že v případě potřeby je jistě spatří. Ale nastane vůbec ta chvíle?

Síň potemněla. Utápěla se v pološeru a Pohár uprostřed síně zářil. Plamínky se třpytily a kroutily. Isabel se sevřel žaludek. To je skutečně nervózní? Skutečně se chce zúčastnit? Vždyť to bylo šílené. Ale něco ji lákalo, a tak s napětím sledovala Pohár. Posledních několik vteřin. A pak plameny zčervenaly a z Poháru vyletěl ohořelý pergamen. Brumbál ho zachytil, a pak podržel ve světle plamínku, teď již znovu modrých.

"Šampionem za Kruval se stává Isabella Snapeová!" Na moment zůstala bez dechu. Nedokázala tomu uvěřit. Skutečně? Skutečně ji vybral? Jenže to zjevně nebyl sen. Povzbuzená potleskem se zvedla od stolu a přešla k profesorovi, který jí s úsměvem do dlaně vtiskl pergamen a naznačil cestu.

U stolu spatřila Karkarova, který se usmíval, Pytlouna, který zářil ještě víc, a svého otce. Možná koutky jeho úst nebyly nejvýš, ale z jeho pohledu toho vyčetla nejvíc. Byl rád. Povzbuzena tímto otevřela dveře do místnosti a vstoupila.

Čekala něco menšího a příjemně ji překvapilo, když se ocitla v místě, kde všechny stěny pokrývaly obrazy čarodějů a čarodějek a kde vesele plápolal krb. Postavila se k němu a čekala. Stále tomu nemohla nějak uvěřit, ale stalo se. Je šampionkou.

O pár minut později vklouzla dovnitř další dívka, šampionka za Krásnohůlky. Představila se jako Fleur Delacourouvá. Těch několik slov Isabel stačilo na to, aby skutečně nelitovala toho, že tu školu odmítla. Možná byla dívka pohledná, ale naprosto jí naprosto nesympatická. A to je u holky, která má za otce smrtijeda, už co říct.

Posledním šampionem byl kluk. K jejímu překvapení z Mrzimoru, ale když si to uvědomila, tak proč vlastně ne? I čestný a hodný kouzelník může dokázat velké věci. Představil se jí jako Cedric Diggory a na rozdíl od dívky jí přišel mnohem sympatičtější.

Když se znovu otevřely dveře, čekala, že vejdou ředitelé a ostatní pořadatelé, místo nich ale vešel někdo, koho naprosto nečekala. Harry. Fleur se zeptala, jestli je nevolají zpět, ale ona věděla, že tohle by neudělali. Něco bylo zatraceně špatně. A potom dospělí konečně přišli a slova se ujal Ludo Pytloun. Z jeho slov čišelo nadšení, ale když je uslyšela, zůstala bez dechu. Nemohla to být pravda, prostě ne.

Ale byla. Její malý bratříček se stal čtvrtým šampionem turnaje.