Kruvalská princezna - 23. kapitola

Další šílený Snape, drazí. Ale ono to nebude trvat už tak dlouho, bohužel...

Neuměla tančit. Nohy se jí pletly a nebýt silného stisku Viktorových paží, pravděpodobně by se i ocitla na podlaze. Ale přesto ten večer měl v sobě jakési kouzlo. Když hudba hlasitě hrála a ona se musela smát, když jí to nešlo a Viktor se na ni usmíval a trpělivě ji vedl. Po chvíli ji nakonec odvedl mimo, posadila se na jednu ze židlí a on mezitím došel pro pití. K jejímu překvapení k ní zamířil její otec, oděný ve společenském hábitu, jak jiném než v černém, ale i tak mu to slušelo. Pousmála se na něj.

"Kdepak máš přítele?" zeptal se ji a usedl na židli vedle ní.

"Šel pro pití, proč se ptáš?" Nějak nevěděla, proč by ho to zajímalo, ale on se k jejímu údivu usmál a v očích se mu zmijozelsky zalesklo.

"Protože když tě konečně vidím na plese, tak si s tebou také zatančím. A samozřejmě, ty jsi tu s Viktorem, takže se předpokládá, že se ho nejprve zeptám," ušklíbl se a jí bylo jasné, že i kdyby její přítel řekl ne, jejímu otci to bude jedno.

"A mě se jako nezeptáš?" ohradila se trochu dotčeně.

"Od kdy se na to muži musejí zeptat ženy?" ušklíbl se, ale když spatřil její výraz, opravil se. "Tak dobrá… pokud bude tvůj drahý přítel souhlasit, smím prosit?" Měla sto chutí ho odmítnout, ale nakonec si jen povzdechla.

"Ano." Vítězně se usmál, pak se otočil a vrhl rychlý pohled na jejího přítele, který se přibližoval se dvěma nápoji.

"Ech… dobrý večer," pozdravil váhavě.

"I tobě. Jen si vypůjčím tvou partnerku na jeden tanec, ano?" Nečekal na odpověď, jen se zvedl a ruku natáhl k Is, která ji přijala, a nechala se odvláčet zpátky na parket, jen stihla vrhnout omluvný pohled k Viktorovi, který se ale namísto toho jen pobaveně usmíval.

Několik kroků, ale pak si ji její otec přetočil tak, jak měla stát. Což jí jaksi nedošlo, nic proti tomu neměla, ale prostě byla střevo a při pohledu na to, jak to on umí, poněkud znervózněla.

"Víš, že neumím tančit?" zeptala se opatrně. Vrhl na ni pohled, jako kdyby si snad o něm myslela, že je naprostý idiot.

"Tančil jsem s tvojí mamkou, takže se neboj, mám praxi." A skutečně, k jejímu překvapení ji začal lehce vést, jako kdyby v tom měl letitou praxi. Ani si nestěžoval, když mu omylem šlápla na nohu. Pokaždé na něj hodila omluvný pohled, ale on se jen usmíval, nechával se unášet hudbou. A jí se to líbilo, přestala myslet i na své chyby, jen se nechat vést, vnímat svět kolem ní, barvy, hudbu a ruch, všechno dohromady, tak krásné a okouzlující. Připadalo jí to strašně krátké, když skladba skončila. Na moment zaváhala, protože nevypadal, že by ji chtěl pustit, snad uvažoval o ještě jednom tanci? Ale on ji místo toho popadl za ruku a vláčel k okraji parketu, na druhou stranu od Viktora.

"Co to děláš?" zeptala se trochu zmateně.

"Sháním tvého bratra," odpověděl prostě a mířil k místu, kde se podle něj ten mladý nebelvír mohl nacházet.

"Proč promerlina?" vyvalila na něj oči a pokusila se zastavit, ale marně, jen klopýtla.

"Aby sis s ním zatančila." Pak zahlédl jakého kluka v davu a křikl na něj. Jak si Isabella stihla povšimnout, v jeho rukách spočíval fotoaparát a jí to došlo.

"To nemyslíš vážně."

"Ale myslím. Rodinné album prázdné, čemu se budou tvoje děti smát?" ušklíbl se. Asi by ho praštila, ale merlinužel tu byl ten fakt, že se jednalo o jejího otce. Jen ho probodla obzvlášť vražedným pohledem, který by se mohl vyrovnat i avadě, akorát to nezabralo. Jako vždycky.

Její bratr seděl u stolu, vedle Weasley v poněkud podivném společenském hábitu, Harry ani netušil, jaká pohroma se na něho valí. Teprve, až když profesor lektvarů stanul před ním i se svou dcerou v závěsu, trochu polekaně vzhlédl.

"Harry," pousmál se, což bylo mnohem děsivější, než kdyby na něj začal řvát. "Podle rodinné tradice bych tě chtěl požádat, aby sis tady s Is dal jeden tanec." Ta nad tím musela jen zatřást hlavou, protože žádná tradice přirozeně neexistovala. Ale co člověk nadělá, když má takového otce a neodporujícího bratra, kterému nakonec byla svěřena. Zatímco šli k parketu, zamračila se na něho a setkala se s jeho nechápavým výrazem.

"Jestli si to neuvědomuješ, neumím tančit. A ty pravděpodobně také ne. A pokud se nepletu, otec si už sehnal někoho, kdo to bude fotit," vysvětlila mu ve zkratce. V ten moment evidentně znervózněl.

"To snad ne," zamumlal, když došli na kraj parketu. Jen pokrčila rameny.

"Merlinužel ano," povzdechla si, ale pak do toho přeci jen šla. Neuměla tančit, vždy potřebovala někoho, kdo by ji vedl, což od Harryho čekat nemohla. Mohla se jen pokusit eliminovat možné katastrofy, nezacházet moc do středu parketu, jen se tak pohupovat u kraje, dát bratrovi ruce na své boky a hlavně se nepouštět do ničeho, co by mohlo dopadnout špatně.

Nebylo to takové jako předtím, něco tomu chybělo. A přesto to mělo své vlastní kouzlo, více dětské a nevinné. Stále krásné, jen jiné, ani ta skladba neuběhla tak rychle jako předtím. A ke zklamání profesora to zvládli bez pádu, úrazu či nějakého většího klopýtnutí a vraceli se k němu s úsměvem. Is se rozloučila, a pak zašla zpátky za Viktorem, se kterým strávila zbytek večera, konečně už ne na parketu.

Procházeli se venku, drželi se za ruce, občas prohodili pár slov, ale jinak mluvit nebylo třeba. A pak nadešel čas, kdy už chtěla jít dovnitř, bylo pozdě a ještě by ráda mluvila se svým otcem, jen tak posedět u krbu. Ale když pohlédla na Viktora, něco bylo špatně.

"Děje se něco?" zeptala se opatrně.

"Ne, já jen… nechci vám překážet," pověděl, ignoroval to, že mu to hned vyvrátila, a pokračoval, "budu spát na lodi. Přijdu za tebou ráno, ano?" Jako kdyby nepřipouštěl žádný odpor. Snažila se ho přemluvit, zjistit proč vlastně, vždyť předtím s tím souhlasil… Ale nenechal se přemluvit, jen ji pak políbil na čelo a odešel, vzdaloval se jí z dohledu. Najednou jí přišlo, že jí je šílená zima.

Vrátila se do hradu. Z Velké síně se ještě ozývala hudba, snad nějaký pomalý ploužák, ale jinak tu panovalo ticho, většina již šla jistě spát. Zamířila do sklepení, šla pomalu, nikam nepospíchala, její otec tam možná ještě ani nebude a ticho tu panující bylo tak příjemné, dovolovalo jí přemýšlet o tom, co se stalo. Vždyť co by to mohlo znamenat… Ale ne, to nemohla být pravda, určitě ne. Třeba je jen unavený a nestojí o rozhovor s jejím otcem, to by se dalo pochopit. Ale co když… ne, tu myšlenku rychle zaplašila. To přeci ne. Říkal, že jde na loď a s kým by ji asi tak mohl… Ne, byla to blbost.

Šla dál, zrovna zabočila za roh, kdy se musela zarazit, protože to, co spatřila, ji doslova šokovalo. Hermiona. Draco. Líbající se. Merline.