sobota 4. ledna 2014

Kruvalská princezna - 29. kapitola

Nálada na dvě věci. Přemýšlím, jestli by nebylo lepší s tím psaním skončit. I když je pravda, že zrovna princezna... svým způsobem mě drží nad vodou stejně jako vaše komentáře, za které moc děkuji. :)
Ale jinak.. Nechci vás tím zatěžovat, a tak jen příjemné počtení. A přežijte nástup do školy po prázdninách! :)


Teplo vycházející z krbu a hrnek s čajem, který pevně svírala oběma rukama. Zachumlaná do deky se jen dívala před sebe. Netečně, bez síly cokoliv udělat. I když to zvládla, měla to konečně za sebou, ale něco tu přeci jen bylo. Jakási stísněnost. Bála se. Skutečně se v tom jezeře děsila. Nezvládla by o něj přijít. Už její matka odešla, a kdyby i on…  Jak by mohla žít sama, naprosto bez rodičů? A ještě potom, co najednou zjistila, že jejich vztahy nejsou hrozné, že si k němu konečně našla cestu?

Už šel spát. Téměř ho do postele odvlekla, zatímco ona zůstala zde. A přemýšlela. Všichni tři šampioni to zvládli. Jen ona si to brala tak moc. Jen ji to tak bolelo. Jen ona to brala tak vážně. Třebaže i Harry se tvářil překvapeně, když zjistil, že to vše bylo jen tak, že těm třem se skutečně nemohl nic stát. Jenže někdy to člověk nevidí, nejsme schopni, že je to jen jako. Protože je to náhle tak skutečné a jen se bojíme o lidi, kteří jsou nám blízcí. 

Zírala do plamenů. Nemohla spát. A tak se jen dívala. A přemýšlela. Netušila, co přijde, a děsilo ji to. Nakonec spánek přišel sám. Uvědomovala si jen, že ji něco přinutilo odložit hrnek na stolek, pak se jen nechala unést únavou a schoulená v křesle usnula.

Pršelo. Jemný déšť se snášel na zem a na ni. Ulpíval jí v černých vlasech a na sametové látce šatů. Překvapeně se na ně podívala. V životě je neviděla a teď je měla na sobě. Zelené a dlouhé, otíraly se o krátká stébla zelené trávy.

Co tu dělá? Rozhlédla se, ale nic neviděla. Louka se táhla do nekonečna. Nebo jí to tak alespoň připadalo. Jediným narušitelem byl déšť.

A přesto ve vzduchu bylo něco. Jako kdyby se něco mělo stát a ona tu nebyla bez důvodu. Jen to zatím neviděla. Jen zatím netušila. Připadalo jí to jako věčnost. A to si ani nebyla jista, zda chce vůbec vědět, co se stane. Možná se toho okamžiku ve svém vnitru děsila. Možná…

Kdesi v dálce se ozvalo děsivé zavytí.

Vyděšeně se otočila. Ale přes déšť nic neviděla. Už to nebylo jemné a příjemné. Jako kdyby někdo z nebe vyléval kýble vody a vytvářel před ní stěnu, kterou nedokázala projít. A pak se ten zvuk, při kterém jí tuhla krev v žilách, ozval znovu.

Přibližoval se a k vytí se přidal i pleskot tlap v promáčené hlíně. Is si připadalo jako uvězněná v jedné obrovské krychli, jejíž stěny byly z vody. Začínala panikařit, ale nemohla nic udělat. Vůbec nic. Jen stát a s hrůzou v očích pozorovat přibližující se zvíře.

Nebyl to vlkodlak, i když toho čekala. Byl to pes. Obrovský, černý pes. A ona ho znala.

V momentě, kdy na ni skočil, vykřikla. A probudila se.

„Is? No tak, už je to v pořádku.“

Zmateně se dívala okolo sebe, srdce jí bušilo jako splašené a otec se nad ni skláněl a něco jí šeptal, snažil se ji uklidnit. Nepomáhalo to. Byla zmatená a k smrti vyděšená. Nechápala, co to mělo znamenat, ale děsilo ji to. Malá noční můra.

Ani si neuvědomila, že svému otci pláče na rameni. Jako nějaká malá holka, ale všichni máme nárok na to být občas dětinští.

„Co se stalo?“ zeptal se ji a podíval se do jejích uplakaných očí. Byly zelené po její matce, ale Isabelle připadalo, jako kdyby toho po ní zdědila tak málo. Kam se vytratila odvaha a odhodlání, schopnost čelit všem možným překážkám?

„Sen. A on… on tam byl,“ dostala ze sebe po chvíli. Připadala si hrozně. Je jí zatracených sedmnáct, už může kouzlit mimo školu, může se přemisťovat a přitom tu pláče jako malé dítě. Vždyť to byl jen sen. Pouhý sen.

„Kdo?“ Hlas mu ztvrdl a pořádně si ji prohlédl. V očích měl trochu strachu a nejistoty.

„Sirius Black,“ hlesla konečně. Téměř se neslyšela, ale on ano. Přitiskl ji k sobě ještě pevněji. Pro něj byla vždycky malá holčička. Jeho malá holčička. Stejně jako každý jiný otec se nedokázal smířit s faktem, že už vyrostla, že už je vlastně dospělá.

„Nedostane se k tobě,“ řekl jí přesvědčivě. Ale jí se hned chopily pochybnosti. Zatracené pochybnosti, na které on ale nebral ohled, a když se pokusila otevřít ústa, přiložil na ně prst na znamení mlčení. „Nedostane. Nic se ti nestane.“

Věřila mu. Něco ji k tomu vedlo. Možná únava, možná tón jeho hlasu. Možná jí ani nic nezbývalo. Opatrně ji kolébal v náručí. Nemluvil. V pokoji panovalo naprosto ticho. I krb už vyhasl. Byli tu jen oni dva, otec a dcera.

Po chvíli usnula. Tentokrát se propadla do klidných vod spánků bez snů a fantazií. Bez ničeho, co by ji děsilo. Co by ji probudilo. Odnesl ji k sobě do postele. Nechtěla pustit jeho košili, držela se jí jako poslední záchrany. Musel jí opatrně sundat prsty. Ke své úlevě se nevzbudila, a když ji položil do peřin, přitulila se k dece.

Sám si sedl do starého houpacího křesla, které tu zůstalo po jeho předchůdci. Občas si v něm četl, ale teď z něho pozoroval Isabellku, svoji malou holčičku. A vzpomínal.

Netušil, proč má jeho dcera tak děsivé sny. Možná kvůli tomu, co se kdysi přihodilo na její narozeniny. Měla je celé dětství, i když teď si na to pravděpodobně nevzpomínala. Tu a tam jí mohl pomoct bezesným spánkem, ale ne moc často, nebo by ztratil svou účinnost.

V Kruvalu to trochu přešlo, jediná věc, za kterou byl té škole vděčný. Ale tento rok se to vrátilo, věděl to moc dobře. Už předtím jeden, kdy si sama pro lektvar přišla sama. A teď další. Jako kdyby jí to spouštěly špatné události, vzpomínky. On ale o ničem takovém neslyšel. A to ho mátlo. Jak jí může pomoct, když ani nevěděl, co by to mohl být? Jedinou věcí, kterou si byl jist, byl prostý fakt, že to muselo mít něco společného s magií. To věděl zcela jistě. Nebo se v tom pletl? Co když to jsou jen sny? Ty mají i mudlové.

Díval se, jak teď v klidu spí. Jak tu a tam sevře pevněji deku, ale nekřičí ani se neprobudí. Vypadá roztomile, náhle tak neuvěřitelně dětsky. I když už je dospělá a on by se s tím měl smířit. Nebude trvat dlouho a najde si někoho dalšího místo Viktora. V duchu si udělal poznámku, aby si nějakým způsobem ověřil jeho orientaci. A bude s ním šťastná, odstěhuje se. Bude mít své vlastní děti a on se stane dědečkem, za kterým se jezdí na pravidelné návštěvy.

Nevěděl, jestli z toho má být šťastný. Nebo litovat toho, že mu ta jeho maličká jednoho dne odejde. A on bude sám.

11 komentářů:

  1. Pěkné, je vidět, že na určité věci i kouzla a lektvary jsou krátké. Severusova péče je překvapující, zvláště ta představa dědečka. Moc pěkné.

    OdpovědětVymazat
  2. Píšeš skvěle, jen je škoda, jak na tom teď Isa je. Snad ale přijdou pro ni už brzy veselejší chvilky. Judys

    OdpovědětVymazat
  3. Severus dědečkem?! :) Tak to bude super! Jestlli se toho oba dožijí, samozřejmě. Moc díky za kapitolu. Zajímalo by mě, co se jí stalo, že se jí zdají takové sny. Chudák holka. Těším se na další! :D

    OdpovědětVymazat
  4. Ahojky, nechci vypadat moc nedočkavě, ale ... No, v podstatě jsem nedočkavá. :D Kdypak se dočkáme 30. kapitoly?

    OdpovědětVymazat
  5. MOC MOC hezke!! :3 (y)

    OdpovědětVymazat
  6. Kdy bude dalsi kapitolka? :))

    OdpovědětVymazat
  7. Kdy bude dalsi kapitolka? :3

    OdpovědětVymazat
  8. Nenapinej nas!! Kdy bude dalsi kapitolka? :)

    OdpovědětVymazat
  9. Nevykaslala ses na nas, vid? :O
    Napises jeste dalsi kapitolku, ze jo?

    OdpovědětVymazat
  10. Dalsiii. Moc prosiiiim. Zatím je to nádherné.:-)

    OdpovědětVymazat

Pokud nemáte účet google, lze využít možnosti anonymní, a pak se - budete-li chtít - podepsat do komentáře, či variantu "Název/adresa URL", kam zadáte svou stránku (pokud nemáte, klidně tam šoupněte tetičku wiki) a své jméno. :) Za komentáře a názory budu neuvěřitelně vděčná, děkuji moc! :))