Kruvalská princezna - 24. kapitola

Jeden vánoční večer. Rodinná pohoda a pár strašáků z minulosti. Přeci si nemyslíte, že by v tom nebylo trochu slashe? 

Stála, zmateně na ty dva koukala, ani na slovo se nezmohla, ale nebylo to třeba. Nějakým způsobem její přítomnost vycítili, Hermiona vykulila oči a Draca od sebe odstrčila. A ten, když spatřil, kam se její pohled upíral, se snažil jakoby splynout s okolím. Nutno podotknout, že bez úspěchu.

"Já-já se radši ani neptám, ano?" Mávla nad tím rukou. Nějak neměla náladu na to ptát se, řešit to, jako kdyby se veškerá energie někam vypařila a nahradily ji jen užírající pesimistické myšlenky. A oni jen přikývli, zmateně se na ni dívajíc.

Otočila se a téměř se rozběhla ke kabinetu svému otci. K jejímu štěstí nebylo zamčeno, když vrazila do dveří a vpadla dovnitř. Profesor lektvarů překvapeně vzhlédl z křesla u krbu, podobně jako Harry z toho svého.

"Stalo se něco?" zeptal se, poněkud neobvykle starostlivě, vstal a vydal se k ní. Jen zavrtěla hlavou, ale jakmile došla až k němu, padla mu do náruče. Neptal se. Jen ji hladil po zádech, jako kdyby se jednalo o malé dítě, po chvíli ji k jejímu údivu popadl do náruče a odnesl do křesla. Zamumlala jakési poděkování, on se na ni jen usmál.

"Čaj, nebo něco ostřejšího?" zeptal se. Trochu překvapeně se na něj podívala - skutečně to řekl?

"Něco ostřejšího," odpověděla popravdě. A k jejímu údivu tu skutečně vtip, skutečně jí to nezatrhl, místo toho se vydal ke skříním, uslyšela zacinkání skla a za chvíli se k ní vracel už s malou skleničkou naplněnou zlatavou tekutinou. Podal jí to a ona, nezajímajíc se ani o to, co to vlastně je, to do sebe kopla. Což byla chyba, jak vzápětí zjistila, ale jak mohla tušit, že jí její otec dá zrovna tohle? Vykulila oči a rozkašlala se.

"Co se stalo?" ozval se Harry, Snape jen protočil oči.

"Kde že jsme to skončili? U nedostatku taktu?" pohlédl na něj. Chlapec trochu zrudl a sklonil pohled. "I když nemohu říci, že mě to nezajímá. Jen je u žen lepší počkat, ony ti to za chvíli všechno řeknou samy."

"To nechceš slyšet," přerušila jejich diskuzi Is, nevnímajíc to, co právě její otec řekl.

"Pokud jsi neviděla líbajícího se Karkarova s Brumbálem, tak bych to mohl zvládnout."

"A líbající se Hermionu s Dracem?" Oba přítomní vykulili oči.

"Malfoy? To nemyslíš vážně?!" zíral na ni Harry, snad doufal, že si dělá legraci, ale po tom večeru, kdy ti dva spolu tančili, smáli a bylo jim jedno, že na ně všichni zírají… no, bylo možné hodně věcí.

"Popravdě," promluvil Severus, "se to zdá poněkud pochopitelné. Tedy za předpokladu, že Draco líbá stejně dobře jako jeho otec."

"Jak můžeš, u Merlina, vědět, jak líbá starší Malfoy?" dívala se na něj Is překvapeně a doufala, že honem rychle přijde s nějakým rozumným vysvětlením. Třeba školní drby. Jo, ty by se daly pochopit.

"Školní experimenty. Nemůžu za to, že ta vaše generace je šíleně konzervativní," řekl jen tak mimochodem a usrkl ze skleničky. Isabella neuvěřitelně doufala, ať je její otec opilý, protože tohle, co právě řekl, bylo natolik vážné, že se to nedalo ani pokládat za sarkasmus.

"To nemůžeš myslet vážně."

"Můžu. Vy se tu hrozíte, když vidíte, jak se studentka Nebelvíru líbá na chodbě se Zmijozel. U nás Zmijozel souložil s Mrzimorem a Havraspár se díval," podíval se na ty dva, jako kdyby se jednalo o naprosto normální věc a oni byli jen idioti, kterým to nedochází. Ale pohledy, které na něj Isabella s Harrym upírali, ho usvědčily v tom, že toto je pro ně jednoduše řečeno šokující a nepředstavitelné.

"No… je pravda, že Nebelvír se držel stranou, to ano, kouzelníci z mudlovských rodin z toho také nebyli dvakrát nadšeni," snažil se to nějak přejít, ale marně.

"A teď ještě řekni, že polovina smrtijedů jimi byli jen proto, že jim mudlorození zakazovali souložit na chodbách," řekla tak neuvěřitelně sarkasticky, až by si náhodný kolemjdoucí mohl jen podle tónu hlasu splést s jejím otcem. K jejímu zděšení ale profesor lektvarů nereagoval, spíše se zatvářil, jako kdyby jeho dcera právě uhodila na hlavičku celého problému.

"To nemyslíš vážně."

"Myslím. Najednou jim to začalo vadit a člověk nemohl někomu ani vykouřit, aby se neobjevili s těmi svými transparenty a píšťalkami a děsivými kopiemi paní Norrisové," otřásl si při vzpomínce na dávné časy.

"Merline, co jsem komu udělala," zamumlala a její bratr se na ni soucitně podíval. On se na rozdíl od ní alespoň nedozvěděl, že jeho vlastní otec měl velmi divoké mládí a po chodbách s někým souložil.

Snape se zadíval poněkud zmateně, ale pak mu to přeci jen došlo. Asi udělal něco špatně. Nebo spíše určitě. Ale co se stalo, stalo se a vyřčená slova již nejde vzít zpět. Tedy… nějaká kletba by pomohla, ale to si vzápětí zatrhl. Přeci nebude mazat vzpomínky vlastní dceři.

"Co se takto vrhnout na dárky?" navrhl tedy. Další pohledy, jako kdyby se zbláznil.

"Myslel jsem, že na ty je čas až zítra…," naznačil nenápadně Harry, protože tušil, že Is patrně nemá daleko k tomu, aby svému drahému otci řekla něco… něco velmi nehezkého.

"Pouhá britská tradice. Někde se dávají již dnes," namítl pohotově.

"A mají k tomu rybu," poznamenala Is znechuceně. Její bratr se na ni překvapeně podíval, a tak mu to vysvětlila. "U nás v Kruvalu ti stačí rok a půl, abys je začal nesnášet. Pravda, ten poměr s masem je trochu horší, takže je vždycky schytají hned první čtyři ročníky, ale prostě… hnus kostnatý." Soucitné přikývnutí.

"Beru to tedy jako souhlas," řekl jednoduše profesor a zvedl se ze svého křesla. Nechápavě k němu zvedli oba pohledy.

"No… teď byste podle všeho měli odejít vedle a já to tu přichystám," odříkal, jako kdyby si snad předem připravil a nazpaměť naučil seznam úkolů. Isabella tomu byla i schopná uvěřit, tak jen vstala, popadla Harryho za ruku a odtáhla ho do vedlejší učebny. Teď večer tam byla poněkud zima, ale nevadilo jí to, posadila se na stůl a čekala.

"Is?" oslovil ji opatrně.

"Ano?" pousmála se. Měla toho dost, chtěla křičet, řvát, ale věděla, že si to nesmí vybíjet na někom jiném, na Harrym už vůbec ne.

"Netušíš, co se s ním… děje?" zeptal se a trochu sklonil zrak, snad se jejího otce stále bál, i když jí to po tom všem připadalo neskutečně vtipné.

"Kdybych to tak věděla," povzdechla si. "Zatím nejpravděpodobnější varianta je, že se zamiloval, i když nevím do koho. Profesorský sbor odpadá, na Francouzsky není a netuším, kdo z vyšších ročníků by stál za hřích. Ještě tu zbývá možnost, že by mu Brumbál nalil něco do pití."

"Brumbál?"

"Jestli mi teď chceš začít vykládat o tom, jak je to hodný dědeček, tak je mi absolutně jedno, že venku je nevím kolik, prostě tě do toho jezera hodím, abys přišel k rozumu, ano?" Její bratr na ni jen trochu zaraženě hleděl a ona si povzdechla.

"Ano, jsem v tomhle ohledu zmijozelská, a ano, nemám ráda Brumbála, stačí?" vysvětlila jednoduše a on opatrně přikývl. Z vedlejšího pokoje se ozval zvonek. Překvapeně se na sebe podívali.

"Nemáme už jít?" nadhodil Harry.

"Pokud ne, je to ne tebe," řekla, seskočila ze stolu a vrhla se ke dveřím.

Vánoční stromeček hořel. Tedy ne docela, jen se to tak zdálo, protože jejich milý otec neodhadl počet prskavek. Ztlumil světla a všechno to vypadalo tak… vánočně. Byly tam dárky a voněly svíčky a na stole perníčky. A Isabella si připadala jako malé dítě, stejně jako Harry, protože pro oba dva to bylo něco nového a vzrušujícího.

Jako jeden muž se vrhli k dárkům, nějak ignorovali fakt, že prskavky stále hoří a skutečně není vhodné se sklonit přímo pod ně. Profesor lektvarů v duchu zaklel, protože v domnění, že se jedná o rozumné, vyspělé kouzelníky, nepoužil bezpečnostní a ochranná kouzla. Ale k jeho údivu se nic zlého nestalo, žádný požár, žádný vyhořelý hrad, nic. A ti dva… vypadali tak roztomile, šťastně, až ho to udivovalo. Vytahovali dárky zpod stromů, předávali si je mezi sebou, a jak si povšiml, tak ty, které byly označeny jeho jménem, přisouvali k němu. Zakroutil hlavou a přidal se k nim.

Když o několik desítek minut později skončili zpátky ve svých křeslech, vánoční stromeček už nehořel a podlaha byla pokrytá pestrobarevným papírem, navzájem si ukazovali své dárky. Nebylo jich mnoho, žádná záplava jako u mudlů, kouzelníci tomu v tomto směru nepřišli nechuť. Povětšinou se jednalo o knihy - profesor lektvarů obdržel od své dcery titul o lektvarech a od Harryho mudlovskou knihu s výstižným názvem 100 způsobů, jak vyvraždit svou třídu. Isabella zas balíček sladkostí - nějak netušila, jak Harry přišel na to, že jí dochází a že je bez nich často k nevydržení - a také knihu o mudlovských střelných zbraních.

"Mudlovské zbraně?" podivil se její bratr.

"Je to účinnější než avada, netrhá duši a nikdo to nečeká," osvětlila mu prostě.

A co se týče Harryho, tak i ten si mohl rozšířit svou knihovnu za předpokladu, že nějakou měl. Speciální učebnice lektvarů, u které Severus doufal, že ji alespoň otevře a k něčemu mu to pomůže. Nějak si nedokázal představit, že by na něj po tomto večeru musel někdy řvát. A od Is taky kniha, i když poněkud tlustší a těžší, až ho to vyděsilo. Chlácholivě se na něj usmála.

"Strana tři sta devadesát čtyři," naznačila mu ústy prostě. Když to udělal, vypadla na něj obálka, výmluvně nadepsaná jako druhý úkol. Vděčně se na ni pousmál.

Zbytek večera si povídali, popíjeli čaj a uzobávali cukroví. Ale když už bylo pozdě a všichni zívali, Isabella se nedokázala přinutit zůstat, něco ji táhlo na loď, za Viktorem. Chtěla si promluvit, vědět, co se stalo, jestli tedy něco. A její otec jí v tom nebránil, objal ji na dobrou noc a Harry se na ni usmál a také popřál šťastnou cestu a dobré spaní.

Vydala se ven, nejprve tmavými chodbami. Pochodně byly teď v noci utlumené, a tak si rozsvítila pomocí hůlky. Bylo to strašidelné, ale jen trochu, rozhodně to mělo své vlastní kouzlo, které milovala. Pak vyšla ven, měsíc plul po obloze, hvězdy svítily jako malá světýlka kdesi v dálce. Bylo tu ticho. A klid. Sníh jí křupal pod nohama a jemný vánek ji lechtal na kůži. Loď v dálce byla tichá a tmavá, a když konečně došla až k ní, dřevěná prkna strašidelně vrzala.

Opatrně vyšla až na palubu, pak sešla dolů. Rovnou zamířila k Viktorovi, potichu, aby nikoho neprobudila. Lehce sevřela kliku v ruce a otevřela. Předpokládala, že její přítel bude spát, bude roztomile ležet na posteli, ale když ho spatřila, ztuhla uprostřed pohybu a jen vyvalila oči. Stačila jí sekunda, pouhá vteřina, aby zacouvala a zdrceně se sesunula na zem. To nemohla být pravda, to prostě nemohla… ale proč do prdele její přítel klečel na posteli, někdo ho zezadu píchal a společně připomínali šoustající sousoší?!