Kruvalská princezna - 2. kapitola

Kruval. Jak to tam asi vypadá? Taky čekáte uvítací hostinu a rodinnou atmosféru? Ale co když se prostě mýlíte? :)

Pokoj byl malý a útulný, přesně ve stejném stavu, ve kterém ho před dvěma měsíci opustila. Na rozdíl od svých spolužáků ho měla sama pro sebe, tuhle komůrku v posledním patře hradu. Oknem se mohla dívat na rozlehlé pozemky, lesy a louky a moře, které se tu a tam objevilo v dálce.

Dotlačila kufr před postel a klec položila na stůl. Pak otevřela okno a pustila svou sovu ven a dívala se, jak se vzdaluje. Okno zavřela, dovnitř foukal studený vzduch, a i když bylo teprve září, již teď se v těchto zeměpisných šířkách teplo stalo velmi vzácným.

Netušila, co bude dělat. Vybalovat si nemusela, její zavazadlo jí stačilo, a když nerozházela knihy, všechno vždycky našla. Měla před sebou ještě hodně času. Několik hodin do oběda. Teprve tak se pravděpodobně objeví i ti z jejích spolužáků, se kterými byla schopna vést řeč. Každý rok to bylo stejné, kdy litovala toho, že přeci jen v domě svého otce nevydržela déle. Mohla zajít do laboratoře ve sklepě, procházet se vzpomínkami v kamenné myslánce, nebo se jen tak bezcílně toulat… i ta tapeta byla občas zajímavější než chladné kameny.

Ozvalo se zaklepání. Tiché, ale přesto ho uslyšela. Netušila, kdo by to mohl být, a tak se sama vydala ke dveřím a otevřela je. Nejprve nevěřila svým očím, nevěděla, co tu on dělá, ale pak ten zmatek aspoň na vteřinu zahnala a usmála se na něho. Ne že by ho neviděla celé dva měsíce - viděla ho i na mistrovství světa ve famfrpálu, kam kvůli němu jela. Ale přesto nemohla popřít, že by se jí po něm nestýskalo.

"Ahoj." Promluvil jako první. Měl bulharský přízvuk a jeho ruština jí vždycky zněla tak zvláštně.

"Ahoj," oplatila mu. "Co tu děláš tak brzo?" Viktor vždycky dorazil až odpoledne, po obědě a v době, kdy se do školy hrnulo nejvíce studentů, že mi vždy trvalo notnou chvíli, než se dostal ke svému pokoji.

"Neměli jsme trénink. Nechceš se jít proletět?" V ruce držel už připravené koště a ona si uvědomila, že ji asi zná lépe, než si myslí. Samozřejmě, možná jen odhadl, že se asi bude nudit, ale i tak na tom bylo něco děsivého. Přikývla a vrátila se do pokoje, aby z kufru vytáhla koště - Nimbus 2001, které možná už nepatřilo k nejlepším košťatům, která se dala sehnat, ale jí stačilo. I na její občasné létání nad krajinou bylo až moc dobré.

Vyšla ven, zavřela za sebou dveře, a pak s Viktorem pokračovala v cestě. I když hrad měl pouze čtyři patra a na první pohled se zdál poněkud malý a nevýrazný, uvnitř se dokázal člověk ztratit. Spletité chodby, temné s minimem světla. Škola se v noci proměňovala do strašidelného hradu, i když některých míst se mladší studenti báli i ve dne a vyhýbali se jim a dlouze je obcházeli. Taky se tak chovala, když ještě malá a tak trochu z toho všeho vystrašená. Jenže měla v sobě krev své matky, a tak jak postupně vyrůstala, stávala se čím dál tím statečnější, větší bojovnicí, která strach neměla a dokázala se postavit i starším studentům. A mohl za to i Viktor, kráčející teď vedle ní. Stal se jím přítelem, i když chodil o ročník výš. Ale stál za ní, kdy se tu jako jedenáctiletá objevila. Od té doby byli přáteli, nejlepšími přáteli - i když jeden čas z toho skoro bylo něco víc, následek bujné oslavy s větším množstvím alkoholu. Ale i po těch letech, kdy jí bylo skoro sedmnáct, kdy se měla stát dospělou čarodějkou, stále tu byl pro ni.

Konečně prošli halou, kde teď postávalo jen několik málo žáků. Zvědavě si je prohlíželi, ale v těchto situacích bylo nejjednodušší si toho nevšímat. Prváci vždycky byli až moc zvědaví a pokud se člověk nechtěl ocitnout v jejich obležení, nejlepší bylo jít a nevšímat si jich - nebo to alespoň předstírat.

Venku foukalo, ale pod mraky prosvítalo slunce. Oba dva nasedli na košťata a vznesli se do chladného vzduchu. Zem se pod nimi postupně vzdalovala a nebe jako by se přibližovalo. Byl to nádherný pocit. Vítr ve vlasech a okolo sebe výhled na krajinu, zelené lesy, které se táhly do dálky a místy prokukující louky a šedé skály. Obloha nad nimi byla modrá, jen tu a tam se objevil bílý mrak. Krásný den. Takový, který si chce člověk užít naplno bez toho, aby ho něco rušilo, a tak jen bezcílně poletovali nad krajinou a okolo školy, která se takhle ze vzduchu zdála menší než jindy.

Pak na ni mávl a začali se přibližovat k zemi. Nacházeli se zrovna nad lesem, a tak chvíli kličkovali mezi větvemi, než konečně stanuli dole. Neviděli odtud hrad, výhled na něj zakrývaly stromy. Jenže teď se neplánovala kochat jehličím. Viktor jí něco chtěl říct, ale ona netušila co. Trochu ji to znervózňovalo. Občas ji takhle ven vytáhl, ale hned první den školy nikdy.

"Takže," začal. Věděl, že jí to muselo dojít. Nepromluvila se, jen poslouchala a dívala se na něj. "Asi před týdnem se u nás doma stavil Karkarov."

"Karkarov?" Jejich ředitele znala moc dobře, třebaže ho v oblibě neměla. Bývalý smrtijed, navíc neváhal udat ostatní. Přesto se až nepřiměřeně často ocitala během svého studia v jeho blízkosti, oblíbil si ji, a tak se musela tvářit, že je jí jeho přítomnost milá, i když by ho v některých chvílích nejraději zabila.

Přikývl. "Řekl mi, že se bude konat Turnaj tří kouzelnických škol." Vykulila na něj oči.

"Cože?" Ten turnaj se nekonal staletí, to věděla moc dobře. Po dlouho dobu podle ministerstev i samotných škol moc nebezpečný pro mladé kouzelníky.

"Taky jsem se divil, ale vtip to zjevně není. Má to v úmyslu ohlásit na zahajovací slavnosti."

"Pak ale proč-" Nechápala, proč by o tom měl vědět Viktor dopředu a už vůbec ne proč jí to říká. Do slavnosti zbývalo jen několik hodin, v čem to tedy je?

"Přišel by i za tebou, ale…" Přikývla. Její otec. Nepochybovala, že právě kvůli tomu ji na Kruval nechtěl přihlásit a stále ji nabízel přestup na jinou školu. Marně.

"Takže?"

"Ty to stále nechápeš?" Zavrtěla hlavou, netušila, co by měla chápat, proč o tom má vědět zrovna ona a on.

"Isabel, oni nás vybrali do předběžného výběru na šampiona Kruvalu."