Nálada na dvě věci. Přemýšlím, jestli by nebylo lepší s tím psaním skončit. I když je pravda, že zrovna princezna... svým způsobem mě drží nad vodou stejně jako vaše komentáře, za které moc děkuji. :)
Ale jinak.. Nechci vás tím zatěžovat, a tak jen příjemné počtení. A přežijte nástup do školy po prázdninách! :)
Teplo vycházející z krbu a hrnek s čajem, který
pevně svírala oběma rukama. Zachumlaná do deky se jen dívala před sebe.
Netečně, bez síly cokoliv udělat. I když to zvládla, měla to konečně za sebou,
ale něco tu přeci jen bylo. Jakási stísněnost. Bála se. Skutečně se v tom
jezeře děsila. Nezvládla by o něj přijít. Už její matka odešla, a kdyby i
on… Jak by mohla žít sama, naprosto bez
rodičů? A ještě potom, co najednou zjistila, že jejich vztahy nejsou hrozné, že
si k němu konečně našla cestu?
Už šel spát. Téměř ho do postele odvlekla, zatímco ona
zůstala zde. A přemýšlela. Všichni tři šampioni to zvládli. Jen ona si to brala
tak moc. Jen ji to tak bolelo. Jen ona to brala tak vážně. Třebaže i Harry se
tvářil překvapeně, když zjistil, že to vše bylo jen tak, že těm třem se
skutečně nemohl nic stát. Jenže někdy to člověk nevidí, nejsme schopni, že je
to jen jako. Protože je to náhle tak skutečné a jen se bojíme o lidi, kteří
jsou nám blízcí.
Zírala do plamenů. Nemohla spát. A tak se jen dívala. A
přemýšlela. Netušila, co přijde, a děsilo ji to. Nakonec spánek přišel sám. Uvědomovala
si jen, že ji něco přinutilo odložit hrnek na stolek, pak se jen nechala unést
únavou a schoulená v křesle usnula.
Pršelo. Jemný déšť se
snášel na zem a na ni. Ulpíval jí v černých vlasech a na sametové látce
šatů. Překvapeně se na ně podívala. V životě je neviděla a teď je měla na
sobě. Zelené a dlouhé, otíraly se o krátká stébla zelené trávy.
Co tu dělá? Rozhlédla
se, ale nic neviděla. Louka se táhla do nekonečna. Nebo jí to tak alespoň
připadalo. Jediným narušitelem byl déšť.
A přesto ve vzduchu
bylo něco. Jako kdyby se něco mělo
stát a ona tu nebyla bez důvodu. Jen to zatím neviděla. Jen zatím netušila.
Připadalo jí to jako věčnost. A to si ani nebyla jista, zda chce vůbec vědět,
co se stane. Možná se toho okamžiku ve svém vnitru děsila. Možná…
Kdesi v dálce se
ozvalo děsivé zavytí.
Vyděšeně se otočila.
Ale přes déšť nic neviděla. Už to nebylo jemné a příjemné. Jako kdyby někdo z nebe
vyléval kýble vody a vytvářel před ní stěnu, kterou nedokázala projít. A pak se
ten zvuk, při kterém jí tuhla krev v žilách, ozval znovu.
Přibližoval se a k vytí
se přidal i pleskot tlap v promáčené hlíně. Is si připadalo jako uvězněná
v jedné obrovské krychli, jejíž stěny byly z vody. Začínala
panikařit, ale nemohla nic udělat. Vůbec nic. Jen stát a s hrůzou v očích
pozorovat přibližující se zvíře.
Nebyl to vlkodlak, i
když toho čekala. Byl to pes. Obrovský, černý pes. A ona ho znala.
V momentě, kdy na
ni skočil, vykřikla. A probudila se.
„Is? No tak, už je to v pořádku.“
Zmateně se dívala okolo sebe, srdce jí bušilo jako splašené
a otec se nad ni skláněl a něco jí šeptal, snažil se ji uklidnit. Nepomáhalo
to. Byla zmatená a k smrti vyděšená. Nechápala, co to mělo znamenat, ale
děsilo ji to. Malá noční můra.
Ani si neuvědomila, že svému otci pláče na rameni. Jako
nějaká malá holka, ale všichni máme nárok na to být občas dětinští.
„Co se stalo?“ zeptal se ji a podíval se do jejích
uplakaných očí. Byly zelené po její matce, ale Isabelle připadalo, jako kdyby
toho po ní zdědila tak málo. Kam se vytratila odvaha a odhodlání, schopnost
čelit všem možným překážkám?
„Sen. A on… on tam byl,“ dostala ze sebe po chvíli.
Připadala si hrozně. Je jí zatracených sedmnáct, už může kouzlit mimo školu,
může se přemisťovat a přitom tu pláče jako malé dítě. Vždyť to byl jen sen.
Pouhý sen.
„Kdo?“ Hlas mu ztvrdl a pořádně si ji prohlédl. V očích
měl trochu strachu a nejistoty.
„Sirius Black,“ hlesla konečně. Téměř se neslyšela, ale on
ano. Přitiskl ji k sobě ještě pevněji. Pro něj byla vždycky malá holčička.
Jeho malá holčička. Stejně jako každý jiný otec se nedokázal smířit s faktem,
že už vyrostla, že už je vlastně dospělá.
„Nedostane se k tobě,“ řekl jí přesvědčivě. Ale jí se
hned chopily pochybnosti. Zatracené pochybnosti, na které on ale nebral ohled,
a když se pokusila otevřít ústa, přiložil na ně prst na znamení mlčení. „Nedostane.
Nic se ti nestane.“
Věřila mu. Něco ji k tomu vedlo. Možná únava, možná tón
jeho hlasu. Možná jí ani nic nezbývalo. Opatrně ji kolébal v náručí.
Nemluvil. V pokoji panovalo naprosto ticho. I krb už vyhasl. Byli tu jen
oni dva, otec a dcera.
Po chvíli usnula. Tentokrát se propadla do klidných vod
spánků bez snů a fantazií. Bez ničeho, co by ji děsilo. Co by ji probudilo.
Odnesl ji k sobě do postele. Nechtěla pustit jeho košili, držela se jí
jako poslední záchrany. Musel jí opatrně sundat prsty. Ke své úlevě se
nevzbudila, a když ji položil do peřin, přitulila se k dece.
Sám si sedl do starého houpacího křesla, které tu zůstalo po
jeho předchůdci. Občas si v něm četl, ale teď z něho pozoroval
Isabellku, svoji malou holčičku. A vzpomínal.
Netušil, proč má jeho dcera tak děsivé sny. Možná kvůli
tomu, co se kdysi přihodilo na její narozeniny. Měla je celé dětství, i když
teď si na to pravděpodobně nevzpomínala. Tu a tam jí mohl pomoct bezesným
spánkem, ale ne moc často, nebo by ztratil svou účinnost.
V Kruvalu to trochu přešlo, jediná věc, za kterou byl té
škole vděčný. Ale tento rok se to vrátilo, věděl to moc dobře. Už předtím
jeden, kdy si sama pro lektvar přišla sama. A teď další. Jako kdyby jí to
spouštěly špatné události, vzpomínky. On ale o ničem takovém neslyšel. A to ho
mátlo. Jak jí může pomoct, když ani nevěděl, co by to mohl být? Jedinou věcí,
kterou si byl jist, byl prostý fakt, že to muselo mít něco společného s magií.
To věděl zcela jistě. Nebo se v tom pletl? Co když to jsou jen sny? Ty
mají i mudlové.
Díval se, jak teď v klidu spí. Jak tu a tam sevře
pevněji deku, ale nekřičí ani se neprobudí. Vypadá roztomile, náhle tak
neuvěřitelně dětsky. I když už je dospělá a on by se s tím měl smířit.
Nebude trvat dlouho a najde si někoho dalšího místo Viktora. V duchu si udělal poznámku, aby si
nějakým způsobem ověřil jeho orientaci. A bude s ním šťastná,
odstěhuje se. Bude mít své vlastní děti a on se stane dědečkem, za kterým se
jezdí na pravidelné návštěvy.
Nevěděl, jestli z toho má být šťastný. Nebo litovat
toho, že mu ta jeho maličká jednoho dne odejde. A on bude sám.
Pěkné, je vidět, že na určité věci i kouzla a lektvary jsou krátké. Severusova péče je překvapující, zvláště ta představa dědečka. Moc pěkné.
OdpovědětVymazatPíšeš skvěle, jen je škoda, jak na tom teď Isa je. Snad ale přijdou pro ni už brzy veselejší chvilky. Judys
OdpovědětVymazatSeverus dědečkem?! :) Tak to bude super! Jestlli se toho oba dožijí, samozřejmě. Moc díky za kapitolu. Zajímalo by mě, co se jí stalo, že se jí zdají takové sny. Chudák holka. Těším se na další! :D
OdpovědětVymazatAhojky, nechci vypadat moc nedočkavě, ale ... No, v podstatě jsem nedočkavá. :D Kdypak se dočkáme 30. kapitoly?
OdpovědětVymazatMOC MOC hezke!! :3 (y)
OdpovědětVymazatKdy bude dalsi kapitolka? :))
OdpovědětVymazatKdy bude dalsi kapitolka? :3
OdpovědětVymazatNádhera
OdpovědětVymazatNenapinej nas!! Kdy bude dalsi kapitolka? :)
OdpovědětVymazatNevykaslala ses na nas, vid? :O
OdpovědětVymazatNapises jeste dalsi kapitolku, ze jo?
Dalsiii. Moc prosiiiim. Zatím je to nádherné.:-)
OdpovědětVymazat