Bezmaskoidní Halloween

Povídka psaná do sborníku Klubu pisálků. Jeden nevinný (a na mě roztomilý) slash. 

Na stole se ve velké skleněné míse nacházel popcorn, ještě teplý, jak ho před okamžikem vytáhl z mikrovlnky. Tak trochu nepřítomně se díval na halloweenský speciál jakéhosi animovaného seriálu, ale vnímal ho jen napůl ucha. Údajně se přitom měl bát, ale jemu to připadalo jako jedna velká kravina. Jenže změnit kanál zkusit už před pěti minutami a na nic lepšího nenarazil. A tak tu teď seděl, pozoroval žluté honící se postavičky, směšné karikatury čarodějnic, upírů a kdo ví čeho ještě, přičemž uzobával popcorn a přemýšlel, kdy už toho nechá a půjde spát.

Jenže se k tomu tak nějak nedostal, stále ho cosi drželo vzhůru. Snad nějaký pocit, že tu nebude sám, že si někdo vzpomene. Byla to naivní myšlenka, hodně naivní, ale on si nedokázal pomoci. Stále doufal. A stále marně, jak se minutová ručička na hodinách posouvala. Už se chystal vypnout televizi a odejít na kutě, když někdo zaklepal.

Nebylo to jen tak nějaké zaklepání. Žádné tiché a opatrné, jak klepají děti, když chtějí sladkosti a stále se tak trochu stydí. Tohle bylo silné a výrazné.

Trochu se nad tím podivil, ale nakonec přemluvil své tělo k pohybu a vstal. Přešel těch několik kroků do předsíně a otevřel dveře.

K jeho vlastnímu překvapení stál za nimi muž. A klepal se. Dost se klepal.

"Uch, já… Dobrý den, nemohl bych se u vás na chvíli schovat?" zeptal se roztřeseně. V jeho očích bylo vidět strach, třebaže netušil, co ho tak mohlo vyděsit. Ale touha po společnosti byla silnější, a tak ustoupil a pustil muže dovnitř.

"Co se vám stalo?" optal se, když neznámý trochu váhavě vstoupil a rozhlížel se po předsíni.

"J-já… zapomněl jsem, že je vlastně Halloween," řekl, a když spatřil nechápavý výraz, pokračoval, "trpím fobií z masek, víte."

Chápavě pokýval hlavou, pak vyděšeného muže dovedl do obývacího pokoje. Nabídl mu pití, muž s vděčností přijal sklenici vody, kterou hltavě vypil.

"Mockrát děkuji, i když bych asi už měl jít, nechci vás nějak obtěžovat…," dostal ze sebe, stále vyděšený a nervózní.

"Mě tu neobtěžujete, klidně tu zůstaňte přes noc, stejně jsem doma sám," pousmál se na něj majitel bytu. "Mimochodem, jsem Jack."

"Oliver," odvětil. "Moc děkuji."

"Není za co. Dáš si něco k jídlu?"

I když si na počátku večera myslel, že se bude jednat o další nudný Halloween, spletl se. Oliver byl fajn. Moc fajn. Když z něho opadl strach - údajně to vše vyvolila nějaká malá holčička, kterou rodiče navlékli do kostýmu, v němž vypadala jako modrá příšerka - a srdeční aktivita se vrátila k normálu, tak si i dobře popovídali. Přepínali mezi programy, dělali si srandu z upírů, co nevypadali jako upíři, z čarodějnic, které kdesi zapomněly kočky a košťata. A všechno oblečení, ale to porno vypnuli hned.

"Není už docela pozdě?" zeptal se najednou Oliver, když se hodinová ručička přiblížila ke dvojce.

"Hm, asi jo. Chceš už spát?"

"Už asi půjdu, nerad bych obtěžoval i přes noc," pousmál se a už se zvedal k odchodu. Jack ho zarazil.

"No tak, klidně tu přespi, místa dost. A radši nechci vědět, co bys dělal, kdybys teď někde potkal nějakého zombíka," zašklebil se. Oliver by po něm nejradši něco hodil. Jenže neměl co, a tak byl odsouzen k pouhému povzdechnutí si. Tohle ještě bude zajímavé.

Ale přeci jen to dopadlo docela dobře. Oliver zabral - po několika minutovém dohadování - gauč, zatímco Jack se vydal do své normální postele. Vše to vypadalo dobře, normálně, jenže to by se Oliver nesměl probudit v pět hodin ráno a zjistit, že ho objímají čísi ruce.

"Ehm, Jacku?" Odpovědi se mu nedostalo, oslovený zřejmě tvrdě spal. Zkusil se zavrtět, ale také nic. Jednou, dvakrát… Nakonec to vzdal. Nebylo mu to až tak nepříjemné, že by s tím neusnul. A tak jen znovu zavřel oči a upadl do sladkého spánku.

Probudil se asi až o čtyři hodiny později, do pokoje už pronikalo trochu slunečního svitu, ale na rukou se nic nezměnilo. Spíše naopak, připadalo mu, že ho svírají ještě pevněji. Znovu se zkusil zavrtět a překvapilo ho, když druhý chlapec něco zamumlal.

"Hm, Jacku?" zkusil to. K jeho překvapení druhý muž otevřel oči.

"Dobré ráno," zamumlal, aniž by ho pustil.

"Jacku?"

"Ano?"

"Ehm… no…," nenápadně se zavrtěl a doufal, že mu to dojde samo. Došlo.

"Uch, promiň," Jack ho pustil a odkulil se, až skončil tak trochu na zemi. Oliver se uchechtl a navzdory předcházející situaci mu pomohl na nohy.

"Asi bych už měl jít," zhodnotil to Oliver a také se chystal opustit gauč. Jenže Jack byl rychlejší a přitiskl ho zpátky.

"Nechoď," zaprosil a pokusil se nasadit ten nejroztomilejší a nejnevinnější výraz pod sluncem.

"Ale…," snažil se nějak odporovat, všechno tohle bylo takové… zvláštní a podivné.

"Co kdybys někde potkal nějakou dýničku? Nebo mumii?" stále to zkoušel. A všechny argumenty proč nezůstat se zhroutily jako domeček z karet.

"Tak dobře," pousmál se. K jeho překvapení mu Jack vlepil pusu na nos. A Oliver uvažoval, zda mu dovolí zůstat ještě jednu noc…