Louis. Terezín. A jeden příběh, který je potřeba dopsat.
Světlo svíčky skomíralo a vosk v
kapičkách stékal na rozbitý podšálek. Bylo už pozdě, všichni okolo něj
už spali, slyšel, jak klidně oddechují a sní. I jemu už těžkla víčka,
ale věděl, že musí vydržet, že pro tuto chvíli není nic důležitější.
Všechno, co ho rozptylovalo jeho mysl - bolavá ruka, pavouk lezoucí po
stěně, zavrzání některé z postelí, kdy téměř polekaně nadskočil a
obezřetně se rozhlédl okolo sebe, anebo nějaký stín, který na okamžik
zatančil na stěně a pak zmizel - bylo tak nepodstatné a druhořadé oproti
tomu, co pro tuto chvíli bylo jeho úkolem. Nemohl zklamat, nesměl. A
bylo jedno, co cítil sám, že jeho tělo chce už spát a necítí prsty na
rukou. Měl úkol. A ten musel splnit. Sám se na něj přihlásil, a tak ho
musel vykonat. Ne pro sebe, ne pro žádnou slávu či odměnu, jak by někoho
mohlo mylně napadnout. Musel to udělat. Pro ně.
Na
okamžik se zarazil. Nesměl dovolit, aby jeho myšlenky odbíhaly. Ne k
tomu, co se pravděpodobně - ne, zcela určitě - stane. Zítra odjedou
další vlaky, další lidé, které už nikdy neuvidí. Nikdo sice popravdě
netušil, co přesně je čeká, co se nachází na konci těch kolejí, co míří
na východ, projíždí mezi poli, a pak se ztrácí v dálce…
Připadalo
mu, že od dnešního odpoledne, kdy se cítil téměř šťastný, uběhlo snad
tisíc let. Seděli s kluky na bedýnkách a na přeskáčku četli z jednoho
listu další část jejich příběhu, krásného a vtipného, který se od
reality lišil tak moc. A přitom tak málo, když člověk četl mezi řádky a
byl schopen vnímat více než pouhá slova. A chlapci sedící před nimi,
malé děti, se smáli a zapomínali na to, kde jsou. Že už tak dlouho
neviděli své rodiče a netuší, co se s nimi stane. Byli to jen pouhé
děti. I on sám byl. Pouhé dítě, které i tak znamenalo jistou naději pro
ostatní. A zároveň mu na bedrech spočívala zodpovědnost.
Zodpovědnost
za to, že dá příběhu konec. A jim naději. Musel se nad tou ironií
pousmát. On, Louis, dává naději těm malým, českým chlapcům. A přitom to
nebylo tak dávno, kdy se stávalo, že chodil domů a jeho původně bílé
podkolenky měly skvrny od inkoustu, který mu na ně nastříkali jeho čeští
spolužáci. Protože byl Němec. A ne že by se nechoval jinak, mezi nimi
panovala jistá nevraživost, vůbec ne dětská a nevinná… Bylo to zvláštní,
vzpomínat na dobu, kdy česky uměl jen pár slov, základní fráze, které
pochytil na hřišti v dřívějších dobách, kdy se spory dospělých
nepřenášely mezi děti.
Pamatoval
dobře dobu, kdy Češi odešli, předali jim území, které náleželo Němcům.
Nebo se to alespoň tvrdilo. Jenže pro Louise nenastal klid, jak by se
mohlo zdát. Jeho situace se naprosto změnila, protože jako někdo, jehož
otec byl Žid, se rázem ocitl v podobné situaci jako předtím čeští
chlapci. Jen s tím rozdílem, že on nemohl nic dělat, nemohl se bránit a
veškeré příkoří musel mlčky snášet.
Kdo
by si tedy pomyslel, že se pak ocitne zde a s těmi, kteří byli tolik
podobní těm, se kterými kdysi vedl tu malou tichou válku, bude psát
příběhy a rozdávat naději. Že se doučí jejich jazyk, až mu bude němčina
znít tak podivně cize, jako kdyby jí mluvil od dětství někde úplně
jinde, v jiném životě, protože teď mu evokovala jen řev tesáků a špatné
zprávy. Jako tu, kterou jim jejich učitel řekl odpoledne, když dočetli.
Přivolal si je k sobě, pak nenápadně ukázal na několik chlapců, kteří se
vrátili ke své předchozí k činnosti, četli si či něco hráli.
"Zítra
brzy ráno." Nemusel říkat více, porozuměli mu. Odjedou. Brzy ráno. A i
když nebylo řečeno nic víc, všichni věděli, co po nich žádá. Konec.
Konec příběhu, který si pak chlapci sami přečtou. A budou o něco
klidnější, protože budou vědět, jak to dopadlo. Že to dopadlo dobře, že
příběh dostal šťastný konec. A že tomu tak také bude i v jejich případě -
nebo aby si to alespoň mysleli, na chvíli se uklidnili tou myšlenkou,
třebaže Louis tomu nevěřil.
Asi
i proto se na to dobrovolně přihlásil. Ať se ostatní pro jednou pořádně
vyspí, klidně a bez starostí, on to dopíše. I když ho to rmoutilo a
vysilovalo. Znal ty chlapce všechny do jednoho. Jejich jména. Věk.
Věděl, kdo má sestru či bratra. Co dělali dříve jejich rodiče. Jejich
oblíbené zvíře. Pohádku. Vysněné povolání. A stejně tušil, že žádného z
těch naprosto nevinných chlapců, kdy nejmladšímu bylo čerstvých šest a
nejstaršímu chybělo několik týdnů do jedenáctých narozenin, už nikdy
nespatří.
Zahodil
všechny ty myšlenky za hlavu a vrátil se zpět ke psaní. Už to téměř
měl, stačilo jen dopsat konec třetí kopie. Jednu ponechá u sebe a zbylé
dvě dá dvou chlapcům, kteří zítra odjedou…
Král
se na chrabrého jinocha usmál a po vyslechnutí jeho příběhu se zvedl ze
svého trůnu. Síň, doposud naplněná šepotem, utichla a napjatě čekala,
co panovník na tento strastiplný příběh poví.
"Převelice jsi trpěl, mladý muži, a sotva lze udělat něco více než že těm, co příkoří ti způsobili, dát okusit stejnou měrou. Nemohu ti nabídnout nic jiného, než svou omluvu, ale přeci, pokud je zde něco, co ti bylo odebíráno více než jiné, a ty po tom toužíš, řekni si o to."
"Drahý králi, je tu jedna věc, o níž bych chtěl s největší pokorou zažádat, třebaže netuším, zda mi bude dána. Jedná se o ruku vaší dcery, drahé princezny Andromedy, která jako jediná neodsoudila mě za to, nýbrž dokonce u lidí cizích zastala se mě. A protože vím - nebo v to alespoň doufám - že ona ke mně chová stejné city, chtěl bych požádat o ruku její." Síň oněměle čekala, zraky všech se upíraly na krále. Ten chvíli zamyšleně mlčel, pak pravil: "Čekal jsem sice jinou prosbu, ale nebude-li mít sama nic proti tomu, pak ani já nebudu proti."
Pak dali poslat pro princeznu, která se dostavila za okamžik, stejně krásná jako vždy, s vlnitými vlasy do pasu a milým obličejem. K jejímu překvapení chlapec klesl před ní na kolena a vyslovil svou žádost. A princezna, třebaže zaskočena i tím, že její milý je zas svobodný, souhlasila.
O několik dní později se konala svatba a celé království slavilo, zas svobodné a volné pro všechny bez rozdílu. A ti dva žili šťastně až do smrti, bez starostí a společně vychovali mnoho dětí k úctě a pokoře tak, aby se již žádný z těch činů neopakoval.
"Převelice jsi trpěl, mladý muži, a sotva lze udělat něco více než že těm, co příkoří ti způsobili, dát okusit stejnou měrou. Nemohu ti nabídnout nic jiného, než svou omluvu, ale přeci, pokud je zde něco, co ti bylo odebíráno více než jiné, a ty po tom toužíš, řekni si o to."
"Drahý králi, je tu jedna věc, o níž bych chtěl s největší pokorou zažádat, třebaže netuším, zda mi bude dána. Jedná se o ruku vaší dcery, drahé princezny Andromedy, která jako jediná neodsoudila mě za to, nýbrž dokonce u lidí cizích zastala se mě. A protože vím - nebo v to alespoň doufám - že ona ke mně chová stejné city, chtěl bych požádat o ruku její." Síň oněměle čekala, zraky všech se upíraly na krále. Ten chvíli zamyšleně mlčel, pak pravil: "Čekal jsem sice jinou prosbu, ale nebude-li mít sama nic proti tomu, pak ani já nebudu proti."
Pak dali poslat pro princeznu, která se dostavila za okamžik, stejně krásná jako vždy, s vlnitými vlasy do pasu a milým obličejem. K jejímu překvapení chlapec klesl před ní na kolena a vyslovil svou žádost. A princezna, třebaže zaskočena i tím, že její milý je zas svobodný, souhlasila.
O několik dní později se konala svatba a celé království slavilo, zas svobodné a volné pro všechny bez rozdílu. A ti dva žili šťastně až do smrti, bez starostí a společně vychovali mnoho dětí k úctě a pokoře tak, aby se již žádný z těch činů neopakoval.
Dopsal,
pohledem zkontroloval rukopisy, a když je shledal bezchybnými a
čitelnými, opatrně vylezl zpod přikrývky, bosými chodidly se dotkl
studené podlahy a potichu, po špičkách, se plížil mezi palandami. Věděl,
kde ti dva spíš, přesto šel opatrně, naslouchal veškerým, i těm
nejtišším zvukům. Nechtěl nikoho probudit, ani sem někoho přilákat.
Musel jít potmě, a tak okolo sebe šmátral rukama, aby do ničeho
nenarazil a něco neshodil.
A
pak, po době, která mu připadala nekonečně dlouhá, se ocitl u prvního z
chlapců. Opatrně si k němu přisedl a jeden z papírů několikrát
přeložil, aby mu ho mohl vtisknout do dlaně. A chlapec ho mimoděk ze
spánku sevřel, až se Louis smutně pousmál. Zítra ho tam najde, až je
budou zítra budit a místností se rozezní hlasitý řev vyvolávající jména a
on uslyší i to své. Ale bude šťastný, alespoň trochu, protože najde
konec. Šťastný konec. Louis vtiskl chlapci něžnou, téměř mateřskou pusu
na čelo. Pak vstal a přešel o několik uliček dál k o něco staršímu
chlapci. I u něho na chvíli poseděl a vložil mu do rukou složený papír.
Nakonec se zvedl a vrátil se do své postele. Uhasil svíčku a o okamžik
později už upadl do klidného spánku s vědomím, že se ráno probudí a
najdou konec. A pak ho přečtou i ostatní, alespoň na okamžik šťastní a
spokojení.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Pokud nemáte účet google, lze využít možnosti anonymní, a pak se - budete-li chtít - podepsat do komentáře, či variantu "Název/adresa URL", kam zadáte svou stránku (pokud nemáte, klidně tam šoupněte tetičku wiki) a své jméno. :) Za komentáře a názory budu neuvěřitelně vděčná, děkuji moc! :))