neděle 8. prosince 2013

Kruvalská princezna - 14. kapitola

Co když vše není tak zlé, jak si možná myslíme? Může se stát i něco dobrého, ne? :)



Ten den jí připadal nekonečný. Ta nevědomost, kdy netušíte, zda jste neudělali chybu. Nevíte a jen se nimráte ve vlastních myšlenkách, přemýšlíte o pitomostech, až se posadíte pod strom u jezera a pozorujete jeho klidnou hladinou.

Seděla tam v tichosti, ponořená do úvah, že ani neuslyšela jeho příchod. Nezaregistrovala ten šustivý zvuk, jak kráčel spadaným barevným listím, které spolu s holými větvemi stromů dávalo jasně najevo, že se podzim blíží ke konci.

"Isabell?" Trhla sebou, když uslyšela jeho hlas za sebou. Vzhlédla. Viktor stál kousek od ní a prohlížel si ji takovým zvláštním výrazem… snad starostlivým?

"Ach, to jsi ty. Ahoj," pozdravila, trochu nervózně, ale zato s úsměvem. Nechtěla jít mezi lidi, dělat silnou, když je teď šampionkou. Ale být sama, odevzdaná jen svým vlastním myšlenkám a starostem… nebylo to ideální a v některých věcech ještě horší. A tak, když přišel on, se vše změnilo. Žádná samota, žádné přetvařování.

"Čekala jsi někoho jiného?" oplatil jí úsměv a posadil se na zem vedle ní. Pak se stejně jako ona zadíval na jezero a pochmurný les za ním.

"Ani ne," odpověděla po chvilkovém zaváhání. Nevěděla, zda na někoho čeká. Možná ne, ale jak šťastná by byla, kdyby se tu najednou objevil Harry…

"Stalo se něco?" zeptal se a ona si musela povzdechnout. Nad tím, jak ji zná, jak patrně tuší, že je tu něco v nepořádku. Byla mu za to vděčná. Začala mluvit, slova z ní volně plynula, že ani moc nepřemýšlela o tom, co vlastně říká. Jen se potřebovala vymluvit, dostat ze sebe vše, co ji trápilo. Ta nejistota z toho, že netuší, jestli se rozhodla správně, ještě umocněné tím, jak Harry odešel. A taky její otec. V těchto chvílích ke své smůle nedokázala být zmijozelská jako její otec. Zůstat netečná, nevšímat si toho a hodit to za hlavu. Být za každou cenu ta silná. Ignorovat to. A zároveň k tomu nedokázala sebrat odvahu, jak by to udělala její matka. Jen se v tom utápěla.

"To bude dobré, uvidíš," usmál se na ni Viktor, když mu vše vylíčila, a přitáhl si ji do náruče. Zabořila hlavu do měkké a teplé látky a jen si povzdechla. Bude… nebo ne?

"Jak by mohlo, když mého otce nenávidí," zamumlala. Pro tentokrát si povzdechl on. Zvedl jí hlavu, aby se mu musela podívat do očí.

"Proč by se na tebe tak díval jen kvůli tvému otci? Jsi jeho sestra a to on nezmění." Možná měl pravdu. Možná. Na chvíli ji to utišilo, aby se pak objevilo to, že Viktor o tom vlastně nic neví, netuší. Ale nedokázala mu oponovat, a tak to na chvíli hodila za hlavu.

Tušila, že se jí to vrátí, ale nechala to být. S Viktorem u jezera seděla až do oběda, opřená o něho si s ním povídala o všem možném. O věcech, které jinak považovala za zbytečné či kterých si ani nevšimla. Teď jí to bylo jedno.

"Bojíš se?" zeptal se ji najednou.

"Čeho?" odvrátila zrak od sovy, která letěla kamsi na východ, a zadívala se na něj.

"Prvního úkolu."

"Ne," zavrtěla hlavou. Ani na něj nepomyslela, její bratr ji zaměstnával víc. Neuvědomila si, že do něj zbývá posledních pár dní a ona ani netuší, co ji čeká. Jenže také věděla, že strach je tím největším nepřítelem. Nesmí se bát.

"Budu statečná," zamumlala, "jako moje matka."

Přišli na oběd právě včas. Posadila se s Viktorem ke zbytku kruvalským, ani netušila, co tu celé dny vlastně dělají, ale ať to bylo cokoliv, na nudu si nestěžovali. Povídali něco o nějakém vtipu, který provedli nějakému mladšímu studentovi Mrzimoru. Tušila, že to rozhodně nebylo omylem, jak tvrdili, ale nevadilo jí to. Za ty roky si na to zvykla. Jednalo se o jakési změněné pravidlo zabij, nebo budeš zabit, které se v její škole dodržovalo po staletí. V počátcích se skutečně tu a tam objevila mrtvola, ale to bylo postupně omezeno jen na jakousi formu šikany, se kterou se musel skoro každý vypořádat.

Její spolužáci zrovna byli u části zahrnující náhodně umístěné lepící kouzlo, když zaregistrovala Karkarova. Zvedl se od profesorského stolu a rázným krokem si to rázoval směrem k nim. Většina kruvalských zmlkla a zabořila svůj pohled o talíře, jako kdyby v něm bylo něco zajímavého. Ale Isabella to neudělala. Její pohled se s tím profesorovým střetl už někde na půli cesty a ona tušila, že rozhodně nesmí uhnout. Ale nečekala, že se na ni bude upřeně dívat, jako kdyby jí něco chtěl. Zrak odvrátil až v momentě, kdy ji minul, a v ní klíčil neodbytný pocit, že jí něco chtěl říci. Ale co a proč? Nebyla jediná, kdo si toho všiml.

"To bylo divný," pronesl Viktor, když se ředitel vytratil ze síně. Přikývla. Co by jí tak mohl říci a hlavně, proč to neudělal? Co za tím stálo? Nevěděla a přemýšlela o tom i v momentě, kdy se zvedla od stolu a zamířila ven ze síně.

Byla již v polovině Vstupní síně, přičemž se marně rozmýšlela, kam jít dál. Něco ji táhlo na loď, do ticha své kajuty a čtení deníků, ale tušila, že by se mohla střetnout s Karkarovem a někdy ta nebelvírská statečnost přicházela v ten nejhorší možný okamžik. Jenže toho byla ušetřena.

"Isabello?" ozvalo se za ní a ona se otočila, třebaže už po hlase poznala, kdo ji volá. Harry. Doběhl k ní a než stačila cokoliv říci, zeptal se: "Mohu s tebou mluvit?" Přikývla, a pak ho beze slova následovala do jakési zastrčené uličky.

Z jednoho okna na jejím konci tam prosvítalo trochu málo světla, ale jinak se topila v přítmí. Harry se zastavila zhruba v její polovině.

"Já jenom… mluvil s tebou Karkarov?" Zmateně zavrtěla hlavou. Vypadal rozhozeně, jako kdyby to nečekal. Ale pak se přeci jen vymáčkl.

"Draci."

"Co prosím?" vykulila na něj nechápavě oči.

"Draci. První úkol," vysvětlil a její zmatek se jen prohloubil.

"Proč… proč mi to říkáš?" Proč by jí to měl říkat? Jednalo se o tajemství, nikdo neměl přesně vědět, co je v úkolu čeká. Neměl to vědět ani on, natož jí to říkat, ale… co ho k tomu u Merlina vedlo?

"Fleur to ví, Cedric a já taky. Nebylo by to fér. A taky jsi moje sestra, ne?" Usmál se na ni a ona se musela usmát také. Netušila proč, ale oklopilo ji neuvěřitelné štěstí. Nemusela se bát. Ničeho.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Pokud nemáte účet google, lze využít možnosti anonymní, a pak se - budete-li chtít - podepsat do komentáře, či variantu "Název/adresa URL", kam zadáte svou stránku (pokud nemáte, klidně tam šoupněte tetičku wiki) a své jméno. :) Za komentáře a názory budu neuvěřitelně vděčná, děkuji moc! :))