Kruvalská princezna - 4. kapitola

Umře? Nezvládne to? Je něco takového možné? A co vlastně na turnaj řekne její otec? Bude se bát, zakáže jí to? 

Nezemřela. I když k tomu párkrát neměla daleko. Zvlášť po přečtení úkolů, které se kdy v turnaji objevily, se skok z věže zdál jako nejlepší řešení. Ale nakonec to nějak zvládla, i když vůbec netušila jak. Každý dalším dnem si navíc připadala ještě více nemotorná a nemožná. Vždycky měla problém s kletbami, jenže teď snad ještě víc. Jejich učení jí trvalo neuvěřitelně dlouho, a to bylo zatraceně špatně. Čas se krátil a ona toho neuměla o moc víc než na začátku. Ani netušila, jak je na tom Viktor a Mark. Občas se s nimi na chodbě střetla, ale pokud už spolu mluvili, nikdo z nich neměl chuť stáčet rozhovor na turnaj. Už teď ho nenáviděli. A to se ho ještě jeden z nich zúčastní. Isabella si byla téměř jistá, že ona to nebude. Ani jí to moc nevadilo, po tomhle všem si strašně ráda odpočine. I Bradavice se teď zdály mnohem lákavější než další dávka kousacích a ještě horších kouzel, které její štíty nedokázaly vykrýt.

Nastal již říjen. Nechápala, jak září mohlo tak rychle uběhnout. Celou dobu byla zavalená v knihách či zavřená v učebnách a vše, co předtím tady tak milovala, jako by se vytratilo a zmizelo. Neměla čas se s někým bavit, poletovat nad pozemky a strašit prváky v temných uličkách. Všechno se smrsklo do jedné velké rutiny, z níž jí jen občas něco vyrušilo.

Bylo ten jen pár dní po začátku desátého měsíce. Na ten dopis čekala mnoho dní, ale sovám sem vždy cesta trvala neuvěřitelně dlouho. Ale pak se přeci jen majestátný výr objevil i s dopisem. Přistál před ní na stole, upustil psaní, a pak se hned zvedl a odletěl pryč, aby nemusel nést něco zpátky.

Opatrně se natáhla pro dopis. Už teď se jí krapet ulevilo, mohla také dostat huláka. Ale červené na obálce nic nebylo a nespatřila ani jiné známky magie. Nechtěla tu chvíli oddalovat, a tak opatrně otevřela obálku a vytáhla list popsaný drobným úhledným písmem. Rozložila ho a pustila se do čtení.

Milá Isabel,

děkuji za dopis. Jsem rád za nové zprávy, třebaže nemohu říci, že jsem některými přímo nadšen. I když nepopírám, že v momentě, kdy se Brumbál zmínil o turnaji, měl jsem jisté obavy, že by Karkarova mohla napadnout přesně to, co ho napadlo.

Nemohu ti zakázat účast v turnaji, i když z toho nejsem dvakrát nadšen. Ale věřím, že v případě tvého výběru, bys to zvládla. Navíc vzhledem k současné situaci bude i pro tebe bezpečnější pobývat v Bradavicích a pod dohledem i jiných osob, než Karkarova. Dej si na něj pozor a neber tato slova na lehkou váhu. Nemohu pergamenu svěřit to, co se pravděpodobně blíží, ale věřím, že budeš opatrná.

Dej na sebe pozor během dalších týdnů. Podle ředitele byste do Bradavic měli dorazit třicátého října, tak se do té doby opatruj.

S.S.

Zírala na ty řádky, na ta slova… čekala něco naprosto jiného, ale souhlas? Nikdy. Nevědomky pohlédla k profesorskému stolu. Několik profesorů, ale ředitele neviděla. Dej si na něj pozor… nebylo to poprvé, co jí toto řekl, ale teď to znělo naprosto jinak než dříve. A jestliže to nemohl napsat… jak moc závažné to mohlo být? Jediné, co jí přišlo na mysl, byl ten, jehož jméno se nevyslovuje, ale to je snad nesmysl, ne? Měl být mrtvý, musí.

"Otec napsal?" ozvalo se odněkud z výšky a když vzhlédla, spatřila Marka. Přikývla.

"Takže stahování z kůže se nekoná?" Viktor, který zaujal místo naproti ní, se pousmál. Věděla, že to myslí z legrace, ale v této chvíli měla co dělat, aby ho z té kůže nestáhla ona.

"Ne. Ale je to divné." Znovu se zadívala na ty řádky, ale nic se nezměnilo. Čekala, že jediná věc, která by mohla narušit klid tohoto roku, je turnaj, ale patrně se zmýlila. Znělo to vážně. A nebo si to jen namlouvá? Netušila, ale něco v ní zaselo semínko neklidu.

"Stalo se něco?" Mark si přisedl vedle ní a začal si nandávat snídani.

"Zaprvé mě nemá v plánu zabít, spíše by se dalo říci, že je rád. Zadruhé mu nevadí má přítomnost v Bradavicích. Spíše je za to rád." Ne, to skutečně nechápala. Ano, v Bradavicích strávila své dětství, ale studovat by tam nedokázala.

"No, tak to je už vážný," podotkl Viktor. Přikývla. Vážné a zvláštní to bylo až až. Ještě chvíli se vrtala ve snídani, ale pak to vzdala, chuť na jídlo ji přešla. Rozloučila se s kluky a s předstihem se vydala na první hodinu.

Ať se snažila jakkoliv, pořád jí to vrtala hlavou. Otci odepsala, ale o tomhle se zmínit téměř nemohla. Pokud jí to po sově nevysvětlil poprvé, těžko to podruhé bude jinak. Nepředstavovala si pod tím žádnou banalitu, ale stále ji to táhlo jedním směrem. Jenže to bylo nemožné a nereálné. Nebo si to jen namlouvá? Stát se mohou i ty nejnepředvídatelnější věci. Ale tohle bylo něco naprosto jiného, naprosto jiná kategorie. Netušila, jestli to není jen o tom, že si to nechce připustit... ale návrat toho, jehož jméno se nesmí vyslovit… ne, to je nemožné. A i kdyby se to stalo, věřila, že by toho byly plné noviny i zde. A kromě toho by její otec neponechal nic náhodě a raději by ji uprostřed roku dotáhl do Bradavic, než aby zůstala zde.

Obavy postupně odcházely, když se znovu ponořovala do každodenní rutiny. Dny ubíhaly a najednou jí přišlo, že se všechno děje až moc rychle. Zvlášť když se na nástěnce objevil seznam těch, kteří do Bradavic pojedou - vesměs chytří studenti, kteří dělali minimum problémů. Ostatně, reprezentace školy nespočívala jen na bedrech šampiona, ale na všech ostatních studentech z výpravy, kteří se v době turnaje budou účastnit speciální výuky v hostitelských školách.

Blížilo se to. Strašně rychle. Turnaj i její sedmnácté narozeniny. Věřila, že pokud ji vyberou, bude ze šampionů nejmladší, protože až v den přihlašování se stane dospělou kouzelnicí. Dříve se do turnaje mohli bez problémů dostat i studenti prvních ročníků, ale letos tomu ministerstvo učinilo přítrž. Sedmnáct let a méně ne.

Dlouhou chvíli přemýšlela také nad tím, jak se do Bradavic dostanou. Letax by byl pro tak velkou skupinu moc složitý a proti přemístění byla škola chráněna. Jediná další cesta, kterou znala, byla vlakem z londýnského nástupiště devět a tři čtvrtě. Jenže i to by nešlo. A pak to zjistila, tedy aby byla přesnější, jim to několik dní před odjezdem Karkarov oznámil.

Nikdy neměla moc ráda lodě. Jejich houpání se na moři, malé prostory i vše ostatní z nich činilo něco, co čeho jen tak nevstoupila. A teď to se měla loď stát jejich cestovním prostředkem. Nejprve si ani neuvědomila jeden fakt, ale pak se na to zeptala. U Kruvalu bylo moře, u Bradavic jezero, to normální cestou nešlo. Vzápětí toho litovala. Klidnou plavbu by asi snesla, ale ponoření a následné vynoření? Můj ty Merline.