neděle 8. prosince 2013

Kruvalská princezna - 15. kapitola

První úkol. Co myslíte, jak se bude Isabella před ním cítit a jak ho zvládne?
Probudila se do chladného rána. Nad krajinou visela mlha a ona zjistila, že možná není až tak špatný nápad zauvažovat nad použitím ohřívacího kouzla na svou přikrývku. Na moment si myslela, že nastal den jako každý jiný, ale sama se vzápětí přesvědčila o opaku. Bylo úterý. První úkol. Draci.

Zděsila se, když zjistila, že si nedokáže vybavit kouzla, která předtím tak namáhavě hledala v knihovně. Vrhla se ke stolu, aby zjistila, že si je zapsala na pergamen, který se tím pádem stal něčím, co ji chránilo před smrtí v plamenech. Byla tam všechno, třebaže jich moc nebylo a u několika pochybovala o jejich účinnosti. Ale když vám jde o život, berete všechny varianty a nespoléháte se na jediný plán.

Zklidnila se a s listem v ruce se posadila zpět na postel. Pohlédla pak ven. Času dost. Ještě několik hodin, než vše začne. Nemusí teď být nervózní. Měla by se držet vzpřímeně, okouzlovat všechny s úsměvem a zářit sebevědomím, že to zvládne ze všech nejlépe. Ale netušila, zda to zvládne. Už teď se jí třásly ruce a ji zachvátila vlna nervozity. Vzpomněla si na ten rozhovor, kdy jí to Harry řekl. Mluvil s tebou Karkarov? Proč se ji na to ptal? Předpokládal snad, že to ředitel Kruvalu ví? Že jí o tom neřekl? Ale proč? Na moment zaváhala, přemýšlela, proč by jí o tom nepověděl. Jaký by měl důvod, když přeci reprezentuje jeho školu. Pak pohlédla na své ruce. Stáhlo se jí hrdlo, když si uvědomila, že možná ví, čím to bude.

"Měla bys něco sníst, Is," hučel do ní Viktor. Seděli na obědě, po dopoledni, který s ní strávil na pozemcích, zatímco si opakovala vše, co věděla o dracích. Jejich slabiny, vlastnosti, chování. Užitečná kouzla. Potom se cítila o něco jistější, ale ne o moc. Už od rána měla stažený žaludek, a jak její spolužák moc dobře věděl, ke snídani toho snědla také málo.

"Nemám hlad," zamumlala a dál se nimrala vidličkou v zelenině.

"Viktor má pravdu," ozvalo se vedle ní. Málem zapomněla na fakt, že tu sedí i s ostatními kruvalskými. "Takže něco sněz, nebo to do tebe dostaneme násilím. Přece nám naše šampionka neomdlí během úkolu hlady?" Následný smích a souhlasné výkřiky ji utvrdily v tom, že to není názor jen pár lidí. A moc dobře tušila, že by tu do ní skutečně zvládli narvat. Takže napíchla na vidličku brambor a strčila si ho do pusy. Stále ji pozorovalo mnoho očí a ona si byla vědoma toho, že tohle jim stačit nebude. S povzdechem pohlédla na kuře. Vypadalo lákavě a chutně, ale stejně to pro ni bylo utrpení, když ho pomalu žvýkala.

Netrvalo to moc dlouho, po chvíli začala protestovat, že toho už snědla dost a splnila jejich podmínku. S mumláním to nakonec nechali být a ona se zvedla, doprovázena výkřiky nadšení. Nikdo nepochyboval, že by to nezvládla, tak proč o tom pochybuje sama?

Vydala se do vstupní síně, odkud měla podle pokynů sejít na louku. Co tam, zjistí potom, zatím si byla jedině jistá tím, že zrovna tam se měli dostavit šampioni.

"Isabello?" ozvalo se kousek od ní, když už se téměř dostala k otevřené bráně. Její otec. Otočila se a zjistila, že je blíže, než předpokládala, prohlíží si ji pohledem, který ke svému znepokojení neznala. Došel až k ní, a pak ji - navzdory všemu, co kdy udělal - objal.

"Hodně štěstí," zašeptal do jejích vlasů, ignorujíc fakt, že kolem nich procházeli lidé a kdokoliv je mohl vidět.

"Já… děkuji," usmála se na něho, váhavě a zmateně, když od ní ustoupil. Pousmál se také, a pak, jako kdyby jí v uplynulých dnes snad četl myšlenky, řekl: "To s Harrym… nikdy bych se na tebe za tohle nezlobil." Potom se otočil a nechal ji tam stát. Zmatenou. A neuvěřitelně šťastnou.

Sestupovala po stráni až k louce, kde - jak zjistila již ráno - vyrostla ohrada a u ní se nacházel rozlehlý stan. Netušila, k čemu slouží, ale po chvíli jí to došlo, když spatřila, jak dovnitř zamířila vysoká postava madam Maxime doprovázena jednou menším, zajisté Fleur. Skutečně se ocitla na správném místě, když vešla. Obrovský stan, vybaven několika židlemi a lenoškami, jako kdyby to snad mohlo zmírnit všudypřítomné napětí a nervozitu.

Kromě Fleur tu stál ještě Pytloun, madam Maxime se k překvapení Is kamsi vytratila. Pytloun ji hlasitě pozdravil, ale jako by ta slova nevnímala, nervozita se vrátila znovu v plné síle. Zabrala si pro sebe jednu ze židlí a snažila se uklidnit pozorováním vlastních rukou a soustředím se na svůj dech. Nádech. Výdech. A tak pořád dokola.

Po chvíli dorazil i Cedric. Všechny pozdravil, ale na rozdíl od dívek si nesedl, jen přecházel sem a tam, připomínajíc zvíře zavřené v kleci. Jako poslední dorazil Harry. Usmál se na ni a ona mu úsměv opětovala s vědomím, že v tom přeci jen není sama. Pytloun ho uvítal stejně hlasitě jako všechny ostatní, a pak se k nim otočil, aby jim vysvětlil, co je vlastně čeká.

Čekala to. Dokázala si to odvodit podle toho, co slyšela už předtím. Draci. A zmocnit se zlatého vejce. Na první pohled prostý úkol, který v pohádkách zvládl i nejeden mudla. Jenže když si dokážete představit, jak takový tvor vůbec vypadá, vzpomenete si na všechny varování, která vás před nimi varují, je to něco naprosto jiného, než jít kamsi do jeskyně, myslíc si, že to bude lehká práce a velikost vašeho nepřítele je zveličována. Zatímco tam přemýšlela, uslyšela zvenku ruch. Různé hlasy, které splývaly v jeden; povyk, smích a další zvuky se mísily v jeden, dávajíc hlasitě najevo, že tohle nebude komorní záležitost. Že jestli se vám něco stane, nemusíte se obávat toho, že budete potichu umírat kdesi v divočině. Ne, tady k tomu budu mít publikum, které bude nadšeně skandovat jméno draka; pomyslela si Is sarkasticky.

Pytloun rozevřel váček, malý a červený. Když k ní přistoupil se slovy: "Dámy mají přednost.", byla natolik rozladěná, že ani nedokázala oponovat, že ono rozhodně žádná dáma není, místo toho se tomu jen podřídila a strčila do míšku ruku. Chvíli šmátrala, ale nakonec to vzdala a uchopila první model, který jí přišel pod ruku. Když ji vytáhla, na dlani ji spočíval maličký model modrošedého draka, ve kterém poznala švédského krátkonohého. Na krku mu visela číslice jedna.

Kouzelník obcházel postupně i ostatní, zatímco ona dál zírala na ten model. Měla jít první. A měla se utkat s drakem, o kterém si toho vybavovala zatraceně málo, ale i tak ji těch několik informací znepokojilo. Podívala se po ostatních - Fleur na ruce spočíval drak zelený, patrně velšský, Cedric nervózně hleděl na svého maďarského trnoocasého a Harry si vytáhl čínského ohniváče, jak s úlevou zjistila. Mohl dopadnout hůř, ale tento orientální drak nebyl až tak nebezpečný. Rozhodně lepší než drak, který občas chrlí i led; pomyslela si nervózně.

"Slečno Snapeová, jste na řadě jako první. Až uslyšíte zapísknutí, prostě vyjdete do arény, ano?" slyšela Pytlouna říkat, a tak nějak automaticky přikývla. Nevnímala okolí, cosi ji svíralo a ten pocit, se ještě prohloubil, když kouzelník kamsi odvedl Harryho. Stále seděla, Cedric přecházel po místnosti, Fleur zkoumala své ruce.

Potom se ozvalo písknutí. Měla pocit, že uběhla strašně krátká doba, netušila ani, jak přemluvila své tělo, aby se zvedlo a vydalo se k východu ze stanu. Prošla okolo soupeřů, odhrnula závěs a v ten moment se málem srazila s Harrym. Vracel se do stanu. Pousmál se na ni.

"Hodně štěstí," popřál jí a proklouzl kolem ní, zatímco ona nedokázala dostat ze sebe slovo.

Procházela okolo stromů, mezi fošnami, až se ocitla na okraji ohrady. Nad sebou spatřila hlediště, zaplněné kouzelníky, hlasitě volajícím a výskajícím. Nezabývala se tím, snažila se odfiltrovat veškeré zvuky. Zahleděla se přímo před sebe, na místo, kde na kamenech spočíval drak. Modré a šedé šupiny se leskly na slunci, zatímco sám tvor vypadal, jako když spí.

Isabella vytáhla hůlku z rukávu a pevně ji sevřela. Tušila, že drak nespí. Ale kdyby spal, bylo by to jen horší, neboť předpokládala, že vejce najde pod ním. Váhavě se vydala vpřed, opatrně našlapovala s hůlkou připravenou a hlasitě bijícím srdcem, které cítila až v krku.

Ušla několik kroků, když drak otevřel oko. Spatřil ji a ona si toho všimla. Skočila za kámen právě včas, když se jeho tělo napřímilo a on vychrlil oheň jejím směrem. Zhluboka dýchala, pokoušela se uklidnit a sestavit nějaký rozumný plán. Ke svému štěstí si vzpomněla na kouzlo, a tak nebylo těžké určit, kterým začne. Odpočítala několik sekund, a pak se vrhla ven.

"Conjunctivitus!" vykřikla, z hůlky vyrazil oslnivý záblesk. Jenže zamířila špatně, minula a za další kámen se vrhla jen tak tak, drak ji zaregistroval a znovu vychrlil, tentokrát ne oheň, ale tisícovky ledových krystalků. Ležely na zemi, několik se jich odrazilo a trefilo ji. Byly ostré a nepříjemné. Jenže musela to zkusit znovu, podle předešlého dračího výkřiku usoudila, že se trefila aspoň částečně. Teď to musí jen dokončit.

Vydrápala se po kamenech z opačné strany, přitisknutá k nim a doufajíc, že ji tvor nezaregistruje. Po chvíli se odvážila vzhlédnout - drak opustil hnízdo, ale pohnul se i tak jen o kousek, stačilo, aby se otočil a během vteřiny by byla mrtvá. Musela ho odlákat, nebo si být alespoň jistá tím, že se trefí napoprvé.

Vylezla na další kámen, využívajíc skalisek jako přirozené ochrany. Zjistila, že zde na vrchu má úžasný výhled. A úžasnou šanci draka trefit. Byl kousek od ní, pozoroval své okolí, nenapadlo ho zvednout zrak. Což pro ni aktuálně bylo špatně, musela se mu trefit přímo do oka. A napoprvé.

Rozhodla se to risknout, zhluboka se nadechla. Potom hodila kamenem. Oproti balvanům, které se vypínaly okolo ní, to byl pouhý kamínek, ale i tak stačil k tomu, aby upoutal drakovu pozornost. Ten vzhlédl a než se nadál, Isabella vykřikla kouzlo. A trefila.

Drak zaúpěl, popošel ještě několik kroků k ní, směrem od hnízda. Potom se zhroutil v bolestech k zemi. Neváhala, vyskočila a běžela. Klopýtala přes kameny, v několika okamžicích neměla daleko k tomu, aby si se svou šikovností vyvrtla kotník. Doběhla až k drakovi, který se stále převaloval, jenže ho nedokázala zneškodnit. A tak jen běžela dál, doufajíc, že tvora nenapadne zvednout hlavu a vychrlit na ni oheň či led. Jenže se zdálo, že ji ani nezaregistroval. Přeskočila i jeho ocas, překonala pár dalších metrů. A pak stála u hnízda, natahovala ruce a popadla zlaté vejce. Sevřela ho v náručí, neuvěřitelně šťastná. Poprvé si uvědomila, že všichni lidé okolo ní křičí, že Pytloun cosi říká. Pořádně to nevnímala, jen nechala svou mysl prostupovat štěstí a s hlavou vztyčenou vycházela z arény.


Žádné komentáře:

Okomentovat

Pokud nemáte účet google, lze využít možnosti anonymní, a pak se - budete-li chtít - podepsat do komentáře, či variantu "Název/adresa URL", kam zadáte svou stránku (pokud nemáte, klidně tam šoupněte tetičku wiki) a své jméno. :) Za komentáře a názory budu neuvěřitelně vděčná, děkuji moc! :))